Gran Padre

Gran Padre se usmíval. Opouštěl soudní místnost a byl spokojen. Tentokrát mu nevadilo, že se na něj soustřeďují objektivy desítek fotoaparátů. Novináři šíleli a on si vychutnával svůj triumf. „Nevinen!“ zněl výsledný ortel tlustého soudce. Phe, také ho pořádně skřípli a určitě se před procesem dobře nevyspal!
Od schodů šel naproti Miguel. Usmíval se, ale v očích měl záblesky bázně. Nebyl si jistý reakcí všemocného bosse. Bude se radovat nebo dštít hrůzu z potupy, že ho soudili?
„Migueli!“ vykřikl Gran Padre a doširoka rozevřel svoji náruč. Může si dovolit být sentimentální, familiární,  může si dovolit všechno. Přeplatit policii, svědky, soudce. Zabít odpůrce. Nic není nemožné.
Mladík se zcela rozzářil a oddechl si. Obejmul překvapivě malou postavu obávaného muže. Pocítil charakteristickou štiplavou vůni svého bosse. Dostal krátký polibek úzkými rty na obě tváře a přidal se po bok svého šéfa.

Gran Padre seběhl se svými přáteli ze schodů. Náhle se zarazil. Opodál stála stará žena a hrozivě na něj hleděla. Na moment mu zmizel úsměv ze rtů. Matka jednoho z těch, co nechal zabít. Před několika hodinami proti němu vypovídala. Naklonil se k Miguelovi.
„Tu babu už nechci nikdy vidět. Víš, co máš dělat?“
„Ano, Gran Padre. Neboj se, už se s ní nezabývej!“ řekl mladík vesele.
„Postarej se o to hned. Potom přijď do Comedoru oslavit naše vítězství. A pamatuj! Nezdržuj se. Nebudeš se nudit!“
„Jasně, zapomeň na ni. Už neexistuje.“
Miguel se oddělil a zmizel za rohem.
Gran Padre naposledy pokynul novinářům, vlezl do limuzíny a v konvoji velkých černých aut se ztratil z dohledu.

Miguel byl profesionál. V kapse měl svojí oblíbenou pistoli. Uvažoval, jestli jI vůbec bude potřebovat. Tu starou bábu bude možná stačit jenom pořádně nakopnout!
Zahnul za roh a s odstupem sledoval svojI oběť, jak zamířila k autobusové zastávce.
„Ani nemá na taxík,“ řekl si a pohrdlivě se zašklebil.
„Nakonec dneska se svezeš – naposled, a nohama napřed,“ uchechtl se.
Paní přecházela rušnou ulici a akorát přijížděl autobus.
Tady to dělat nebudu, ale tam venku u tvého domu ti rozstřelím palici, pomyslel si Miguele. Viděl, že autobus už zastavuje a rozhodl se popoběhnout, aby se mu náhodou stařena neztratila někde ve městě.
Ozvalo se zařičení brzd a náraz. Rozjetá pětitunka srazila Miguela na zem. Do strnulého okolí zaznělo krátké křápnutí. Kolem mladíkovy hlavy se rozlila velká kaluž. Poslední, co si uvědomil, byl pohled staré paní. V jeho očích byla hrůza a překvapení, v jejích pouze smutek.

Gran Padre vstoupil do Comedoru. Nejlepší podnik ve městě! Kolik tu měl schůzek a důležitých jednání. Nyní zde oslaví svůj triumf!
Objímal se se všemi druhy a jeho úzké rty rozdávaly polibky na tváře všude okolo. Připadal si jako olympijský vítěz.
Byla to těžká nebo snadná výhra, napadlo ho. Zamyslel se na okamžik nad touto otázkou. Dva svědci byli umlčeni, jenom ta bába proti němu vypovídala. A potom tlustý soudce. Vypadal neoblomně, ale několik fotek jeho dcery a zinscenované parte s jejím jménem stačilo na to, aby otočil.

Právě procházel kolem recepce. Na stolku ležel tlustý časopis vytištěný na křídovém papíře. Gran Padre se zastavil. Skupinka kolem něj se zarazila a znervózněla. Co se děje? Něco se mu nelíbí?

Vzal časopis a začal rychle listovat.

„To je ono,“ řekl vítězoslavně a vrazil rozevřený žurnál Pedrovi, stojícímu po jeho levici.
„Ta soudcova dcera, chudák děvenka. Co musela prožít, protože její otec je idiot a tak dlouho se cukal. Budu velkorysý. Ano, Pedro, zítra jí předáš tyhle briliantové náušnice!“

Oslovený muž polkl nasucho a očima přelétl cenovku. Byla v dolarech a číslo bylo čtyřmístné.
„Ano, Gran Padre, spolehněte se,“ vydechl a začal usilovně přemýšlet, kde ty náušnice tak rychle sežene. Nepřipustil, že by úkol nesplnil. To by mu šéf neprominul.
„A nezapomeň! Do krabičky dej lístek, že je to dárek od Gran Padra, jejího strýčka!“
„Ano, spolehněte se.“

Celá skupina bujaře slavila. Alkohol tekl proudem, dorazila i placená dámská společnost. Mafiánský boss byl šťastný a jen zářil. Prožíval největší triumf svého života.
Náhle zpozorněl. Blížil se pohledný blonďák se strachem v tváři.
„Co je, Domenico?“ ozval se uštěpačně.
„Gran Padre, to Miguel…“
„Co je s Miguelem?“
„Je mrtvý, přejelo ho auto, Padre.“
Společnost náhle ztichla. Mladík byl bossovým oblíbencem. Měl ho jako svého syna. Teď je mrtvý. Co se bude dít? Začne Gran Padre šílet? Všechny nechá postřílet? Vyhodí město do povětří?
„Tak Miguel nás opustil…“ hlas se zachvěl.
„A co ta baba?“
„Asi nestačil udělat svou práci. Přejeli ho hned kus od soudu.“
Rty Gran Padra se ještě více zúžily. Oči začaly metat blesky.  Miguel je mrtvý a ta baba si jede spokojeně domů na kávu! Rozdělaná práce se musí dodělat!
Boss se ostře podíval na Domenica. V tom by se krve nedořezal. Zbledl a rozechvěl se.
Potom se k němu vrhl a objal ho. Sevřel ho rukami a Domenico měl příležitost pocítit štiplavou vůni tak intenzivně, jako nikdy předtím. Boss mu tiše pošeptal do ucha:
„Milý Domenico, teď se seber a jdi dodělat Miguelovu práci. A pamatuj si! Buď opatrný a nepokaž to! Potom se vrať a přijď mi říct, že ta ženská je už po smrti! Nezapomeň si dávat pozor na ta zatracená auta! Zvládneš to?“
„Spolehněte se, Gran Padre. Už je mrtvá.“
„To mi Miguel říkal také a teď…“ procedil mezi zuby boss.
Domenico odešel a Gran Padre se postavil. Pozvedl číši s tequilou a pronesl přípitek:
„Na mého bratříčka, chudáka Miguela! Tolik pro mě udělal a tolik jsem ho měl rád!“

Domenico věděl, kde starou paní hledat. Sednul do auta, za dvacet minut vystupoval v ulici před chudě vyhlížejícími domky.
„Chátra nemajetná,“ procedil mezi zuby. Pousmál se a rozhlédl se před vstoupením do vozovky. Musí přeci plnit příkazy šéfa a být opatrný na auta!
Došel na chodník a pohlédl na rozsedlý dřevěný dům, kde žena bydlí. Profesionálním pohledem zhodnotil situaci. Už musela být doma, ale ještě je venku moc lidí. Má rád čistou práci. Udělá vše tiše, až po zjištění jestli ho někdo nesleduje.
Vytáhl cigaretu, zapálil si a vydal se ulicí vzhůru. Očima těkal po oknech, dveřích, sledoval provoz. Vzadu se ozvalo zahoukání. Zvědavě se v chůzi ohlédl a sledoval, co se to tam zatraceně děje.
Náhle těsně před ním zaskřípaly brzdy a něco do něj udeřilo obrovskou silou. Nabrala ho motorka, která se přiřítila z boční ulice. Letěl dlouhým obloukem spolu s neopatrným řidičem přímo doprostřed ulice pod kola rozjetého autobusu. Ještě, než vypustil duši, pohlédl vzhůru. Za špinavým oknem spatřil bledou smutnou tvář staré paní.

Zábava v Comedoru vrcholila. Zapíjel se úspěch u soudu a smrt Miguela. Hrála muzika, ozýval se třeskot rozbitých lahví, na stolech se svíjely krasavice hojně zkrápěné salvami natřepaného sektu. Nebylo jasné, kdo s tou zprávou přišel jako první. Ale rozšířila se rychle jako blesk. Jenom jediný muž o ní ještě nevěděl. Každý se bál mu to říct. Domenico je mrtev! Zábava pomalu ale jistě upadala. Gran Padre to ihned zpozoroval. Měl dobrý nos na chování lidí, díky tomu dosáhl svého postavení.

„Tak co se to zatraceně děje?“ vykřikl a udeřil do stolu.
„Domenico je mrtvý,“ řekl Pedro nešťastným hlasem.
„Cože? Miguel je mrtvý, Domenico je mrtvý, co se to děje?“
Otázku vystřelil na celou svou partu.
„A ta baba Pedro?“
„Chudák Domenico nestačil udělat svou práci. Asi si obhlížel terén, když ho srazila motorka pod autobus.“
„A to jsem mu říkal, že si má dát pozor,“ hlesl Gran Padre polohlasem.
Chvíli bylo úplné ticho. Zaplacené holky plaše sklouzly ze stolu. Cítily, že tady jde o život.
„Rozdělaná práce se musí dodělat!“ jakoby se sám přesvědčoval hrůzovládce podsvětí.
„Půjdu a s tou matkou to skoncuji,“ nabídl rozhodně Pedro. Cítil, že jedině tak ze sebe může smýt vinu spojenou s oznámením té strašné zprávy.
„Díky Pedro. Ne, ne. O dva lidi jsem přišel. To není tvoje práce, teď to musím dodělat sám.“
„Ty Gran Padre?“
„Pochybuješ o mě, Pedro?“
Ten hlas zněl jako upřímná výčitka a Pedro děkoval všem svatým, že zůstalo jenom u ní.
„Ne, Gran Padre. Jenom jsem netušil, že si budeš chtít mazat ruce touto prací.“
„Já se neštítím žádné práce, Pedro. Práce šlechtí člověka,“ poučil boss pomalým hlasem a přítomní ještě více zbledli. Toto spojení připadalo zvrhlé i jim.

Gran Padre vytáhl svoji jantarem vykládanou automatickou pistoli. Neuškodí, když jí ostatní zase jednou uvidí. Alespoň si připomenou, že není jenom kancelářská myš.
Vytáhl zásobník a pohladil hrot první nábojnice.
„Ta je pro tu babu, nebo pro toho, kdo bude mít blbé řeči,“ řekl a významně se rozhlédl. Potom cvaknutím zkompletoval zbraň a vyzval svého druha:
„Pedro, pojď se mnou. Budeš řídit. Ale tu práci odvedu sám.“
Od dveří se otočil. Přehlédl zmlklou společnost.
„Co se děje? Oslavujte! Oslavujte můj návrat! Ať tu tequilla teče po stole. Za co platím muzikanty? A ty děvky jsem nekupoval proto, abyste tu na ně jen koukali!“

„Jakým autem pojedeme? Asi ne limuzínou?“ otázal se Pedro venku.
„Limuzínou! Ať každý vidí, že se sám Gran Padre dokáže postarat o ty, kdo mu chtějí uškodit!“

Velký vůz zastavil v ulici před starým domem. Tady někde vypustil duši Domenico, pomyslel si Gran Padre a vystoupil do horka. Rozhlédl se. Přes mimořádnou událost, ke které tu došlo, bylo všude prázdno. Jen za několika okny spatřil překvapené pohledy. Bojí se, pomyslel si spokojeně. To je v pořádku, jeho se v tomto městě každý musí bát!

Přistoupil ke dveřím. Budou zamčené… Vzal za kliku a s překvapením zjistil, že se otevřely. Do nosu ho udeřil charakteristický pach starého dřevěného domu. Cítil starý lak, česnek a koření. Připomnělo mu to vůni domova z mládí.
Do ruky uchopil oblíbenou zbraň. Ještě pár okamžiků přivykal prostředí a vnímal všemi smysly situaci. Jako za mlada!

Prošel přízemí. Zastaralé prosté vybavení, vše zašlé, zažloutlé, otlučené, seprané. Skla oken byla zaprášená. Přesně takový očekával příbytek staré ženy.
Začal opatrně stoupat po schodech. Každý zavrzal. Obával se pasti. Ty odemčené dveře… Každý v domě ví, že jde nahoru!
Na chvíli se zastavil, než vstoupil do první místnosti.

„Pojď dál, Francesco,“ ozval se zevnitř náhle starý ženský hlas.
Francesco, tak mu již dlouhá léta nikdo neřekl!
Vstoupil dovnitř. Uprostřed zašlé místnosti seděla u dubového stolu stará žena. Právě brala z velké krabice svíčku.
„Pojď a posaď se tady, už tu na tebe čekám,“ řekla. Zapálila svíčku. Chvíli ji nechala rozhořet, potom naklonila. Na dubovou desku velkého stolu začal kapat vosk. Po chvilce svíčku do vosku postavila a přidržela, než bude pevně stát.

Gran Padre rychle vyhodnotil situaci. Ne, jsou tu sami a ta stará matka není nebezpečná. Než jí rozstřelí hlavu, dovolí jí ještě pár slov. Posadil se.

„Co to tady děláš?“ zeptal se pohrdlivě.
„To je svíčka za Juana,“ řekla vysvětlujícím hlasem.
Jistě, pálí svíčku za svého syna, kterého zabil.
„Zkřížil mi cestu. Sám věděl, že to nemá dělat. Dostal varování. Nedal si říct,“ řekl.
„Byl to neuvěřitelně šikovný kluk, v pěti letech už dokázal číst,“ pokračovala, jakoby ho neposlouchala.
Potom se zarazila, na chvíli zavřela oči a z krabice vzala další svíčku. Nábožně sledoval její rozvážné pohyby. Zapálila knot od první svíčky, nakapala trochu vosku na dubové dřevo a postavila jí hned vedle.
Stařecké oči se na něj zahleděly.
„Ta je za Domenica. Poslal jsi ho zabít a sám za to zaplatil životem. Zkazil jsi ho, Francesco. Zabil jsi jeho duši! Zneužil jsi toho, že přišel o oba rodiče…“
Chtěl něco namítnout, ale zarazil se. Hleděli do dvou plamínků snad věčnost. Její bezzubá ústa němě odříkávala nějakou modlitbu.
Další zašátrání a další zapálená svíčka.
„Miguel?“ otázal se a nasucho polknul.
„Byl to tak veselý kluk, než se dostal do té tvé party. Přišel k tobě jako mladík. Co jsi mu dal? Jenom zkaženost. Zkazil ji Miguela a on za to zaplatil cenu největší. Nejen, že je mrtvý, ale zničil jsi také jeho duši. Zemřít s úmyslem zabít, co může být horšího, Francesco?“

Popudila ho, zvedl pistoli. Její pohled sklouzl na zbraň. V očích spatřil pohrdlivý záblesk.
Další svíčka na stole. Mlčela a tiše se modlila. Nemohl vystřelit.
Oba zírali do třech plamínků. Francescovi se to přestávalo líbit. Opět zachrastily svíčky v krabici.
„Moment, kdo to byl?“ zaprotestoval.
„Conchita, ta dívka, co jsi ji nechal zabít, že odmítla dělat v nevěstinci. Byla to taková čistá suše. Samý zmar kolem sebe šíříš Francesco.“
Vybavil si tu dívku. Byla hezká. Nádherná s panenským pohledem…
Ale to již stařena sahala do krabice a zapalovala na stole jednu svíčku za druhou.
„Tak dost, nech toho!“ vykřikl panovačně.
„Já toho můžu nechat, ale to je tvoje práce, chlapče,“ řekla a upřela na něj své staré oči.
„Tak si rovnou zapal jednu za sebe!“ vykřikl.
Byl opravdu popuzen. Už toho bylo dost. Zvedl pistoli a nekompromisně zmačkl spoušť. Ozvala se rána a tříštění nádobí ve vitrínce za starou paní. Upřel své oči do jejích. Po setině odečítal, jak její oči začnou blednout, zmatní a nakonec se zhroutí. Ale žádnou změnu nespatřil. Hleděla na něj stále pevně. To snad není možné! Že by se ze dvou metrů netrefil?
Je třeba to skoncovat. Tu babu rozstřílí na hadry!
Místností zaduněly další výstřely. V krátkém sledu vyprázdnil celý zásobník. Vyskočil, aby šel pryč. Ale její oči na něj stále hleděly
„To jsi celý ty. Všechno řešíš zabíjením, střílením, vražděním. K čemu to je?“
Nechápavě pohlédl na pistoli, na ni a z rozstřílený nábytek za jejím tělem.

Ona zatím jakoby nic vzala z krabice další svíčku. Stůl již zářil v jednom ohni. Tolik mrtvých. Udělalo se mu mdlo. Co má dělat? Kdo je ta baba proti němu. Je nesmrtelná?

„Jak je to možné?“ zakoktal nechápavě.
„Co myslíš? Že ze mě není fašírka jako z těch ostatních? Byl bys raději, kdyby tu stříkala má krev? Kdybych tu ležela na kusy ve velké kaluži? Tohle bys chtěl? To by bylo normální?“

Byl otřesen. Další a další svíčky. Už se na stůl nemohly vejít. Zdálo se, že chytne celá místnost. Spaloval ho nesnesitelný žár.
„Kdo to všechno je?“
„Ty nevíš? Připravil jsi každého z nich o život a ani si je nepamatuješ? A pro co museli zemřít? Aby ty ses cítil, že ovládáš celé město? Jenom pro tvůj pocit moci? Jak zvrácené. Ta malá Conchita byla daleko významnější člověk, než jsi ty.  Dokázala se usmát, dokázala potěšit své blízké, pomoci jim, rozdávala radost. Co rozdáváš ty? Kulky, krev, drogy, násilí, neštěstí? Ty vlastně nic neumíš, Francesco. Nebo přeci jenom ano?“

Ta otázka zazněla jako bič. Polknul nasucho. Cítil se, že teprve teď je u soudu. U soudu, kde žádné výhrůžky soudci ani briliantové náušnice nic neznamenají.

Konečně odstrčila krabici se svíčkami. V ruce ale jednu nezapálenou držela. Namáhavě se zvedla od stolu. Zpozorněl. Sáhl do kapsy po dalším zásobníku. Z jejího pohledu ho zamrazilo. Je to nutné, ptala se beze slov.
„Pojď a nech tu svojí pistoli být,“ napomenula ho. Připomněla mu jeho matku.
Vstal a následoval jí do vedlejší místnosti.
Náhle se zarazil. Nemohl věřit svým očím. Uprostřed šeré místnosti stála rozsedlá postel. A v ní ležela stará žena se stejnou tváří, jako ta svíčková bába. Musela to být ona. Přesně ona.
Svrasklá kůže na obličeji ležící ženy byla mrtvolně bílá, bezzubá ústa trochu pootevřená.
„Je…, je mrtvá?“ otázal se nesměle.
„Ne, spí. Zlomená žena, které jsi vzal jejího syna. Na kterou jsi poslal své lidi, aby jí zabili. Teď tu spí.“ Její hlas zněl posvátně, něžně a pokračoval.
„Byla to velká krasavice. Zažila chudák hodně těžkých chvil. Pochovala manžela a všechny své děti. Přesto přese všechno je mocnější, než ty Francesco. Nikoho nezabila a pomohla tolika lidem.“
Zmlkla a pevnou rukou mu vmáčkla do ruky svíci.
„Tak, teď máš její život ve své ruce. Její i svůj. Zapálíš ji a přidáš k těm na stole? Nebo tam dáš rovnou i jednu za sebe?“
Zíral a stále nevěřil svým očím.
„Kdo jsi?“
„Stará žena, která se nemůže dívat na tvé řádění. Býval jsi moc hodný kluk.“
„Odkud mě znáš?“
„Znám tě lépe, než si myslíš, Francesco. A není to nic hezkého.“

Přistoupil ke spící ženě. Vypadala tak posvátně a důstojně. Nyní věřil, že musela být krásná. Pod vráskami a svrasklou pletí měla pravidelné pevné rysy.
Ohlédl se, ale s překvapením zjistil, že za ním již nikdo nestojí. Udělal pár kroků zpátky do vedlejší místnosti. Les svíček na stole jasně hořel, ale nikdo tu nebyl. Přijal tuto skutečnost snáze, než byl ochoten si to přiznat.

Vrátil se do ložnice a lekl se. Ležící žena se na něj dívala svýma stařeckýma očima.
„Přišel jsi mě zabít?“ otázala se slabým hlasem.
Zamyslel se a pak řekl:
„Nechci vám nic udělat.“
„A proč jsi tedy přišel?“
„Jsem tu za matkou, které jsem ublížil,“ odpověděl tiše.
Oči souhlasně přikývly a objevily se v nich slzy.
„Pojď blíž a sedni si ke staré bezmocné matce,“ vyzvala ho.
Posadil se. V náhlé, nepochopitelném hnutí ji vzal za chladnou ruku. Měl pocit, že je u své matky, která ale již dávno zemřela.
„Umírám,“ řekla tak prostě, jako by oznámila, že jde na nákup.
„Zavolám doktora…“
„Ne,“ řekla rozhodně. Odmlčela se.
„Doktor mi nepomůže a kněz je daleko. Umírám opuštěná, protože jsi zabil mého milovaného Juana.“
„Je mi to líto. Ani nevíte, jak je mi to teď líto. Budu tady s vámi, jestli chcete.“
Šedavé oči na něj pohlédly. Byl v nich lehounký závan vděčnosti.
„Měla jsem ho ráda. Byl to můj malý chlapec,“ řekla. Potom si uvědomila jeho lítost a jakoby ho chtěla ušetřit výčitek, dále nepokračovala.
Byli spolu v tichosti, spojeni pouhým dotykem rukou a sdíleným tichem.
„Chcete se napít? Je tu dusno,“ prolomil ticho.
„Ne, jsem už na konci cesty. Buď tu se mnou a neodcházej.“
Cítil, jak ho její ruce více sevřely.

A tak město přišlo o Gran Padra. Stal se z něj don Francesco. Odstěhoval se do ústraní. I když byl bohatý, tak bydlel v prostém dřevěném baráku. Sousedé si vyprávěli, že v jednom z pokojů každou noc září stůl plný svíček. Proslýchalo se, že snad má za sebou temnou minulost. Ale nikdo tomu nechtěl věřit. Vždyť tento plachý ctihodný muž byl vážený pro svoji moudrost a mírnost. Kromě těch svíček měl snad jen jednu výstřednost. Kousek vedle vchodu do domu nechal postavit náhrobek se jménem jakési ženy. Denně u něj udržoval čerstvé květiny. Někteří lidé se dohadovali, že to byla jeho milá, jiní říkali, že se jedná o matku. Až do své smrti o ní nikdy nikomu nic neprozradil.
 

Podsvětí města dlouho nezůstalo osiřelé. Do jeho čela nastoupil Pedro. Nechal si říkat Gran Pedro. Avšak zdaleka nebyl schopný jako jeho předchůdce. Věděli to všichni, ale nikdo se neodvážil o tom mluvit. Útěchou mu byla jeho nová přítelkyně, mladá dívka s krásnými novými briliantovými náušnicemi.