Jak jsem se ztratila

Bylo nádherné počasí, ani horko, ani zima. Tráva ještě nizoučká a mouchy neotravovaly. Nejlepší čas na vyjížďku. Jenže jak jsem tak bloumala pustou krajinou, ztratila jsem se.

Je to trapné. Já, taková milovnice přírody a trampka, absolutně postrádám orientační smysl. Občas zabloudím v poledne ve vlastní kuchyni. Prý je to vyloženě ženská vlastnost. Matka příroda už kdysi dávno člověčím samičkám tento smysl schválně odepřela. Ženská nepotřebuje courat po lese. Má udržovat oheň a žvýkat kůže. U jeskyně to zná, tam se orientuje dobře.

Chlap lovec se žene za kořistí až bůhvíkam a nemá čas se cestou zdržovat a rozptylovat. Až zvíře dostihne, smysl mu poradí, jak se dostat zpět k jeskyni.

Já tento handicap řeším dvěma způsoby. V neznámém terénu se pohybuji s průvodcem, jestliže průvodce není a je-li koho, ptám se na cestu. Neustále se rozhlížím, abych našla nějaké výrazné body v krajině. Otočím se a koukám opačným směrem, abych věděla, jak to bude vypadat, když se budu vracet.

Průvodce zůstal doma. Zeptat se na cestu nebylo koho, potkávala jsem jen srnky a zajíce. Remízky kolem mi připadaly jeden jako druhý. Nejspíš jsem se motala v kruhu. Les přede mnou, les za mnou, nikde ani človíčka a slunce zapadalo. Vím, že slunce se večer sklání na západ, proti západu je východ, napravo pak jih a nalevo sever. Nebo opačně? K čemu mi to je? Znervózněla jsem.

Zdálky se ozvalo vytí psa. Nebo že by to byl vlk? Odněkud přiletěli krkavci a začali nade mnou kroužit jako supi nad mršinou ve výpravném americkém filmu. Už mi pohled z koňského hřbetu nepřipadal nejhezčí. Začínala jsem se bát.

Když mám strach, zmatkuji. Další typicky ženská vlastnost. Hnala jsem Halinu z kopce na kopec, abych se mohla rozhlédnout, zdali neuvidím v dálce světýlko. Nikde nic. Ani perníková chaloupka. Krkavci se nás stále drželi. Stíny se prodlužovaly. Tmy valem přibývalo a já sama samotinká v pustině.

V hlavě se mi, kdovíodkud, vynořil text z jakési knihy:

„A odjížděl na milovaném hřebci daleko do stepi usnout tam navždy jako velcí náčelníci z dávných dob, jejichž kosti se pod zřícenou mohylou mísí s kostmi koní…“

V zoufalství jsem položila Halině otěže na krk a přestala jsem ji ovládat. Kupodivu se nezačala pást. Otočila se o 180 stupňů a vydala se směrem, který by mě nikdy nenapadl. Vždyť já měla toho nejlepšího průvodce! Bezpečně mě dovedla domů. Kdybych šla pěšky, byl by snad z kovboje vdovec. Zůstala bych vyčerpaná, ztracená v té liduprázdné krajině.

Nedá mi to, abych se trochu nerozepsala o inteligenci a talentu koní.

Třeba ten orientační smysl: Psal se rok 1864. Byla válka. Mladý pruský důstojník v předvečer bitvy šlesvicko-holštýnské objížděl terén. Byl tak zabrán do svých myšlenek, že ho nenapadlo přemýšlet o koni, kterého má pod zadkem. Nepovažoval to za důležité. O koně se začal starat až v okamžiku, kdy tento náhle změnil směr a naprosto nelogicky mířil do týlu nepřátel. Zastavili se až po několika kilometrech prudkého cvalu.

Důstojník se tím pádem nedobrovolně ocitl na dvoře jakéhosi dánského statku. Koně totiž zakoupili několik let před touto, pro důstojníka veskrze trapnou a nepříjemnou situací, právě v Dánsku. Na statku, kde důstojníčka zajali, se jeho kůň narodil.

Mnoho koní schopností vracet se do své stáje zachránilo lidem život. Tomuto se podařil pravý opak. Není to nejlepší příklad oddanosti lichokopytníka k člověku. Jenže důstojník ani nevěděl, jak se jeho kůň jmenuje. Kdyby zjistil, že má dánské jméno…

Kůň vracející se do své stáje musí umlčet hlas přírody, jenž mu velí pohybovat se stále trochu doleva. Ve stepi se divocí koně pohybují tímto směrem proto, aby se obloukem vrátili zpět, odkud vyšli.

Všechna stepní zvířata se pohybují vždy proti větru, aby je čich včas upozornil na případné nepřátele. Vane-li tedy vítr směrem k jeho cíli, neměl by se tam kůň vlastně nikdy dostat. Musí se řídit rozumem.

Přesvědčivý důkaz o inteligenci koní podal před první světovou válkou jakýsi asistent innsbrucké univerzity, dr. Štefan von Madavy. Popsal, jak se koně z jeho stáje dokázali zbavit ohlávky a utéct. To není nic neobvyklého. Jenže oni se naučili rozeznávat uniformované vojáky od civilistů. Vojáci je honili zpět do stájí. Civilisté je nechávali na pokoji.

Profesor zoologie Bernard Remech chtěl zjistit, jak dalece si kůň pamatuje a jak je na tom se schopností se učit. Tříleté kobylce dával při krmení vždy dvě zakryté nádoby, z nichž jedna byla prázdná. Víka byla různě označena. Kobylka už po třech dnech strkala čumák do správné nádoby okamžitě, bez zaváhání. Tak vědec změnil znaky a kobylka pochopila, kde má žrádlo, ještě rychleji. Celkem se seznámila se čtyřiceti různými označeními a dovedla se v nich vyznat.

Asi měl profesor šťastnou ruku při výběru žačky. Koně jsou na tom stejně jako lidé. Jejich inteligence se liší případ od případu. Pokud jde o žrádlo, neznám větší motivaci. Právě kvůli krmení, přes jídlo, našly k sobě cestu dvě tak rozdílné bytosti, kůň a člověk.

Kdysi dávno člověk na zvíře promluvil tichým hlasem. Dotkl se teplou dlaní jeho chvějících se nozder a nabídl mu třeba jablko. Jako tenkrát v Ráji. Mezi koněm a člověkem se pomaloučku rodilo přátelství. Nebylo to jen přátelství, byla to láska. Trochu se báli, trochu ostýchali. Bojovali spolu. Snažili se jeden druhého podrobit.

Když se už člověk vzdával naděje, kůň zůstal tiše stát. Díval se na člověka moudrýma očima, jako by říkal: „Budu ti sloužit, ale nikdy se nestanu tvým otrokem, zůstanu sám sebou.“

Naneštěstí se všemi zvířaty, jež byla domestikována člověkem, to jde, co se týče schopnosti přežít, ale i inteligence, z kopce.

Mozek nemusí přemýšlet, jak si obstarat potravu a utéct nepřátelům. Tehdy zakrní, přestane se vyvíjet, začne hloupnout. Blahobyt zabíjí mozkové buňky. Existuje studie dokazující zmenšování váhy mozku u ochočených zvířat. Králík domácí má o 8,9% lehčí mozek než králík divoký. Domácí Míca má o 34% méně mozkové kůry než kočka divoká. U koně tento úbytek činí 23%. Jen tvoru, zvanému homo sapiens sapiens, mozek neustále těžkne. Jde o to, co v něm má.

Domestikace koně začala někde na Sibiři. Je tomu již 6.000 let. Kůň z ní vytěžil oves, teplo a bezpečnou stáj. Člověk získal především výtečného spolubojovníka. Dějiny celého světa by vypadaly úplně jinak bez koní. Velká čínská zeď by nebyla postavena. Loupežná tažení kočovníků ze stepí by se neuskutečnila. Čingischána by nikdo neznal. Národy by se nikam nestěhovaly. Pěšky by se jim nechtělo. Rytíři se znakem kříže by nešířili pravou víru ve Svaté zemi. Cortéz by nevyhrál svou válku s Indiány. Napoleon by si nejspíše ani neškrtl.

Odjakživa byli koně nejvíce ceněnými domácími zvířaty. Už ve středověku vznikala nauka o koních – hipologie. Zootechnika byla napřed aplikována na koních, až pak se přenesla na ostatní domácí zvířata. Odborníci a šlechtitelé se snažili ovlivnit vzhled, velikost a vlastnosti budoucích hříbat tak, jak to vyžadovala doba.

Středověk používal těžké, silné koně. Museli nosit jezdce i s brněním.

Jen co se změnila taktika boje, válečníci požadovali na chovatelích koně lehkého a mrštného. V dobách míru diktovala vzhled a barvu koní paní móda a dvorská etiketa. Šlechta zapřahala do svých kočárů bělouše. Vysocí duchovní představitelé se nechávali vozit vraníky.

Ušlechtilý kůň se stával vzácným darem či věnem. Nechávali se jimi inspirovat malíři, sochaři a básníci. I technici. V roce 1887 chtěl zjistit Eadweard Muybridge, jestli při koňském cvalu existuje okamžik, kdy kůň letí vzduchem, aniž by se dotýkal země. Podél dráhy, na níž běžel kůň, rozestavil 100 fotoaparátů. Pádící nohy koně přetrhávaly provázky, uvádějící do chodu spouště fotoaparátů. Snímky potvrdily, že kůň se v jedné fázi cvalu vznáší. Mimo to, jaksi návdavkem, vznikla první série obrázků, rozkládajících pohyb, základ kinematografie.

Ukázka z knihy Kamily Novákové Co by se kovbojkám stávat nemělo

Ilustrace Martina Aulehlová, fotografie Pavel Vrána

Knihu můžete koupit zde:

http://knihy.heureka.cz/to-by-se-kovbojkam-stavat-nemelo/

Více o knize zde:

https://www.suvicka.cz/?page_id=29472

E-knihu můžete koupit zde:

http://www.palmknihy.cz/web/kniha/co-by-se-kovbojkam-stavat-nemelo-1-9142.htm?pbsid=410&isSearch

http://www.ereading.cz/cs/eknihy/7813/co-by-se-kovbojkam-stavat-nemelo

http://www.rajknih.cz/index.php?bk=217254&publisher=156