Pověz mi holoubku

15. června 2016, autor Pavel Vlcek,

Stojím na zastávce,
za chvíli už budu tam,
pak vznesu se až ke hvězdám,
malinko spát se mi chce.
Vznesu se ke hvězdám,
k vrcholkům tak vzdáleného nebe,
pak dolů se podívám,
sestoupím v náruči odnesu tebe.
Jenže autobus nikde,
kolona, nový jízdní řád,
kde ten vůz vězí,
to já věděl bych teď rád,
kterým směrem mám se podívat?
Jen holoubek vrká a poletuje,
jemu však jistě, dobře bude.
Pověz mi holoubku, kam ten vůz jel,
kde vězí, čekám on nepřijel,
pověz mi holoubku, na který směr,
se vydat mám, bych milou, v náruči měl.
Holoubek zakroužil, odlétl,
sám musím hledat ten směr,
a dávat pozor, abych se nespletl,
bych do cíle dojít, nezapomněl.

Zařazeno v kategorii Poezie

Počet komentářů na “Pověz mi holoubku” - 3

Eva (23.6.2016 (19.26))

To je dobrý předěl nejprve poeticky vznášet se ke hvězdám, vrcholkům nebe a pak do tohho zářez "Jenže autobus nikde". To je úmysl takto shodit předchozí text?

Eva (23.6.2016 (19.27))

je to takové zvláštní, má to začátek, prostředek a konec a každý ta část je úplně jiná...

Pavel Vlcek (27.6.2016 (20.54))

Ano, tak to někdy u mé poezie opravdu bývá, ani nevím, jak to nazvat.

Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a