Šaškův král

Na jednom královském dvoře

žil šašek – úžasný komediant.

Když začal hravě skotačit,

tak i největší škarohlíd

se aspoň trošku pousmál.

Jednou, to jarní měsíc byl,

šel na procházku do zahrad.

Ó, jaký div! Koho to nevidí?

Nádherné poupě s kvítky

a vánkem si tu hrálo.

Věneček pletla, aniž by věděla,

komu svou nevinnost chce dát.

A šašek, jmenoval se Hram,

pocítil chvění u srdce,

jaké nikdy předtím nepoznal.

Dva páry očí, nevinný úsměv,

vzájemně se v mžiku sladily.

Zelená mihla se, luční kobylka

do vlasů dívce skočila.

Do jejích kadeří nožky své zapletla.

Hram hbitě prsty jemnými

jak větývky mladé břízky

z účesu koníka uvolnil.

Trošku se zarděl a zajíkl,

když o kráse chtěl hovořit.

 Však místo slov zbytečných

věneček vánku dotekem

konečky prstů pohladil.

Mladinká růže v rozpuku

na prince šaška povýší.

Hram neví sám, co dělá.

Jeho ruce hrají melodii

v záhybech těla dívčina.

A ona pláče štěstím

milému se celá oddává.

Krásně znavená, sluncem zalitá,

dvě mladá těla, co měla zažila.

Nechce se myslet o ničem,

ale jen žít a sladce tát.

Šašek ji celou polibky pohladil.

„Kdo jsi, přeúžasná,

že jsem tě nikdy neviděl?“

„Řekni můj milý raději,

kolika dívkám přede mnou,

jsi takto srdce prolomil!“

„Co si to, lásko, myslíš?!

Jsi moje první, jediná!“

„Ó díky, díky, díky!

Tolik štěstí najednou

jsem nikdy nezažila.“

„Čekám na tvoji odpověď.“

„Jsem neteř vašeho krále

z daleké ledové země,

za mnoha horami a dolinami,

řek a jezer nespočet.“

„Ach běda, Sedmikrásko!

Jsem šašek tvého strýce.

Doví-li se o naší radosti,

jsem přesvědčen – nepřežijem.“

„Budeme tiší jak vánek. Ano?“

Dali si hubičku na čestné slovo,

a jakoby nic – se rozešli.

Šašek sám sobě vesele,

jak nikdy předtím skotačil,

a dívka zpívala, co sama složila.

U dvora byl také ten,

kdo líný je a nic neumí.

Chce se však blýskat,

na odiv dává pýchu svou.

Špeh a zvěd viděl lásky zdroj.

Měl v duši, má-li nějakou,

velice silný nepokoj.

„Hned za tepla, ne až studí,

ta věc se musí nahlásit!“

Jde a jemně krále vzbudí.

Řekl mu barvitě všechno,

co na palouku viděl.

Tvářil se ale přitom,

že je mu hrozně stydno,

a jako by litoval, že mluvit musí.

 „Neprav mi věci takové,

nebo i tobě srazím hlavu!!“

„Ach, pane, smiluj se!

Jsem přec tvůj dobrý,

věrný, a jen tvůj služebník.“

Král nepochopil úlisnost,

a špeha dobře odměnil.

„Ó, taková mrzká pohana,

co peleší se v trávě,

nezaslouží si mojí lítosti!“

Zuřil jak běsnící tajfun,

běhal všemi komnatami,

a dveřmi zpupně mlátil.

„Já toho zmetka zabiju,

vlastnoručně mu urvu hlavu!!“

Stařičká chůva nad hrobem

laskavě se ho ptala,

co že tak strašně láteří,

koho že to chce zabíjet?

Zle pohlédl, a zjihl trochu.

V rychlém sledu slov

vše stařence vysvětlil.

Chvíli jen mlčky seděla

zahleděná do své duše.

Pak šeptem mluvit začala.

„Králi! Jsem ve věku,

kdy se ani smrti nebojím…

Když tys byl tenkrát mlád,

jako je dneska Hram,

nebyl jsi jiný. Nevěříš?“

Král se trochu zastyděl.

Se ženou, jako je chůva,

mluvit o rozkoších mládí,

je velice těžká věc

i pro něj, svérázného krále.

Odešel do své komnaty,

kde nechce býti rušen

nikým a za nic na světě.

Tam podle rady stařenky

vzpomínal na své mládí.

Příští den byl smutný

jako ta noční poušť.

Šaškovi svoji milost dal,

ale nechce jej víc vidět.

Neteři řekl, že se může stydět.

A ona v temném kočáře

odjíždí zpět, do žalu, chladu,

země svého otce.

Z královského příkazu

se ti dva rozloučit nesmějí.

Šašek šel krajem, osadami,

sám, smutný a opuštěný.

Až na samém kraji království

objevil velkou vesnici,

kde byla spousta dětí.

 Zprvu jej lidé brali

jako cizího vetřelce.

Brzy však mnozí poznali,

že srdce má i talent.

Nejraději šaškoval dětem.

A král byl smutný víc a víc,

po kratochvíli toužil.

On zvědy vyslal do kraje,

aby mu šaška našli,

a za každou cenu přivedli.

Když Hram viděl, co ho potkalo,

tak bez marného souboje

a odporu do kočáru vstoupil.

„O co se váš král pokouší,

je marné počínání.“

Král když oddíl spatřil,

měl radost velikou.

„Ach šašek se mi vrací…

Odpouštím ti, Hrame,

šaškáři, mistře přeúžasný.“

„Nemáš mi co odpouštět.

Já jsem ti neublížil,

ale ty mně a mému děvčeti.

Na tvých prknech už nikdy,

nikdy nezahraji!“

Do svítání mu král dal

své milostivé ultimátum.

„Bičem bys mě donutil

jako galejníka dřít.

Pro tvé jeviště mi duše chybí.“

Za jitra divně chladného

dal znechucený král

břitký rozkaz katu.

Ten hrubou práci vykonal,

Hram zkrvavený v trávě leží.

Chůva týž smutný den

tiše ve spánku zemřela.

Král hledal šaška nového,

však marně, marně snil

o radostném hraní.

Začal tak chřadnout,

že brzy vypadal

jako starý, vykotlaný,

nikomu již nepotřebný,

opuštěný strom.

Jednou si vyšel

na místo Hramovy popravy,

a vyděsil se převelice.

Šašek tu stojí, usmívá se

a jde z něj prapodivná záře.

„Hrame! Šašku můj!

Co to má znamenat?“

„Žiji teď, pane, v království

jednoho skutečného Krále,

u nějž zločin nemá naději.“

 „Jaký je ten tvůj král?

Povídej! Chci o něm

hodně, hodně vědět…

Chceš snad naznačit,

že jsem beznadějně ztracen?“

„Kdo ještě dýchá tento vzduch,

má možnost nápravy,

a může se zachránit.“

Domluvil šašek Hram

a chtěl odejít.

„Neodcházej, příteli!

Chci s tebou ještě mluvit.

To znamená, že stačí,

když se po hříšném životě

na samém konci polepším?“

„Špatně jsi to pochopil.

Spoléhat na to,

co jsi právě vyslovil,

je ta nejšpatnější věc,

a mnohého to zničilo.“

„Mám se tedy raději…?

Zůstaň! … Prosím, příteli.“

A Hram se ztrácel

v bílém oblaku,

jako když do závoje halí.

Král otevřel oči.

„Hrame, pří… Co je?!“

Pochopil, že leží ve své posteli,

 a co právě zažil,

to nebyl jenom sen.