Poutník

Ozvalo se lupnutí. Petr se vystrašeně rozhlédl. Srdce mu mocně bušilo. Byl připraven na tu nejhorší situaci. Stál na rozlehlé louce mezi smrkovými lesy. Stromy, nebezpečí! Vmžiku se přikrčil a nedůvěřivě sledoval linii okraje lesa. Může se odtud vynořit hejno vlků, tlupa nájezdníků nebo robotický tank. To všechno zažil a nejednou! Ne, les působil klidně, až ospale. Možná jej sledují tisíce divokých očí, ale akutní nebezpečí nehrozí.

Pozvedl přístroj, který pevně třímal v rukách. Přenašeč. Zdroj jeho neštětí, příčina všeho. Proč jen byl tolik zvědavý, že ho poprvé vzal do rukou a nechal se přenést do jiného světa! Byl to začátek prokletí a útěků, boje o holý život, bloudění v různých světech, z nichž ani jeden se nepodobal jeho původnímu. Kéž by se dokázal vrátit!

Zaslechl divný kovový zvuk. Zněl opravdu nebezpečně. Není tu sám! Přikrčil se a pohlédl směrem, odkud vánek hluk přinášel. Uprostřed louky v dolíku stál strom a u něj osamělý muž brousil kosu. Jak to, že přehlédl člověka, který je tak blízko?

Vzpomněl si na minulý svět, kde ho honily automatické drony a pálily po něm laserovými děly. Doteď nechápal, že ho netrefily a odnesl to pouze cíp bundy. Automatické zbraně byly tak přesné! Myslel, že zemře, než se přenašeč konečně nabil na potřebnou energii. V poslední chvíli se mu podařilo zmizet sem do bezpečí.

Petr měl ukrutný hlad. Nejedl snad deset světů. Pořád ho někde štvali, honili, chtěli zabít nebo zotročit, zatknout nebo mučit. Tělo se při těch vzpomínkách nekontrolovaně rozklepalo a ozval se žaludek.

Muž o kus dál dobrousil kosu. Zavěsil ji na strom. Sedl si ke  kameni ve stínu větví. Měl tam rozloženou velkou utěrku, bochník chleba, u něj jídlo a pití. Petr polkl naprázdno. Sedlák vypadal pokojně, ale kosa se mu nelíbila. Kdyby nevisela ze stromu, odvážil by se požádat o pár soust.

Sekáč seděl zády. Náhle se pootočil a mávnul na Petra rukou. Poposedl si v gestu, že ho zve k jídlu. Hladový mladík váhal snad dvě vteřiny. Přenašeč je skoro nabitý, přinejhorším se přesune jinam.

Opatrně přišel ke stromu. Muž vypadal jako dobrák, sympatický mírně obtloustlý sedlák s vlídným úsměvem.
„Pojď se najíst, určitě máš po takové cestě hlad,“ řekl jakoby nic.
„Děkuji, mám a hrozný,“ odpověděl Petr vděčně.
Bodrý sedlák zakrojil do chleba, silnou skývu bohatě pomazal máslem a podal mu ji.
„Vždyť máš za sebou hodně dlouhou cestu…“
Petrovi blesklo hlavou, co ten člověk vlastně ví? Ale lahodná chuť krajíce chleba překonala všechny obavy.
Ozvalo se jemné pípnutí. Přenašeč je zcela nabitý.  Stačilo stisknout tlačítko a mohl ve vteřině zmizet do neznáma – do bezpečí nebo nějakého dalšího pekla.
„Hm, vidíš, že máš svobodu odejít. Můžeš tu ale strávit celý život. Záleží jenom na tobě.“
„Kde to jsem?“ zeptal se. Ve skutečnosti se chtěl zeptat: „Kdo jsi?“, ale neodvážil se.
„Jsi v bezpečí. Podívej, můžeš se mnou sekat louku a sušit seno. Máme tu dost jídla, krásné počasí a žádné velké nebezpečí nám zde nehrozí – pokud se sám nesekneš do nohy,“ rozesmál se. „Nebo můžeš jít do neznáma hledat ten svůj svět, který dost možná ani neexistuje.“

Petr zrozpačitěl. Nevěděl, co má opovědět. Přejel očima údolí. Bylo tu krásně, vlídně, bezpečno. Ale není to jeho svět. Louka, les, příroda. On je z města, chodil do hospody s partou na divoké pitky, byl zvyklý žít na internetu, měl peníze, byt, auto… Má zde zůstat a přestat po svém starém světě toužit? Ne, pořád by chtěl zpátky.

„Mohu tady s vámi nějakou dobu zůstat?“
„Chápu, je těžké se vzdát toho, co pro tebe bylo samozřejmé. Zůstaň, jak dlouho si ti bude líbit. Kdybys chtěl odejít, tak víš jak,“ řekl a pohledem zavadil o přenašeč.

Najedli se a napili. Sem tam prohodili pár slov. Petr do sebe mocně nasával pocit bezpečí a klidu.
„A kdo jste? Jak vám mám říkat?“ odvážil se zeptat po jídle.
Muž se zamyslel a odpověděl: „Nezáleží na tom. Jsem, kdo jsem. Více záleží na tom, kdo jsi ty.“
„Já jsem Petr. Jak vám mám ale říkat?“
„Jak mi máš říkat? To je dobrá otázka. Už hodně dlouho se mě na to takhle nikdo nezeptal. Záleží na jazyku. Ale říkej mi třeba J.“
Bodré oči se zasmály..
„J? To je nějaká zkratka? Nezlobte se, vy jste Američan?“
J to pobavilo, až se plácal do stehen.
„Tak mi říkej, jak chceš ty,“ vyzval Petra.
„J, J. Co třeba Josef?“
„Hm, biblické jméno. Otec, který byl svým způsobem otcem všech, i když ve skutečnosti otcem nebyl, ale byl synem svého otce… Máš talent, Petře. Děkuji, říkej mi: Josefe. Tak to bude dobré.“
Nově pojmenovaný Josef se zvedl, sejmul kosu ze stromu a pomalým krokem se vydal k rozdělané práci.
„Jestli chceš, tak támhle jsou hrábě. Můžeš posekanou trávu rozhazovat, aby lépe uschla.“

Petr s překvapením vzal dřevěný nástroj, kterého si předtím nevšiml a pustil se do práce. Čerstvě posečená tráva krásně voněla. Josef se rozvážně a vytrvale otáčel s kosou. Práce jim šla dobře od ruky.

Blížil se podvečer. Odpočívali u stromu. Petra zneklidňovalo, že přes svižnou práci velká louka zůstávala skoro celá neposečená. Očima jezdil po hektarech krásně zelené trávy prošpikované drobnými kvítky.
„Ta práce je snad nekonečná,“ řekl unaveně.
„Myslíš, že je louka moc velká? Může být i větší,“ řekl Josef.
Petr se po ní znovu rozhlédl a zdála se mu být snad ještě rozlehlejší. Je tu krásně, navíc se mu líbilo být ve společenství příjemného muže. Ale rozhodl se, že toto není život pro něj.

Cítil se trapně, když ve skrytu nahmatal přenašeč. Již chtěl stisknout tlačítko a zmizet beze slova, ale zarazil se.

„Nezlobte se Josefe. Děkuji za všechno. Já ale budu hledat svůj svět, kde jsem doma.“
„Děkuji za pomoc Petře, udělal jsi kus práce. Pamatuj, že se můžeš kdykoliv vrátit. Buď opatrný, bývá to tam divoké.“
Petr stiskl tlačítko. Jakoby se celý vesmír převrátil. Pokolikáté? Bude už konečně zpátky?

Ocitl se v horké noci. Tma, to je nebezpečí! Přikrčil se a opatrně hmatal kolem sebe. Samé kameny a písek. Oči začaly pomalu přivykat. Na obloze svítily hvězdy a z okolí vystupovaly obrysy. V dálce zahlédl řadu nepatrných světýlek. To je dobře, v tomto světě znají osvětlení!
Náhle vzduch ozářil modrý záblesk. Co to bylo? Bouřka? Za několik okamžiků zarachotil mocný hrom. Hlomoz odezněl a bylo slyšet jen šumění horkého vánku. Potom další záblesk. Šlo to zprava! Úplně při zemi, jakoby blesk přejel po skalnaté pustině! Opět se vše zachvělo v rachocení hromu.
Petr se rozhlédl. Byl na poušti. Světla zleva byla lákavá a záblesky zprava znamenaly nebezpečí.
Další. Tentokrát blíže, velký snad přes čtvrt obzoru.
V ozářeném okolí zahlédl na několik okamžiků jenom kameny a štěrk. Přestávalo se mu to líbit. Pokud se záblesky budou stále přibližovat, sežehnou ho na uhel.

Zvedl se a rychlým krokem se vydal doleva. Občas škobrtl o kámen, ale opakující se blýskání mu pomáhalo v orientaci. Se znepokojením zjistil, že se výboje stále přibližují. Jsou snad jen necelý kilometr daleko. Vždy se rozblikala celá polovina obzoru! Utíkal naplno. Ale planina se začala prudce svažovat do tmy. Zakopl o kámen a upadl.
V ten okamžik byl oslepen dalším zábleskem. Pochopil, že něco nebo někdo po něm jde. To nemůže být náhoda.

Bleskově pohlédl na přenašeč. Konečně se rozsvítila kontrolka a ozvalo se pípnutí. Bez rozmyslu a nostalgie stiskl tlačítko. V tomto světě rozhodně nemůže zůstat!

Do uší ho udeřil hluk. Byl oslněn modrými záblesky. Cože, přenašeč selhal? Rozhlédl se. Zjistil, že je ale na obrovské technoparty. Celým tělem mu projíždělo dunění muziky. Kolem plno mladých lidí.
Zaradoval se, to je jiná! Podařilo se mu nalézt svět, kam se vrací!

Zvedl se. Těsně vedle něj se vlnilo pět krásných holek a snad pár vlasatých kluků. Byli pěkně rozparádění. Mávali rukami a pohybovali se v dunivém rytmu. Rychle se přidal. Jo! To je ono!
Muzika se vrývala do mozku, dav lidí problikávaly barevné světlomety, všichni působili kamarádsky. Byl šťastný, konečně je po těch desítkách skoků do podivných světů, v tom svém.

Holka po pravici na něj mávla hlavou a usmála se. Něco na něj volala, ale on nerozuměl. Mávnul na ni a dál se oddával rytmu. Hleděla na něj a on pohled opětoval. Že by se jí líbil? Šťouchla do kamarádky a cosi jí křičela do ucha.  Ta na něj obrátila své podmalované oči. Přiblížil se k nim a usmál se.

Muzika náhle ztichla. V uších mu hučelo.
„Čau!“ křikl na dívky.
„Co je!!!“ vykřikla ta druhá. Otočila se na kamarádku. Náhle jejich oči byly chladné, kruté. V jejich rukách se ocitly nože. Co to je?!!! Znovu se rozhlédl. Kolem samé vlasaté holky, žádný kluk. A všechny se dívaly na něj.

Obě dívky proti němu vyrazily s napřaženými noži a hlasitě křičely. Rychle se otočil a prodíral se pryč. Ale ostatní mu nepomáhaly. Naopak se po něm chápaly desítky rukou. Některá z nich m podrazila nohy a dopadl na zaprášenou zem. Jedině přenašeč ho mohl spasit. Stiskl tlačítko a zavřel oči.

Tepelný šok byl strašný. Nadechl se a do krku se mu drala odporně slaná ledová voda. Začal se topit. Zadržel dech a mocnými tempy se vrátil na hladinu. Nemohl věřit svým smyslům. Ocitl se v rozbouřeném oceánu. Černá obloha, bylo sotva vidět. Obrovské šedé vlny bičované větrem a hlavně ukrutná zima! Tělo se klepalo v šoku a vypovídalo službu. Opět se topil, oblečení ho táhlo pod hladinu. Nohy a ruce byly jako ze dřeva a sotva se pohybovaly. S hrůzou pohlédl na přenašeč. Držel ho stále v ruce. Snad je pravda, že je vodotěsný, jinak by to byl konec! Ale za jak dlouho se nabije? Třicet vteřin?

Snažil se šlapat vodu a ruku s přístrojem zvedl nad hladinu. Mocná masa vody se s ním prudce zdvihala, potom přišlo smýknutí na vrcholu a zase dlouhý propad. Začal dávit zbytky slané vody z plic. Bylo mu špatně a cítil, že umírá.

Osmnáct, devatenáct… Tělo se nekontrolovatelně škubalo v pokusu o zahřátí. Dvacet jedna. Dvacet dva… Bože, pomoz mi, umírám! Třiceti se nedočkám!

Konečně se rozsvítila kontrolka. Snad až po třech vteřinách se mu podařilo stisknout tlačítko vysvobození. Ale kam? Tam, kde ho budou chtít zabít? Tam, kde se usmaží v pekle strašlivých blesků? Nebo se snad stane potravou nějaké prehistorické šelmy? Co ho čeká dál?

Probral se na známé louce opodál stromu. Josef klidnými švihy sekal trávu jako předtím. Petr ze sebe začal dávit vodu. Byl celý mokrý a stále mu jektaly zuby. Zalykal se v záchvatu kašle.
Josef byl v mžiku u něj.
„No to muselo být na poslední chvíli, jsi celý podchlazený,“ řekl starostlivě a nadzvedl mu hlavu.
„Jen klid, už jsi v bezpečí,“ téměř otcovsky ho konejšil.
„Proč je to pokaždé stejné? Pořád mi jde o život!“
„Tady ne, tady ti nic nehrozí.“

Stačilo se najíst, opláchnout vodou ze studánky, usušit šaty a obléct se. Petr byl zase v pořádku, cítil se, jak doma. Jaké štěstí, že ho ten pitomý přístroj nehodil někam do druhohor nebo doprostřed křižáckého tažení.

Za několik desítek minut již zase pracoval s Josefem na louce. Muž ho naučil, jak sekat a nezlomit kosu. Moc mu to nešlo, ale oběma to nevadilo.

Blížil se podvečer, když se ozvalo povědomé lupnutí. Josef se ohlédl. Mlčky přikývl.
„Teď chvíli sekej sám, já se musím věnovat návštěvě,“ řekl nedočkavým hlasem. Odložil kosu a vyrazil dolů. Petr se ohlédl. Skutečně, blízko stromu se na zemi krčila postava. Jeho druh k ní přistoupil, sedl si a objal ji. Na dálku nebylo rozeznat, kdo to je. Připadalo mu neslušné tím směrem dál hledět a proto se pustil do práce. Louka je snad nekonečná!

Když se Petr po chvíli ohlédl, Josef kráčel zpátky sám. Ani památky po návštěvníkovi.
„Kde je?“ zeptal se zvědavě.
„Zase odešla,“ odpověděl Josef s krátkým povzdechem.
„Odešla? To nebyl muž?“
„Ne, byla to dívka.“
„Taky přenašeč?“
„Hmm, je to něco, s čím si ani ona neví rady. Zoufale hledá svůj svět, stejně jako ty.“
„A má nějakou naději ho najít?“
V Petrově otázce bylo více než zájem o osud dívky. Byla v ní i jeho palčivá zvědavost, jestli sám má šanci se vrátit tam, odkud původně přišel.
„Chlapče, jeden filozof řekl, že dvakrát nevstoupíš do jedné řeky. Jakmile ji opustíš, už je jiná, přestane to být tvá řeka, vše se v ní změní. Není to jen otázka místa, kam se chceš vrátit, ale i času a dalších okolností.“
„A máme šanci…?“
„To, co je ti nejdražší, nehledej ve svém okolí, ale máš to sám v sobě. Jinak strávíš zbytek svého času hledáním toho, co s sebou celou dobu sám nosíš. Nepotřebujete přenašeč, abyste našli domov.“
„Myslíš, že náš domov je tady na louce?“
„Na louce nebo v lese. Na horách nebo v nížině. Je to úplně jedno. Ale domov by měl být hlavně v bezpečí.“
Petr hleděl do neurčita a hlavou mu vířily myšlenky.
„Co ona, vrátí se?“
Josef se zamyslel.
„To záleží jenom na ní. Ale já věřím, že ano.“
Chvíle vnitřního boje. Tolik otázek ho napadalo.
„Ale co tu budu jíst, do čeho se oblékat, kde mám bydlet, co budeme dělat v zimě?“
„Budeme pracovat. Za kopcem je vesnice, kde potřebují naše seno. A neboj se, dají nám za něj dostatek jídla a oblečení.“

Josef se pustil do práce, Petr se přidal.

Uběhlo několik hodin. Potom se ozval známý zvukový puls. Josef právě sekal. Petr se ohlédl. Byla tam zase, malá postava poblíž stromu.
„Vrátila se,“ upozornil svého druha.
„Já vím. Tentokrát já budu pracovat. Ty jsi před chvílí sekal. Jdi k ní. Odpočineš si.“
Petr odložil hrábě a zdráhavě vykročil dolů.
„A buď na ni hodný,“ tiše šeptl Josef.

Byla vyplašená, rozcuchaná, s kruhy pod očima. Bázlivě se rozhlížela kolem.
„Neboj, jsi v bezpečí,“ řekl chlácholivě.
„Kde je ten člověk?“ otázala se naléhavě.
„Támhle seká trávu. Poslal mě za tebou.“
„Kdo jsi?“
Místo odpovědi vytáhl přenašeč.
„Jsem na tom úplně stejně jako ty.“
Sedl si vedle ní.
„Tady je bezpečí a klid. Žádné pronásledování, žádné usilování o život. Jenom tu sekáme tuhle nekonečnou louku a sušíme seno. Pojď, dám ti najíst a můžeš se k nám přidat.“
„On mi to už nabízel,“ řekla a pohodila hlavou k Josefovi.
„Já jsem také odešel a byl jsem moc rád, že se mi podařilo dostat se zpátky. Mizerný přenašeč!“
„Ale já chci domů!“
„Já také,“ řekl a na chvíli se odmlčel.
„Právě před chvílí mi ale vysvětlil, že s pomocí tohohle,“ pohrdlivě uchopil přenašeč, „žádný domov nenajdeme.“
„A co budeme dělat?“
Zpotil se, když si uvědomil, co chce říct. Hleděl na ni několik vteřin a připadalo mu to totálně bláznivé.
„Tady je náš domov.“
Vytřeštila na něj oči. Poprvé se na sebe podívali jako muž na ženu a žena na muže.
Ohlédli se na Josefa. Pomalým krokem se k nim blížil. Posadil se. Chvíli přemýšlel, než promluvil.
„Ano, jste tu první, kromě těch ve vesnici za kopcem. Ale ti jsou jiní. Jinak nikde nikdo.“
Zírali na něj.
„Nemohl jsem se dál dívat, jak vás přenašeče vrhají do dalších nebezpečí. Ano, jste na začátku. Sami na úplném začátku. Počátku všeho.“
„To by znamenalo, že…“ její věta byla nedokončená. Josef nemusel ani odpovídat.

Oba na něj nechápavě hleděli.
„Strom s jablkem a hadem, počítám, nepotřebujete. Sami nejlépe víte, že největší nebezpečí číhá uvnitř člověka. Jde o to naučit se s ním bojovat a nepodléhat. Již jste poznali snad všechny jeho formy na vlastní kůži. Takže víte, o co jde.“
Na chvíli se zamyslel.
„A co ty přenašeče? Pořád je potřebujete?“
Podívali se na sebe: „Ne!“
„To je dobře. Tak já půjdu sekat.“
Dva mladí lidé stáli na louce nedaleko vysokého stromu a zírali za odcházejícím mužem.
Josef se usmíval.  Měl radost, že co učinil je velmi dobré. Brumlal si potichu: „Dal mi jméno Josef, Josef…“. Potom zavtěl hlavou a nahlas se zasmál: „To ani neví, že jemu jednou budou říkat Adam.“