Literární web Sůvička
Kamila Nováková: Koňský život
redakce
Farma byla vlastně velká koňská školka. Internátní zařízení pro koňské kluky, hřebečky od 6 měsíců. Dostali se sem ve speciálním kamionu. Bylo jich hodně a byli vyděšení.
Tenké nožičky se jim třásly a vysokým hláskem neustále volali maminku. Nevěděli, že jejich máma zůstala někde daleko a řehtá stejně jako oni. Také tak smutně a zbytečně.
Snažili jsme se je opatrně vyvést po rampě z auta. Moc to nešlo. Někteří vyskakovali. Jiní se odmítali pohnout. Byli tu koníčci, kteří věděli, že člověčí ruce umí krásně drbat za ušima. Mámy jim sdělily starou koňskou pravdu, že oves je jednou z mála výhod domestikace. S takovými koňmi se dalo domluvit. Pak tu byli ti, co vypadali, že člověka ani nezahlédli. S těmi byla těžká spolupráce.
Všechna hříbátka jsme nějak dostrkali do velkých stájí a nechali je, aby se uklidnila a seznámila mezi sebou. Koně jsou jako lidé, potřebují společnost. Nemají rádi samotu. Tak jako lidé mezi sebou mluví. Vsadili na mimiku. Řeč beze slov. Řeč těla. Kůň mluví především ušima (to by u lidí nešlo). Uši dopředu – zaujal jsi mě. Uši dozadu – teď si mě teda nasral! Pak pohybuje pusou – večeřím, je mi fajn, neublížím ti, buď v klidu (u lidí je to stejné). Pohyby ocasu (neodvažuji se srovnávat, ale jistá podobnost tu je). Pohyby krku (to nesouhlasí, žádné ano a ne), nesení hlavy, způsob chůze (podívejte se na mě, jsem krásný, jsem nejlepší, prostě machr).
Koňskou řeč rozluštil, popsal a nazval jazykem „equus" Američan Monty Roberts. S koňmi si tak pokecá, jako by snědl kouzelného hada z pohádky O Zlatovlásce. My jsme o tom tehdy nevěděli. Nic amerického se k nám nemohlo dostat. Soudruzi měli starosti, jak se domluvit „pa rusky“ a nějaká řeč koní je nezajímala.
Snad proto jsme měli problém. Byl to obyčejný hnědák malého vzrůstu. Říkali jsme mu Žralok. Pořád za námi chodil. Divně koukal. Mlel pusou a cenil zuby, jako když žralok otvírá tlamu. Bylo nepříjemné chytat ho a uvazovat. Monty Roberts toto chování popisuje jako výraz podřízenosti u mladých koní. Jenže to jako podřízenost nevypadalo. Mysleli jsme, že nás chce přinejmenším kousnout. Nerozuměli jsme si. Báli jsme se ho a on se bál nás. Jiná hříbata s námi komunikovala tišeji, nenápadně. Kdyby Žralok nemluvil verbálně, ale orálně, řval by jako pavián a byl by za to potrestán.
Největší trest u koní rovná se vyhazov. Vyloučení ze stáda. U všech savců, lidi nevyjímaje, platí prastará pravda. Jedinec bez tlupy, bez stáda zemře. V dávnověku pračlověk naštval své příbuzné a rada starších ho vyhnala z tlupy. To znamenalo rozsudek smrti. Dnes jsou lidé vyhazováni jen z práce a z domu. Díky Bohu za ten pokrok. Lidé vyhazují lidi, aby se jich zbavili.
V koňském světě se vyhazuje proto, aby se hříšník napravil. Puberťák kousne svého nadřízeného. Vedoucí klisna ho vyžene jen na chvíli, aby si ten nevycválaný spratek uvědomil, že udělal chybu. Kaje se a je mu odpuštěno. Dobře to mají zařízeno! Koně se mezi sebou ani prát nechtějí. Jsou to rozumní tvorové, raději ustoupí nebo boj jen naznačují a dávají přitom pozor, aby si neublížili.
V maštalích bydlelo 30 hřebečků. Velmi rychle si mezi sebou udělali pořádek. Zvolili šéfa stáda a jeho zástupce. Při vyhánění koní na pastvu bylo nutno otevřít vrata a vytáhnout dvě těžké železné tyče.
V době bezvládí se koně neorganizovaně tlačili ven. Chaos! Zmatek! Když tu byl šéf, stál u východu, nikdo se neodvažoval ho předběhnout. Šéf počkal, až otevřu, a pomalu, vědom si své důležitosti, vyšel ven. Za ním se hrnuli ostatní koně. Zástupce běžel na konci stáda. Při cestě z pastvy zrovna tak.
Někdy se koním domů nechtělo. Pastvina měla 20 hektarů. Honit stádo na takové ploše není maličkost. Lítala jsem zpocená s bičem. Koně už běželi do průhonu, cesty mezi pastvinami, ale na poslední chvíli se rozdělili a minuli mě. Cválali tak lehce a ještě přitom vyhazovali. Evidentně je to bavilo. Mě píchalo v boku a nemohla jsem popadnout dech. Nebylo to často. Koně věděli, že v maštali mají nachystanou večeři – mačkaný oves a seno.
K našim povinnostem patřila i výchova koní a péče o jejich vzhled. To spolu souviselo. Jestliže chcete koně zkrášlit, musí vás k sobě nejprve pustit. Hříbátka jsme dvakrát denně čistili. Od hlavy až po kopýtka.
Koňská kopýtka rostou jako lidské nehty a musí se zkracovat. O to se postará kovář. Říká se tomu strouhání a hříbatům se to nelíbí. Zkuste stát na třech nohách, když normálně používáte čtyři. Tedy, když se zrovna nedrbete za uchem.
My se na tu proceduru také netěšili. Je nutno se pořádně rozkročit, jednu nohu zapřít dozadu a na stehno druhé nohy položit koňské kopyto. Stojíte těsně za zadkem koně a musíte zapomenout na staré přísloví: „Střez se koňského zadku a dámského předku!“ Nožičky hříbátek sebou neskutečně škubou a člověk musí být opravdu hodně rozkročený, aby tu nohu nedržel moc nahoře. Čím výš noha je, tím hůř se koni stojí. Kůň musí stát pohodlně, kovář musí mít pohodlí, nejhůře je na tom pracovník, který nohy drží. Nesmí pustit. Jinak mu nadá kovář, kůň šlápne na nohu, popřípadě ho nakopne. Nejhůře se kvůli malé výšce strouhají hříbata klusáků a poníků.
Z knihy Kamily Novákové Co by se kovbojkám stávat nemělo
http://www.zbozi.cz/vyrobek/novakova-kamila-co-by-se-kovbojkam-stavat-nemelo/
E-knihu můžete koupit zde:
https://www.palmknihy.cz/romany-povidky-novely/co-by-se-kovbojkam-stavat-nemelo-9142
https://www.ereading.cz/romany-povidky-novely/co-by-se-kovbojkam-stavat-nemelo-9142
https://www.kosmas.cz/knihy/190178/co-by-se-kovbojkam-stavat-nemelo/
https://www.alza.cz/media/co-by-se-kovbojkam-stavat-nemelo-d513739.htm
https://www.ebux.cz/index.php?bk=217254
https://www.levneucebnice.cz/p/co-by-se-kovbojkam-stavat-nemelo-p9142/