Josef Formánek: DAR

Co víme o tom, kdy se zastaví naše hodiny a bily racek přestane kroužit po modrem nebi? Nevěděl to ani Beny Mareš a jen dychtivě sledoval rej amerických pucfleků, co se míhali za stoly s pitím a plnými talíři do rytmu kapely složené ze samých vojáků v mariňáckých uniformách. Ne, nehrála špatně, dobře taky ne, ale bylo to vesele odpoledne. Nikdo si s nikým nerozuměl, ale hovořily úsměvy a swing, radostny jako prasátka, vrhaná sklenicemi a leštěnými knoflíky uniforem. Bloudila sálem jako prst osudu. Ty ne, ty taky ne, na zdraví, no ty se moc nesměj, na tebe dojde v pondělí, ty taky ne a … ty jo, ukázal na Mareše osud v podobě tlustého ukazo

Ten byl šťastny, jak si užíval dnešní den, a zároveň smutný, neboť se mu nechtělo odjet válčit někam na Dálný východ. Když se Mareš nad maršála skláněl, cítil z něj stejně tolik majestátu, ale i chlastu, jako když před par měsíci dumal do noční krajiny v Krems-Steinu. Takoví lide by měli nosit na krku cedulku POZOR, OCITLI JSTE SE V DOSAHU SILNEHO MAGNETISMU, pomyslel si Beny Mareš. Někdo vyzařuje tolik vnitřní sily, energie, tajemství a tepla jako uschlé psi lejno a někdo by s tím mohl sázet stromy do věčně zmrzlé půdy permafrostu někde na Sibiři. Sedící Malinovskij něco zamumlal a stáhl si Benyho

k sobě, aby se mohl vrávoravě postavit. Opíraje se o něj, vyšel s nim na chodbu. Někde tam přece odložil kazety se zabaveným vínem. Nespokojeně mručel, když se skláněl nad různými bedýnkami s proviantem, označenými US ARMY. Nakonec se mu rozzářil obličej, když nahmatal dvoulitrovou baňatou lahev s etiketou nejlepšího koňaku, kterou tam pro něj schoval jako dar americky plukovník.

„Jee…, vazmu etu, eta lučše.“

„My ale, soudruhu maršále, vzali dnes jiné lahve než tuhle.“

„To je jedno, tak vezmeme tuhle. Ta se mi libí.“

Na to nešlo nic říct. To už ho vzal maršál za paži, a zatímco jej táhl do sálu, hučel do něj: „Budeš mi tlumočit, ale hezky vzletně, ať to zni a má slova letí do oblak jak holubička bila.“

V sále je objal šum, radost a hudba. Malinovskij si zjednal ticho rázným poklepáním vidličkou o skleničku a spustil: „Válka nám zpustošila duši, stáhla hrdla a vysušila prachem oči, ale nemohla nám, mi američtí přátele, nechat okorat srdce. víme, co se sluší a patři, a tak i když nejsme po těch letech války, co nám vyjídala zemi, příliš bohatí, přinesli jsme vám až z daleké Moskvy, která se hrdinně bránila a ubránila fašistickým hordám, zatímco vy jste se teprve učili pochodovat… Ale to nevadí. Na znamení našeho přátelství přijměte od nás, prosím, tento dar.“

zatímco zkoprněli američtí důstojnici nevěřícně poslouchali dvojitý překlad z ruštiny do němčiny a z němčiny do angličtiny, vyndal maršál Malinovskij obřadně na stůl lahev koňaku a triumfálně se na ni podíval.

Američani zarytě mlčeli, až na plukovníka, který se pomalu naklonil k pobočníkovi a potichu, aby ho nikdo neslyšel, jen zašeptal: „Ti Rusové jsou fakt chudáci, oni, aby vám něco mohli dat, tak vám to musí nejdřív ukrást.“

Pobočník kývnul hlavou: „Ale Evropa by bez nich teď byla v prdeli.“

„A my bysme se teď o tom nebavili, takže…,“ plukovník vstal, zjednal si ticho stejným zaklepáním vidličky o skleničku a už nahlas řekl: „Vážíme si toho daru, jako by v té lahvi byla kapka krve z každého padlého vojáka, co nám šel vstříc, aby se tady ve Vídni mohl setkat s americkou armádou, která pomohla svým bleskovým postupem rozhodnout tuto válku. Na znamení cti, kterou vám chceme prokázat, jsme pro vás proto nachystali podobnou lahev, až z daleké Francie, která nás spolu s Angličany v tomto taženi podpořila. Obě vypijeme spolu na vítězství, které naše národy na dlouhou dobu spoji.“

Ve všeobecném veselí, které potom opravdu propuklo, bylo každému jedno, čím se dostane za hranice bezvědomí. Plukovník si sedl k Malinovskemu a Beny s Billem překládali. Do té doby, než do sálu vpluli ruští vojáci z NKVD se spoustou slečen. Maršál se na ně podíval, potom na plukovníka a cosi pošeptal Marešovi do ucha. A to bylo taky poslední, co si z toho Bernard pamatoval, neboť potom dostaly události docela dramaticky spad.

Že budou ale za chvíli mluvit pistole, to nikdo nečekal.

(z knihy Mluviti pravdu)