Malý příběh dušičkový


9. listopadu 2015, autor Katka,



Dušičky jsem měla ráda už jako děcko. Jak to blikalo fšecko, lidé se pohybovali po hřbitovech tiše a důstojně, mlčky se zdravíce…moc pěkné. Dojemné. Čím je člověk starší, tím více si uvědomuje ty ztráty. Bratr, prarodiče, stařenka, teta Fanyna, tetička Maradová, Vlastička, teta Blažka…

Vzala jsem včera tašku svíček, mamku, mladší dcerku, synka a šli jsme nebožtíkům zapálit. Barunka vyrobila svíčku (jednou rukou, protože tu druhou má zlomenou), respektive pomalovala kalíšek zlatými hvězdičkami, a že to dá „svojéj chůvě“, tetičce Maradové. Ta mi ji vždycky hlídávala nejvíc, protože mladší dcera byla extrémně zlobivá, a jediná tato bodrá žena na ni platila. Měly se moc rády. Barča jí „na oplátku“ otrhala v humně všecky kvítka (to jí byly tak tři roky) a když sa  tetka s funěním vydrápala po strmém kopci na svoju jedinú radosť, aby jich okopala, ostala stát na fleku jak Lotova žena, fšecky fuč. Barča z nich u nás na dvoře na písku „vařila poléfku, šumajstr a šišky s vajcama“ a zapírala, že nic neutrhla. Nene, kroutila kudrnatou hlavičkou. Já ne-e! Dupkala nožkou. Tetička jí to fšecko odpustila a nechávala ju potom vyhrát pexeso (Barča jí vždycky ukázala na televizu „dívej teto, jaký škajedý chuap“, a hned si posunula stejné obrázky k sobě) s tím „že sa v životě ještě hodně nasere“. Ano, když mladší dcerka prohrává, tak to převrací hry na stole, proto s ní už nikdo raději nic nehraje a tetička se svojí bezmeznou trpělivostí jako protihráč jest bohužel mrtvá.

 

V téj tmě jsme hvězdičkovou svíčku na hřbitově zaměnili za obyčejnou nepomalovanou, zůstala nám ta perla dušičková na konec dění v ruce. Všem, co obohatili naše životy, jsme už zapálili. Pak jsem si vzpomněla, že určitě nebude ani jedna svíčka hořet na hrobě jistéj tetky, která chodila na plky k našéj babce. Byla to taková chudina, trochu hlúpá, příliš obyčejná, trošku ušmudlaná, jupku bez knoflíků, jednu céru nepodařenú, která na hrob moc nezavítá,  ale tato tetka nikdy nikemu neublížila. A to už je co napsat. Tak jsme jí tu malovanou svíčku položili na tmavý neupravený hrob, stáli jsme okolo a měli jsme zvláštní radost, že aspoň v ten jediný okamžik „nebyla tak sama“ mezi nama všeckýma.

 







Zařazeno v kategorii Povídky



Počet komentářů na “Malý příběh dušičkový” - 1


    Eva   (10.11.2015 (18.16))

    Líbí se mi, že je to napsáno tak nějak "přirozeně", bez zbytečného moralizování.



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička