Dívka z tramvaje

V té době, o které vám chci vyprávět, byla docela zima. Aby také ne, pomalounku se totiž blížil poslední měsíc v roce, tedy prosinec. Navíc se nad krajinou začala rozprostírat tma. Taky co může člověk chtít o půl páté odpoledne. A právě jedno takové odpoledne jsem se vracel z práce. Ujistil jsem se ještě, že je počítač doopravdy vypnutý, pozdravil svého vždy veselého šéfa a pomalým krokem jsem vyrazil k tramvajové zastávce, vzdálené jen malý kousek od podniku, kde pracuji.

Na ostrůvku dnes nebylo mnoho lidí, nebývá to sice zvykem, ale nijak mi to nevadilo. Jediné, co jsem si totiž přál bylo, aby už konečně přijela tramvaj s označením 4 a dovezla mě domů. Byl jsem ten den hrozně unavený, v práci jsme totiž instalovali deset nových počítačů a bylo nás tam na to jen pět, protože tři kolegové odjeli na dvoudenní školení až do Prahy. Tak se také zanedlouho stalo, tramvaj už byla na obzoru. Její příjezd mi byl ohlášen takovou vysílačkou, co u sebe nosím, když jezdím městem. Nastoupil jsem tedy, kdosi mi uvolnil místo přímo za dveřmi, což mi plně vyhovovalo. Zdvořile jsem poděkoval a tramvaj se s hukotem pomalu rozjela. Cestou jsem jako každý pracovní den přemýšlel nad tím, co budu doma ve své garsonce sám samotinký vlastně dělat. „Asi budu psát pokračování své knihy.“, říkal jsem si. „A nebo si udělám dobré kafíčko.“, napadlo mě vzápětí. „Nebo, že bych si pustil televizi?“ Asi bych býval přemítal až na konečnou, jenže se stalo něco naprosto neočekávaného. Na třetí zastávce nastoupila dívka. Sedla si naproti mně. Nevím co to způsobilo, ale naprosto mě okouzlila. Jak je to ale možné? Vždyť jsem na ni neviděl, že by ta její voňavka? Nemohu říct, že by to bylo jejím hlasem, protože promluvila až o něco později v dobu, kdy jsem byl naprosto a zcela zmámený. Tak zmámený, že když jsme přijeli na konečnou, tak jsem málem vůbec nevystoupil. Vnímat totiž okolní věci bylo v tu dobu pro mne zcela nemožné. „Pane, jsme na konečné, mohu vám pomoct vystoupit?“, oslovila mě ta dívka. „Samozřejmě, děkuji.“, usmál jsem se. No a tak jsme vystoupili. „Chcete někam doprovodit?“, zeptala se z nenadání. „To budete moc hodná, víte jak je za křižovatkou ten panelák s tou červenou výzdobou? „Ano, tam bydlím.“ To mi naprosto vzalo dech. „Aha, tak to máme stejnou cestu.“, ta slečna se usmála. Nabídl jsem jí tedy svou ruku a šli jsme k paneláku. „Ve kterém patře bydlíte?“, zeptala se mě ta slečna. Nedalo mi to jí neodpovědět. „Ve třetím.“ „To není možné. Já taky, od výtahu po pravé straně.“ Tomu se už vážně nedalo uvěřit. „Tak to je hezké, já po levé straně.“ „Takže to znamená, že jsme sousedi. To jsem ráda.“ To mě docela překvapilo. Vůbec mě neznala a byla ráda, že jsme sousedi? „A proč jste ráda slečno?“ nemohl jsem si tuto otázku odpustit. „Já vás totiž znám, pracoval jste jako moderátor v rádiu mého táty a párkrát jsem vás viděla za pultem a moc ráda jsem poslouchala váš pořad.“ „To mě těší,“ usmál jsem se. „Teď pracuji jako technik v jedné společnosti v centru, ale na práci v rádiu vzpomínám velmi rád, škoda, že už nevysílá.“ „Nevysílá, tatínek už neměl peníze na udržování provozu a tak musel celé vysílání ukončit, asi tak měsíc po vašem ukončení pracovní smlouvy. Teď dělá nějakého programového ředitele a tak jsme se přestěhovali sem. Vůbec tu nikoho neznám a tak jsem ráda, že alespoň podle tváře jsem vás poznala a že tu nebudu tak sama.“ Pak mi ještě povídala o své rodině, o svém dědečkovi, který je nemocný, o své babičce, která se o něj stará a o své starší sestře, která měla promoci. „A jsme tu. Doufám, že jsem vás svým povídáním neunavila.“ „Ne, kdepak. Rád jsem vás poznal.“ „Já vás také,“ rozloučili jsme se před výtahem. Ona šla domů, já zrovna tak. Doma jsem si udělal kávu, vytáhl z ledničky čokoládovou roládu a vzpomínal jsem na předešlé minuty.

o autorovi