Josef Formánek

„Jako já s Divokým Billem,“ zasněně se usmál, ale pak se na  mě zamračil: „No jo, ale vy jste včera byl do telefonu ošklivej na svoji holčičku.“

„Nenadával jsem jí, ani na ni nekřičel. Jen jsem byl přísnej.“

„Stejně plakala,“ pokrčil rameny.

„Myslel jsem to dobře. Chtěl jsem jen, aby si uvědomila, že není  na světě sama. Že má taky mámu, se kterou by se neměla zapomenout  rozdělit o jahodovou dřeň. Že jí máma toho dala víc než  zmrzlý jahody.“

„A nebyla kvůli tomu telefonátu na vás naštvaná i žena?“

„Jo, ale myslel jsem to dobře,“ řekl jsem znovu, ale potichu.

„Cesta do nenávratna je vystlaná skopovými mozky těch, co  to mysleli dobře. Dcera je vaše zrcadlo, ne tabule, vážený pane Chytrý.“

„Ale dneska mi napsaly,“ podal jsem mu svůj telefon. Chvíli očima luštil text zprávy:

AHOJ, ZLOBRE. JESTE SE NA NAS ZLOBIS?

MY NA TEBE UZ NE. MEJ SE HEZKY.

TVOJE HOLCICKY.

Vrátil mi ho a zeptal se: „A co jste jim na to řekl?“

„Zavolal jsem jim, že je mám rád a že mě to taky mrzí.“

(z knihy Mluviti pravdu)

Josef Formánek