Telefon

Zvoní mi telefon,
a opět je to stejné,
do sluchátka mluví on,
a je zřejmé,
že požil.

Že požil látek,
snad slavil něčí svátek,
ach tati, prober se,
nenechej svou rodinu umřít,
tak vstávej, prosím, seber se,
slyším jen mumlání a pak v sluchátku je klid.

Opět a zase to nezvládl,
dneska, včera, tak jako pokaždé,
pocit žízně, opět ho převládl,
ach otče, ty starý blázne.
Proč jenom nevidíš,
proč jenom neslyšíš,
netrap se a postav se na nohy,
cožpak ty nevidíš, tu krásu večerní oblohy?

Není tu jen chlast,
a starosti, věru,
vždyť i jinou můžeš mít slast,
pojď, já pomůžu ti k jinému směru.

Jenže ty nechceš, ano já vím,
a na tom bohužel, už vůbec nic nezměním.

Vždyť na kytaru si hrál,
jako rockový král sis připadal,
tak krásně na svět ses usmíval,
ach, ten tvůj kousíček úsměvu chybí mi,
abych se mohl dát do zpěvu, psát rýmy,
o kráse, o lásce,
o lidském snění,
o životě jak v pohádce,
však při pohledu na tebe,
veselého psaní není.

A tak koukám do nebe,
dočkáme se změny k lepšímu od tebe?

http://www.pavelvlcek.eu/