Kam chodí slunce spát…

Kam chodí slunce spát,
nám vkročit dáno není,
jen s Lunou veršovat 
smíme si po setmění

a hvězdám svěřovat
své sny i touhy zase,
na Lásku ódy psát,
kořit se ženské kráse,

tiše si rozjímat
o tom, co snad je passé,
či si na lovce hrát,
co po lani své pase.

Krásné je jen tak snít
a do veršů sny vložit,
chvilku sám sebou být,
své srdce k nohám složit

té jedné jediné,
co v něm již dlouho žije,
když zní zas v hlavě mé
nádherná melodie

všech slůvek, kanoucích
z těch pro mne božských retů,
a rolničkový smích
při schůzkách v arboretu,

svou žhavou touhou žít
a něžně si ji hýčkat,
před světem ji však skrýt
a vhodné chvilky vyčkat,

než srdce zatroubí
ku rozhodné již zteči:
Smrt nebo vítězství!
Čin předčí plané řeči…