Vítání jara

Koňáci nemají zimu v lásce. Na vyjížďkách jim v kovbojských botách mrznou nohy. Když napadne moc sněhu, koně se boří do závějí. Jakmile sníh dosáhne výšky koňských prsou, nedá se jezdit vůbec.

K tomu problémy s hnojem. Prkno na vlečku klouže. Ve sněhu se špatně tlačí kolečka. Plná vlečka se pro množství sněhu nedá vyvézt na louku. Zásoby sena se tenčí… „Ve stodole je pusto a seno dochází, pod malými okny bílá smrt obchází.“

Proto koňáci vítají jaro. Jen co sleze v nížinách sníh, pořádají první jarní vyjížďku. Po jedné obzvláště dlouhé a otravné zimě se moji dva kovbojové, jako každý rok, chystali na cestu. Počasí vypadalo ideálně. Kovbojové se rozhodli nezatěžovat své oře zimním oděvem.

Když dávali za sedla bandalíry, koně otráveně sklopili hlavy. Došlo jim, co se bude dít. Měli před sebou půl dne cesty. Nespěchali. Bylo krásně. Na nebi ani mráček. Sluníčko hřálo, jako by chtělo dohnat, co přes zimu zameškalo. Vítr měl odpracováno, někam si zalezl a spal, jako spí lidé po těžké práci. Ani vodu v potůčku, co ho brodili kovbojské koně, nezčeřil.

Na nebi vycházely první hvězdy, když poutníci dorazili do cíle. Koně odpočívali v cizí stáji, snad si i oni povídali. Muži noc vyplnili písněmi, vyprávěním, dobrým jídlem a pitím.

Ráno bylo krušné. Nejen kvůli nedostatku spánku. Paní Zima se vrátila. Severák fučel. Sníh se hustě sypal. Kamarádi, co se v noci dušovali, že mé kovboje na svých koních vyprovodí, podle předstírali spánek. Kdo nemusel, nevystrčil ze dveří nos. Psa by nevyhnal.

Muži sedlali mlčky. Situace se obrátila. Koně byli nadšeni. Jejich pánové otráveni. Vyrazili na cestu. Za humny se do nich vítr opřel plnou silou.

„Když jde blizard s vichřicí, já sám jedu vánicí a na cestě jsem skoro celý den.“

Koně sklopili uši dozadu a zrychlili krok. Muži stále mlčeli. Vzpomínali na kožichy a ušanky, co nechali doma. Blížili se k potoku. Přes noc se na něm utvořil ledový příkrov. Koně neudržel. Probořili se do studené vody a namočili si ocasy. Voda na žíních okamžitě zamrzla. Ocasy připomínaly pádla. Domov několik kilometrů daleko…

Na otevřené pláni si s nebohými poutníky ledový vítr pohrál. Jednomu z kovbojů sebral klobouk. Kutálel ho po zamrzlé zemi a točil si s ním v mrazivém vzduchu. Prostovlasý jezdec honil cvalem klobouk po zasněžené louce. Dlouho trvalo, než ho konečně dostihl. A jeli dál. Tiše. Mlčky. Konečně dorazili domů.

Poprvé za tu dobu promluvili. Promluvili? Rovnou křičeli! Volali na mě. Chtěli, abych odsedlala a obstarala koně. S hrůzou jsem je pozorovala. Zamířili k domovu a do kuchyně. Obstoupili a objali kachlová kamna. Měla jsem dojem, že tenhle výlet nějak nevyšel.

Ukázka z knihy Kamily Novákové Co by se kovbojkám stávat nemělo

Ilustrace Martina Aulehlová, fotografie Pavel Vrána

Knihu můžete koupit zde:

http://knihy.heureka.cz/to-by-se-kovbojkam-stavat-nemelo/

Více o knize zde:

https://www.suvicka.cz/?page_id=29472

E-knihu můžete koupit zde:

http://www.palmknihy.cz/web/kniha/co-by-se-kovbojkam-stavat-nemelo-1-9142.htm?pbsid=410&isSearch

http://www.ereading.cz/cs/eknihy/7813/co-by-se-kovbojkam-stavat-nemelo

http://www.rajknih.cz/index.php?bk=217254&publisher=156