Malířova žena

Alena dávala sklenici vody k ústům svého manžela. Napil se a smutně na ni pohlédl. Její  tvář se usmála, jako když byli mladí.

„Díky,“ zašeptal a pokusil se o úsměv, který se mu ale nezdařil.

„Jiří, ty jsi tak smutný, až mě z toho mrazí,“ řekla jemně a vlídně na něj pohlédla.

„Divíš se mi? Býval jsem ještě nedávno plný života a teď se bez tvé pomoci ani nepiji.“

„Jsem šťastná, že se o tebe můžu starat.“

„Myslím, že nemluvíš pravdu s tím nejčestnějším úmyslem. Chceš, abych byl klidný. Asi bys byla nejraději, kdybych se radoval. Ale to nejde. Už to neumím a nikdy umět nebudu,“ říkal a smutně se jí díval do očí.

„Ani mně z tvé nemoci není do smíchu. Ale nesmíme se nechat zlomit vlastním smutkem. Musíme s ním bojovat. Jen tak máme naději, že nás nezničí. Skutečnou lásku žádné neštěstí neohrozí… Jen si vzpomeň, jak tvé ruce uměly hladit a laskat. Na to se nezapomíná…“

„Uměly malovat, a nepodají mi ani trochu vody.“ Při těchto slovech mu zvlhly oči a zastyděl se.

„Malovaly nádherné obrazy. Vydělávaly nám spousty peněz, kterých jsem si užívala hlavně já. Ani na to se nesmí zapomínat… Jsem skutečně šťastná, že se o tebe můžu starat.“

„Jsi moje Madona…“

„To nesmíš říkat. Ke Královně celého vesmíru mě přirovnávat nemůžeš. Jsem přece obyčejná, hříšná žena,“ řekla a věnovala mu zkoumavý pohled.

„Ale s tou skutečnou Madonou tě přece nesrovnávám. I když… od ní nejsi hodně vzdálená. Ona za života na zemi také trpěla, a nesrovnatelně víc, než my dva. Také byla něžná… k svému synovi. Uměla odpouštět a ty to umíš také. Starala by se kohokoliv, kdyby to bylo třeba a ty se staráš o mne… Něco mě strašně trápí…“

„Svěř se mi, můj milý.“

Jiří ztichl a věnoval se svým smutným myšlenkám, v nichž začínal objevovat naději.

,S čím mě ale překvapíš?´ ptala se její duše. ,Unesu to všechno? Musím. Skutečně nejsem jenom smutná nad Jirkovou nemocí. Chvílemi se cítím šťastná a velice silná. Jako bych znovu a znovu vnímala jeho něžná pohlazení, kterých bývalo nespočet. Jeho laskavá slova, která mi často věnoval…´

„Vím, že… brzy… odejdu. Kdo se postará o tebe… až… tu nebudu?“

„Jiří, ty ses o mne postaral. Až… Budu mít tvojí zásluhou dost peněz, abych si najala pečovatelku… a… vzpomínala ve stáří na tebe.“ Aleně zvlhly oči a pootočila hlavu bokem.

„Moment,“ řekla a odběhla do koupelny.

Jiří se vděčně dívá za svou ženou. Myslí na to, že v životě s láskou, ač je to bolestné, se dá jen zvítězit.