ROZHOVOR S BLBOUNEM: Meziptačí vztahy jsou v pohádkách složité

Už jste si někdy povídali s Blbounem? Momééént, žádné rychlé odpovědi, tady jde o představitele z pohádkové říše. Konkrétně o jediného Blbouna nejapného žijícího v pohádkové říši. I když kdoví, jak to s ním vůbec je. Tenhle buclatý pták s namodralým peřím se uvolil k exkluzivnímu rozhovoru, kde nám doufám práskne dost pikantností nejen ze svého sepsaného pohádkového cestopisu, ale i ze soukromého života. Tákže…

Každá dáma, nejenom blbounka, při pohledu na vás pookřeje a zajiskří jí oči: Jak si jen proboha udržujete tu nádhernou modravou barvu svého peří? To je slast pro oko!

Já se nijak neudržuju. Můj dědeček spadnul na Mauriciu do kýblu s modrou barvou, no víte, jak tam tiskli ty modré známky. A od té doby jsou jeho potomci modří. Udržovat se to nemusí a zbavit se toho taky nedá. Je to dáno geneticky a jsem prostě krásný od přírody. Chápete?

No jistě jistě, to chápeme… Ale víte co, my známe blbouny nejapné pouze z obrázků nebo z jakýchsi podivným červotoči prolezlých rekonstrukcí v muzeu, takže proto se ptám. Vy jste prostě naživo neuvěřitelně krásný. Také víme, že máme svou Blběnku? Byla to láska na první pohled?

Ó, ano! Jak jinak. Kdyby to nebyla láska na první pohled, musela by to být láska na poslední pohled, protože s drtivou pravděpodobností bych už nikdy jinou ptačici svého druhu nikde nespatřil, nesehnal, natož abych se do ní zamiloval. Měl jsem veliké štěstí, že jsem se své krásné Blběnce zalíbil. A mimochodem, ta má ještě krásnější peří než já.

Krásy a krásných barev je ve Vaší nové knize hodně. Když jste byli u draka, tak tam zrovna princezna z Liščích hor uklízela. Princezna s rusými vlasy. Pletu se, nebo tam chodí princezna Lada (Princezna se zlatou hvězdou) na vedlejšák?

To je její sestra, prosím! Ony si to nějak rozdělily, jedna chodí s hvězdou, druhá bez hvězdy, občas si to holky prohodí, přece jen ta zlatá zátěž na čele se pronese. Podobně to má vlastně i jelen se zlatými parohy. Nemluví se o tom, ale těch jelenů je taky víc a ty zlatý parohy si střídají, protože na jednu hlavu je to prostě moc těžké! Taky u trpaslíků se střídá víc Sněhurek, ale to bych už asi zabíhal někam, kam nemám…

No né, klidně zabíhejte pane Blboune… Takže vícero Sněhurek?

No, já o tom ve skutečnosti moc nevím, ale oni ti trpajzlíci udělají za celý den děsnejbinčus po domě, takže je tam v podstatě neustále nějaká bdělá slečna Sněhurka, která nonstop uklízí. To víte, sedm nevychovaných chlapů….

No tak to není co závidět. A vůbec, je hodně divné, že pohádková říše je celkem dost známá, přesto se o Vás  jen málokdy píše, v knihách Michala Vaněčka a Renaty Petříčkové, snad dokonce poprvé. Jak se vůbec stalo, že toto informační embargo na fakt, že součástí pohádkové říše je také Blboun nejapný, bylo prolomeno?

Celá léta se mělo za to, že blbouni vyhynuli. Asi nastal čas říct lidstvu pravdu o to, jak je to s blbouny na tomto světě. Ale stejně, kdo by věřil pohádkám? Dneska, i když lidem řeknete pravdu, tak ničemu nevěří. V normálním životě tedy na oplátku nezávidím já vám, protože s tímhle vědomím žít, to je na mašli. Ale pro tuhle knížku a pro pohádky je to velká výhoda. Protože vlastně nikdo neví, jak to doopravdy je….

V příběhu, tedy přesněji v tomto svém sepsaném cestopisu, jste se dostal také do své domoviny, na ostrov Mauricius, tam jste dokonce nahlédl i pod hladinu moře.  Nepojal jste touhu tam zůstat se svými druhy a vůbec se nevracet zpět do pohádkové říše? Je tam hezky, teplo, čistý vzduch…

Moje drahá paní redaktorko, Mauricius už není to, co býval. To už není žádný ráj pro blbouny, to už je jen pro blbouny, co tam jezdí na dovolenou. A přece jsem nemohl nechat doma, v pohádkové říši, svoji přiblblou rodinu. Rád jsem se vrátil, nějak jsem zakořenil v pohádkovém světě a v tom ostrovním, tam v těch teplých krajích… no víte co, jsou tam trochu leguáni, trochu i jiná podivná plazí verbež, něco nepříjemného hmyzu a to já nemusím. A víte co? Víte vůbec, že v pohádkovém světě nejsou komáři? To je vám taková slast!!!

Meziptačí vztahy jsou někdy komplikované. Po cestě jste musel trávit čas s věru protivným papouškem Manočem, jež na Vás měl evidentně pifku. Co si budeme povídat, chovali jste se k sobě jako dvě báby na trhu! Cože vás to nakonec sblížilo?

On se hrozně bál leguána. A tak mi ho začalo být líto. I když je to, s odpuštěním takový papouščí trouba. Mně se nelíbil, že je zelený, kdovíproč tu barvu nemám rád, ale zvykl jsem si. Dneska s Manočem občas zajdu na slunečnicové mléko a zobeme k tomu posolené buráky, povídáme si a tak. Vlastně není tak špatný, jen by někdy mohl víc držet zobák, to je pravda. V té pohádce mě neuvěřitelně štval!

Nedá mi to, musím se zeptat na Blběnku? Jak se má, co dělá a jak vůbec snášela doma s malými Blbouňaty vaši misi po boku Jeníčka a Mařenky?

Ona byla ráda, že si ode mne trochu odpočine. To víte, pořád jsem vzdychal po dobrodružství, a která blbounka to má pořád poslouchat. A malí blbečci,…pardon, blbounci, už taky spoustu práce zastanou.

A moje blbounka je vítací typ, takže byla ráda, když jsem se vrátil.

Vítací typ? Oj, to je nějaký nový typ ženušky hospodyňky pro záletné ptactvo?

Tak nějak.

No dobrá tedy…Taky se Vás zeptám jakožto pyšného tatínka? Co je na výchově malých blbouňat nejobtížnější?

Aby z nich nebyli blbečci.  I když u nás, blbounů, tomu úplně nikdy zabránit nejde. (povzdech) Tady opět hraje roli genetika, ono to není jen o modrém peří.

Nesedí Vaše paní náhodou už na další porci blbouních vajíček?

To se nedá vyloučit. Ale třeba se to dozvíte v pokračování našich příběhů. Ale to musí autoři teprve napsat. Co se mně týče, já bych se zase za nějakým dobrodružstvím vydal. A čím víc blbounků mezitím zastane doma práci, tím líp.

Děkuji za rozhovor.

Foto: Ondřej Zahradníček, ilustrace ke knize S Blbounem za velkým dobrodružstvím, Fragment, 2015