Náhoda je když…

„Sakrblé, kde mám zas ten mobil?“, vykřikl vztekle Otmar, „kde jsem ho měl naposledy – aha, v té pizzerii na Starém městě a tam jsem si ho položil na okenní parapet a když jsme potom s Hankou odcházeli, tak jsem ho tam určitě zapomněl!“ Okamžitě vyrazil nazpět do té restaurace, ale tušil, že to nebude nic platné, mezitím uplynuly tři hodiny.

A tušil správně, číšník si na něj sice vzpomněl, ale o jeho mobilu nevěděl nic. Poctiví nálezci už dávno vymřeli. Stavil se tedy v prodejně použitých mobilů a koupil si pro jistotu ten nejlevnější.

Doma si potom připravil řeč, co řekne onomu nepoctivému nálezci, kterému zavolá na své staré telefonní číslo. Modlil se, abyto ten padouch skutečně zvedl, což se také stalo.

„Haló?“, ozval se ženský altový hlas, což nažhaveného Otmara trochu vyvedlo z konceptu.
„Éé – já volám jako na svůj mobil a zjišťuji…- éé…“

„Aha, chápu, vy voláte sám sobě a zjišťujete zdali jste doma“, rozesmála se ona dáma.
„Vážená dámo, to není k smíchu, já mám v mobilu desítky adres a další data, takže bych ho urychleně potřeboval dostat nazpět“, řekl Otmar.

„To je sice hezké, proti tomu nemohu nic namítal, je to vaše oprávněné přání, ale stále jste mi neřekl, jak s tím vším proboha souvisím já?“, ozvalo se z druhého konce.
„Ano, to je právě to, že vy, madam, nejste poctivá nálezkyně a to je bohužel smutné!“

„Prosím vás, pane, zakončeme tento jalový rozhovor, já vůbec nevím o čem mluvíte, třeba něco oslavujete a trochu jste přebral, každopádně nehodlám dále pokračovat…“

„Moment, slečno, nezavěšujte, já vás ujišťuji, že jsem střízlivý a navíc jsem ochoten vám zaplatit 1000 Kč, když mi ten mobil vrátíte. Ty adresy v něm jsou pro mne opravdu důležité!“

„Prosím vás o jakém mobilu to pořád blábolíte?“, zeptala se dáma podrážděně.
„O tom, co právě držíte ve své něžné ručce!“ Otmar nevěřil, že je ta dáma tak natvrdlá, spíše si myslel, že to jen tak hraje, takže přešel do lehce konverzačního tónu.

„Jak to? To je přece můj mobil! Proč si myslíte, že je váš, a že jsem vám ho snad dokonce ukradla? Tomu se nemohu smát, to mě uráží!“, zvýšila hlas.
„Podívejte se, madam, laskavě na zadní stranu mobilu, je tam vyryt monogram, nebudeme si přece hrát na schovávanou, to nikam nevede“, řekl Otmar mírumilovně.

„Máte pravdu, na zadní straně je poněkud neuměle vyryt můj monogram, o tom jsem ani já sama nevěděla, asi to udělal můj pubertální synovec, ale teď žasnu, jak to, že o tom víte vy?“
„Omyl! To je totiž můj monogram a já jsem ho tam sám, jak říkáte "pubertálně neuměle" vyryl nůžkama na nehty a tudíž o něm vím!“

„Vážený pane, můj monogram je OK, jako oukej, protože se tak jmenuji, ale nevím, jak se jmenujete vy a jaký mobilu máte vy?“
„Já jsem Otmar Kaminský a mám mobil Nokia, který držíte v ruce! Proto jsem taky věděl číslo a mohl vás zavolat. Naproti tomu číslo vašeho mobilu bohužel neznám, oukej?“

„Ach, tak je to?… Moment, prosím vás, vydržte…“ Po krátké přestávce se ozvala znovu, tentokrát pokorně: „Moc se vám omlouvám, pane Kolínský, já jsem Olga Kubíčková…“
„Kaminský, prosím, jméno mé, Otmar.“, opravil ji.

„Promiňte, pane Kaminský, já jsem měla svůj mobil v druhé kabelce a oni jsou k nerozeznání stejné… Na mém ovšem není ten monogram OK, takže teď zbývá jen vysvětlit, jak se dostal váš mobil do mé kabelky?“
„To by mě sice také zajímalo, slečno-nebo-paní Kubíčková, ale důležitější je, že se musíme někde setkat. Třeba bych si pro něj dojel k vám, pokud nebydlíte až někde na Čukotce.“

„Už se mi to vybavuje kde a jak se to stalo, bylo to v té pizzerii, já tu bydlím hned za rohem v Melantrišce“, řekla zamyšleně.
„Přesně tak! Pokud jste tedy ochotna mi ten mobil vrátit, mohli bychom se sejít třeba tam v té restauraci, kde jste si ho patrně omylem strčila do své kabelky. Nezlobte se, že jsem vás neprávem podezíral z krádeže, slečno-nebo-paní Kubíčková, mrzí mně to a omlouvám se.“

„Dobře, beru vás na milost, pane Komínský, a mobil vám vrátím. Ovšem dnes se mi to nehodí, ale zítra v pět hodin odpoledne v té pizzerii, budu mít na sobě brčálově zelené šaty, souhlasíte?“ Otmar byl v tu chvíli rád, že by souhlasil se vším, hlavně, že se ten jeho mobil našel!

Když vstoupil nazítří v pět do oné pizzerie, rozhlížel se dlouho po všech hostech, leč brčálové šaty na nikom neviděl. Posadil se ke stejnému stolu jako včera a zatímco čekal, objednal si plzeňské pivo.
„Dobrý den, pane Komínský“, ozvalo se nad jeho hlavou. Pohlédl nahoru a spatřil elegantní dámu ve žlutých šatech. „To jsou sice šaty brčálově žluté, pokud nejsem barvoslepý, vážená dámo, jinak dobrý den přeji“, vstal a řekl, „já se stále ještě jmenuji Kaminský, ale můžete mi klidně říkat Otmare, když se vám to plete. Posaďte se zde prosím, a přidržel jí židli.“

„A vy mi můžete říkat Olgo, čímž se vyřeší váš problém, zda jsem paní nebo slečna“, řekla pohotově a dodala, „apropos, ty zelené šaty mám v čistírně, proto je nemám na sobě.“
„Ale je to stejně zvláštní náhoda, Olgo…“
„Jakápak zvláštní náhoda? To se přece běžně stává, co je to vlastně náhoda?“

„Náhoda je když, za a) máme dva stejné mobily, za b) máme dva stejné monogramy a navíc za c) jsme oba sympatičtí lidé! To se musí oslavit, zvu vás na dobrou večeři!“
„Ne, děkuji, dám si jenom dvě deci bílého“, Olga se zatvářila přísně, „ale to si prosím zaplatím sama. Udělala jsem špatnou zkušenost s gentlemany jako jste vy, kteří když něco za ženu zaplatí, tak se jim to potom musí – nějak – rentovat.“

„Podsouváte mi apriorně vypočítavost erotomana, to jsem tedy udělal dojem!“, řekl Otmar a pokýval hlavou.
„To máte za to, Otmare, že jste mne považoval za zlodějku mobilů", rozesmála se.
„Erotoman se sešel se zlodějkou, to jsme tedy skutečně exkluzivní pár“, řekl Otmar uznale.

„A ještě k těm vaším datům v mobilu: Je zajímavé, že ženských jmen v poměru k mužským je ve vašem adresáři asi 10:1! Nedivím se už vůbec, že ztráta tohoto harému byla pro vás tak zdrcující!“, řekla jízlivě Olga.
„Hm, a vy jste ten můj harém podrobně prostudovala?“, vyzvídal Otmar.

„Musela jsem, protože za ten jediný večer přišlo šest telefonátů a tři esemesky od různě natěšených žen. No, připadala jsem si jako vaše tajemnice a také jsem dostala téměř vynadáno! Moment, mám to tady všechno poznamenané na papíře. Za prvé: dvakrát volala Majerová Hana, že chce mluvit s Otakárkem a chtěla vědět, kdo jsem já a mám vám vyřídit, že ji máte zavolat. To bylo ještě slušné. Horší byla jistá Andrea, která mi dala hned kapky, ať vás nezapírám, ona to tušila, že jste u mne. Můžete si prý trhnout nohou, ona na vás déle s večeří nečeká!“

„Nojo, Andrea, ta mluví poměrně nevybíravě…“, smál se Otmar.
„Pak přišla esemeska od Marie Chládkové, která však nevypadala nikterak chladně: "Pucku, ozvi se mi, mám na tebe chuť!“ Olga zvedla ukazováček: „Ale i další zpráva od Evy Humhalové byla výmluvná: "Kvůli tobě jsem si roztrhla punčocháče a Kája se nakrk – a tak dále, a tak dále, to si už konečně přečtete sám.“

„To mě opravdu mrzí, že jste měla takové nepříjemnosti, omlouvám se moc…, víckrát se to nestane!“
„Počkat, to není ještě všechno, pak přišly tři telefonáty až po 22 hodině. Jakási Sylvie chtěla nejprve, abyste ji ihned zavolal zpět. Za pět minut nato, volala znovu, ať vás ihned seženu a donutím abyste ji zavolal. Za dalších deset minut mě seřvala, že mi to nevěří, že na vás nemám spojení, protože patrně s vámi ležím v posteli. Takže jsem jí musela vysvětlit, jakým způsobem se dostal váš mobil do mé kabelky, což mi samozřejmě nevěřila. Pak jsem mobil vypnula. Myslím, že máte co vysvětlovat."

„Když vám teď řeknu, že nic vysvětlovat nemusím, tak mi to také nebudete věřit. Ta Sylvie je moje sestra, to ostatní jsou mé více nebo méně vtipné kolegyně z redakce a ta první jediná slušná Hana, je moje přítelkyně – a to je ten můj celý harém, takže žárlit nemusíte…“

„Vážený pane!", Olga nadskočila na židli, "žárlení u mne nepřichází v úvahu a uvědomte si laskavě, že to všechno mě vůbec nezajímá, tak jako mě nezajímáte celý vy! Takže mobil jsem vám vrátila, omluvila se vám a věřím, že tím skončilo jednou pro vždy naše setkání a nebudeme z toho vyvozovat žádné další závěry. Nehledě na to, že mám momentálně svých starostí nad hlavu a tu tisícovku si strčte za klobouk!“ Olga dopila víno a prudce postavila sklenku na stůl.

„Vážená paní-nebo-slečno Olgo“, začal Otmar stejně strojeně jako ona, na rozdíl od vás, vy mne zajímáte velice a přestože se vám, tak jak si přejete, nebudu nikdy vnucovat, to není můj styl, musím vám ještě než se rozejdeme něco říct: Jste opravdu atraktivní a navíc jste můj typ ženy, která se mi tak neobyčejně líbí, že bych byl ochoten si vás bez váhání vzít. Bohužel v tomto ohledu se naše názory diametrálně rozcházejí, takže mi nezbývá nic jiného než, místo požádání o ruku, vám říct "adieu" a zvednout kotvy.“
Otmar už nečekal na její odpověď, vstal a šel za vrchním k výčepu zaplatit útratu za oba a spěšně opustil lokál.

O tři týdny později se Otmarovi znovu vybavila vzpomínka na Olgu, když dělal interview s jednou umělkyní jménem Oldřiška Kroupová. Během rozhovoru náhodně došlo na zmínku o jejím monogramu OK a v tom momentě mu v duchu znovu ožila episoda se zapomenutým mobilem v pizzerii. Chtě-nechtě musel na to znovu a znovu myslet a po několika dalších dnech se rozhodl, že po ní začne pátrat.

Hledal v telefonním seznamu jméno Kubíčková Olga na adrese v Melantrichově ulici, leč objevil pouze jméno Kubíček Rudolf. Inu, neváhal a zavolal.
„Haló, Kubíček“, ozvalo se ve sluchátku.
„Tady Kaminský, promiňte, mohl bych mluvit s paní Olgou?“
„Ta tady už nebydlí, odstěhovala se“, ozvalo se stroze.
„A můžete mi, prosím, říct, kde teď bydlí?“
„To nevím přesně, někde na Praze 4.“
„Pane Kubíčku, můžete mi dát aspoň telefonní spojení na paní Olgu, prosím?“
„Zavolejte ji do ordinace 221 565 111 a dejte mi laskavě pokoj, nemám čas!…“ Klap!

Otmar a se jal zoufale přemýšlet, co vlastně té Olze chce říct? Je to doktorka, a tak se rozhodl, že bude dělat jejího pacienta a pevně doufal, že to není gynekoložka.
Načež vytočil ono číslo. „Praxe doktorky Kubíčkové, sestra Mašková“, ozval se dívčí hlásek.
„Mé jméno je Otmar Kaminský, ještě jsem u vás nebyl, ale potřeboval bych termín u paní doktorky, jelito, éé, je – li to možné, ještě na dnešní odpoledne?"

„Moment, pane Kaminský, když jste u nás nový, tak já si vyplním kmenovou registraci.“
Po údajích jako jméno, datum narození a adresa, přišla otázka na kterou on nebyl připraven.
„S jakými obtížemi k nám přicházíte, pane Kaminský?“
„Eé – totiž – na co je paní doktorka speciálně zaměřená?“, řekl nejistě.

„Já vám nerozumím, jak to myslíte – zaměřená?“, zeptala se sestra zmateně.
„No jako jestli je třeba internistka nebo ušní, kožní – nebo tak něco…“
„Pane Kaminský, zde je přece oční ordinace, jak jste přišel na internu…?“

„Ano, správně oční, sám nevím jak jsem přišel na interní – mám totiž zánět spojek!“
„Myslíte patrně očních spojivek.“
„Ano spojivek, jsem dnes nějak mimo, promiňte, oči mi děsně slzí, jdu právě z pohřbu…"
„Ehm – moment vydržte, já se zeptám paní doktorky.“
„Paní doktorko, mám tady na drátě nějakého pána, říká, že mu slzí obě oči, protože jde právě z pohřbu, mohu ho pozvat, ještě na dnešek?“
„Hm, na pohřbu slzí přece kde kdo, ale dobře – ať tedy přijde ve čtyři.“

Otmar se ještě vyptal sestřičky na adresu, kde se praxe nachází a přesně ve čtyři hodiny vstoupil do čekárny. K jeho radosti byla čekárna zcela prázdná. Z tabulky na dveřích se dozvěděl, že paní doktorka dnes odpoledne ordinuje jen od 13 do 16 hodin a proto ta prázdnota. Již chtěl zaťukat na dveře, když se tyto otevřely a vyšla starší obrýlená dáma a za ní se ozvalo: „Prosím, dalšího pacienta, pokud tam ještě nějaký je.“

„Ano, je“, zvolal Otmar a vstoupil. Ocitl se v prázdném předpokoji, ze kterého vedly vlevo otevřené dveře do ordinace. „Pojďte, prosím dál, sestra už tu není, je už po pracovní době“, ozvalo se odněkud a Otmar nesměle zaklepal na rám dveří a vešel dovnitř. Olga v bílém plášti vypadala ještě půvabněji než jak ji měl zafixovanou v paměti. Zůstal stát a hleděl fascinován na ženu skloněnou nad počítačem a čekal až zvedne oči a vezme ho na vědomí.

„Prosím, posaďte s – se“, hlas se ji zadrhl, ale hned se zase ovládla, „ó – pan Kolínský!“
„Dobrý den, paní Olgo, prosím, nezlobte se, ale já jsem vás prostě musel vypátrat…“
„Takže to není tentokrát náhoda? A kvůli čemu jste tedy přišel?“, zeptala se přátelsky.
„Kvůli očím…“

Olga vstala, přistoupila až těsně k němu a řekla: „Mám se vám podívat do očí?“
„Ano, prosím, je to strašně nutné, oči mi stále slzí“, řekl rádoby přesvědčivě.
„Takže se posaďte tady za ten přístroj, opřete si bradu i čelo o ty podložky a podívejte se do těch okulárů. Vidíte tam zelenou louku a uprostřed malý červený domeček. Vidíte jej ostře?“

„Ano, paní doktorko, ale raději bych se díval do vašich očí, kdybyste mi to dovolila.“
„Pane, paciente, mám takový dojem, že jste sem nepřišel vůbec kvůli očím!“, řekla doktorka komisně.
„Kvůli očím ano“, přerušil ji, „ale kvůli vaším čokoládovým očím. A teď mi třeba vynadejte a dejte mi facku a vyhoďte mne, ale já jsem za vámi prostě musel přijít!“, vychrlil ze sebe Otmar.

Oba prudce vstali a postavili se proti sobě jako dva kohouti. Otmar se nadechl a spustil: „Pochopitelně, vím, že jsem nedodržel dané slovo, což mě mrzí, vím, že jsem slíbil, že se už nikdy nebudu vnucovat“, načež pokrčil rameny, „ale…“
„Já vím, já jsem si to sice přála…“, řekla tiše.
„Ano, vy jste si přála, abych se nevnucoval…“, pokyvoval hlavou Otmar.
„Ale taky jsem si přála, abyste to vaše slovo – nedodržel…“, řekla tiše smějící se Olga.

http://www.youtube.com/watch?v=r2M9DQVfyQ8