Dáma v červeném klobouku

Kráčela na vysokých podpatcích chrámem svatého Mikuláše a kolem se rozléhaly energické údery okovaných patníků do kamenné dlažby. Měla štíhlou postavu, krátké tmavé šaty s ramínky, které odhalovaly její ladné tvary, dlouhé černé vlasy, tmavé oči. Přes ramena měla přehozený lehký hedvábný šál. Čeho si však každý ihned všiml, byl sytě červený klobouk. Ta barva se musela líbit každému a snad ani nevadilo, že si ho při návštěvě chrámu nesundala z hlavy.

Její kroky se zastavily. Jako fascinovaná hleděla na sochu svatého Cyrila Alexandrijského. Sledovala světcovu berlu, kterou drtí ďábla u nohou. Postava předčila její očekávání, zachycení pohybu a horlivosti světce bylo úžasné. Kdo by na ženu v tento moment pohlédl, byl by bezděky přinucen také věnovat pozornost uměleckému dílu a zamyslet se nad tím, kde končí svatá horlivost a začínají touha po moci, přílišná tvrdost a netolerance vůči jinak smýšlejícím lidem.

Po chvilce se slzami dojetí v očích opustila tohoto světce a stanula pod vysokou kupolí. Freska Oslavení svatého Mikuláše s výjevem světce pod palmovým věncem neseným anděly uprostřed.

Ne, nepotřebovala průvodce. Sama dopředu věděla, co chce vidět a vychutnávala si skvosty, za kterými přijela z daleké země. Každý to na ní viděl a tiše musel obdivovat její zájem zjevně podpořený hlubokými vědomostmi.

Po dvaceti minutách vyšla ven a ještě jednou se pokochala pohledem na velké církevní otce na průčelí chrámu. Dlouze se zadívala na sv. Jeronýma rozvážně zapisujícího do pískovcové knihy věrouku, hned vedle pozvednutého srdce v ruce sv. Augustýna.

Poté procházela podle chrámu k Malostranskému náměstí a již z dálky poznala sochu Víry. Obdivovala ženskou postavu objímající pozlacený kříž a zvedající kamenný kalich vzhůru k nebi.

Jak tam stála na chodníku, soustředěně upřená na kamennou sochu, upoutala pozornost několika kolemjdoucích mužů. Co by dali za to, kdyby tato nádherná dáma s červeným kloboukem věnovala alespoň zlomek své pozornosti jim.

Kapitán Dryml stál nad mrtvolou silnějšího muže středních let. Byl přivolán k vyšetření jeho vraždy. Rozhlédl se a zakroutil hlavou. Nikdy by nečekal, že se něco stane zde, na Kampě plné turistů, navíc za bílého dne. Ke všemu že obětí bude boss jedné z balkánských mafií, známá firma, na kterou měli již dlouhé měsíce spadeno.
Znovu spočinul očima na mrtvém.
„Byl zabit asi tak před hodinou nebo maximálně dvěma. Počítám, že tady,“ řekl lékař a nedůvěřivě se rozhlédl po Kampě. Byli v lehce zastrčeném zákoutí Werichova domu, hned nad Čertovkou. Jen o pár desítek metrů dál korzovaly davy lidí.
„Vypadá to na smrt zastřelením. Dostal jednu kulku do čela. Čistá práce, stoprocentní zásah.“ dodal uznale.
Dryml nebyl nadšený. Jak to, že si nikdo ničeho nevšiml? Uprostřed dne.
„Máme nějaké svědky?“ otázal se.
„To je ta potíž, pane kapitáne. V té době tu byly stovky lidí, ale nevíme kdo. Jenom támhle je paní Vondráčková, která mrtvého nalezla,“ hlásil poručík Švarc, policista v uniformě. Hlavou pohodil k lavičce, kde seděla stará paní s malým ratlíkem na klíně.
Kapitán si k paní přisedl a požádal ji o výpověď.
„Seděla jsem tady dobré dvě hodiny. Víte, je to tu tak hezké,“ zarazila se a potom se opravila: „Totiž bylo, dokud se to nestalo.“
„No a co jste viděla, paní Vondráčková?“
Snažil se ji povzbudit, ale dopředu věděl, že se nic moc nedozví.
„Chtěla jsem jít domů a před tím dát Fifinku ještě vyčůrat. Víte, máme takové místečko támhle za zdí u Čertovky. Vím, že se to nemá, ale…“ nedokončila.
Dryml jí věnoval tázavý pohled.
„No a tam jsme ho našli,“ řekla stručně a sevřela scvrklá ústa do kamenné hradby.
„Kdy to bylo?“
„Já nevím přesně, ale hned jsem volala telefonem na policii. Určitě to máte zaznamenáno.“
Kapitán si povzdechl.
„A nevšimla jste si něčeho podezřelého? Nešel tam nebo odtud někdo?“
Zavrtěla hlavou.
„Nezlobte se pane inspektor. Tady chodí spousta lidí. Po chodníku i po trávníku. My tu s Fifinkou odpočíváme, díváme se po pejscích. Nepamatuji si na nic, co by vás mohlo zajímat. Vy myslíte, že jsem mohla vidět vraha?“ otázala se nakonec.
„Teď bohužel nevíme nic jistého. Ale i to je možné,“ odpověděl.

Žena k sobě hned přitiskla svého pejska a dala tím najevo bázeň a polekání o vlastní bezpečnost.
„No řekněte mi, kam má člověk chodit, když se vraždí i tady na Kampě!“
Nechal to bez odpovědi. Stejně asi žádnou nečekala.
„Když si představím…,“ pokračovala, ale nedořekla.
„To je strašné, to tedy chudinka měla štěstí, že se jí nic nestalo.“ dodala polohlasem.
Dryml ožil.
„Komu se nic nestalo?“
„No jí!“ řekla, jakoby měl vědět o koho se jedná.
„Komu, paní Vondráčková?“
„No přeci té dívence, co tu chvíli předtím prošla. Taková hubená, krasavice, s nádherným červeným kloboukem. Víte, musela to být cizinka. Představte si, jede sem přes půl světa a málem ji tu zabijí!“
„Můžete mi ji popsat?“ otázal se s notesem v ruce.
„No vždyť vám to říkám, měla krásný červená klobouk s širokou krempou. Ten musel být drahý.“
„A dál, jakou měla postavu, šaty, barvu vlasů.“
„Byla nějaká tmavá, krasavice a hubená. Ale víc vám neřeknu. Jenom, že měla ten červený klobouk.“

Kapitán Dryml si povzdechl a ujistil se, že paní Vondráčková bude dostupná pro sepsání protokolu, případně pro upřesnění výpovědi. Jen se dozvěděl, že k Čertovce již asi přestane chodit a raději se budou s Fifinkou chodit venčit do parku k Mánesově mostu.

Na operačním oddělení kriminální policie vládla skleslá nálada. Taková lapálie uprostřed léta v době dovolených nebyla příjemná. Vražda cizince, navíc z mafiánských kruhů, to je vždy komplikace.
„A co ta dáma s červeným kloboukem? Je to naše jediná stopa,“ navrhl Dryml nakonec. Jeho kolegové vrtěli hlavami.
„Jak jí chceš hledat? Vždyť nemáme žádný popis.“
„Jestli s tím má něco společného, tak ten klobouk za rohem zahodila a nevíme o ní vůbec nic. No, a jestli je to slepá stopa, tak je nám stejně k ničemu,“ prohlásil analytik Novák.
„V každém případě nemáme kromě ní a paní Vondráčkové vůbec nic. Starou paní máme k dispozici a měli bychom se pokusit vyslechnout i ten červený klobouk. Údajně šla směrem ke Karlovu mostu. Tam jsou přeci kamery, hlídající sochy. Pokud tam šla a klobouk si nesundala, měli bychom ji mít na záznamu,“ rozhodl Dryml.
Novák protočil oči v sloup, o chvilku déle, než aby si toho ostatní nevšimli. Nakonec přikývl.

O deset minut později byl kapitán přivolán k analytikům. Nevěřícně hleděl na obrazovku počítače. Viděl Karlův most plný lidí a mezi nimi se volně pohybující dámu s červeným kloboukem. Na vedlejší obrazovce bylo několik zvětšených snímků. Dal za pravdu paní Vondráčkové. Pokud to byla její dáma s červeným kloboukem, tak se jednalo o nádhernou dívku krátkých šatech, s trochu snědší pletí, bezvadně oblečenou. Bohužel do tváře jí nebylo vidět, protože měla tmavé brýle – a již zmíněný klobouk.
„Chodila si tam od sochy k soše a u každé byla minimálně pět minut. Prohlížela si je jako nějaká profesorka kunsthistorie,“ posměšně komentoval její pohyb Novák.
„Teda dobrá práce, Oldo.“
„Žádná dobrá práce. Viděl jsem ji hned, když jsem pustil záznam. Tu ženskou nemůžeš přehlédnout.“
„Hm, tak to je falešná stopa. Nedovedu si představit někoho, kdo v tak nápadném oblečení odbouchne mafiána a potom si v klidu prohlíží památky pár set metrů od místa činu. Ani někoho, kdo by byl náhodným svědkem vraždy a potom se jen tak procházel kousek odtud. V obou případech by zdrhla na kilometry daleko.“
Novák se křenil a přikyvoval.
„No, ale nemáme nic jiného. A abys tady nezakrněl, tak zjisti z kamer, kdy a odkud přišla. A zkus najít, co dělala potom. Nebude to pro tebe problém. Sám jsi říkal, že tu ženskou přeci nemůžeš přehlédnout.“
Analytikovi úsměv ztuhnul na tváři. Naštvaně přikývl a pustil se do práce.

Netrvalo dlouho a kapitán Dryml spěšně sedal do auta. Našli dámu s červeným kloboukem.

Podporučík Slabina po zprávě z vysílačky spěchal Karlovou ulicí. Ano, spatřil ji. Nádherná dáma menší postavy s červeným kloboukem šla přímo proti němu. Lehce se zadýchal při představě, že ji má zadržet. Přistoupil k ní, zasalutoval a řekl:
„Dobrý den, Policie české republiky. Musím Vás požádat, abyste šla se mnou.“
Dívka se překvapeně zastavila. Rukou s posunula brýle dolů na nos, pohlédla na něj hnědýma očima a otázala se sametovým altem:
„Qué?“
Slabinovo tušení se naplnilo. Je to cizinka. I pro tento případ byl vybaven. Zopakoval svoji výzvu v angličtině. Španělsky ale neuměl.

Seděla v kanceláři, na první pohled celá nejistá. Kabelku na kolenou. Dryml musel ocenit její vzhled. Vypadala jako dívky z katalogů. Tak půvabná, že by ani nepomyslel se o ni ucházet. To je prostě jiná liga, pomyslel si.
Naštěstí byla ochotná mluvit anglicky. Přes španělsky mluvícího tlumočníka by to byl problém.
Posadil se proti ní. Spočinuly na něm její oči. Brýle odložila na stůl.
„Dobrý den. Potřebujeme od vás jen krátkou výpověď.“
„Qué ha pasado? Promiňte, jsem rozrušena. Co se stalo?“
„V místech, kudy jste procházela, byl spáchán trestný čin. Potřebujeme se vás zeptat na několik otázek.“
„K čemu došlo?“ polekaně se otázala.
„To vám zatím nemůžeme říct. Byla jste dnes kolem desáté hodiny na Kampě?“
„Na Kampě? Promiňte, co to je Kampa?“
Trpělivě odfoukl nosem. Chápal ji. Ukázal na připravené mapě místo u Karlova mostu.
„Byla jsem v kostele – svatého Mikuláše. Jsou tam nádherné sochy, třeba ta Cyrila Alexandrijského. Hleděla jsem na ni snad půl hodiny. To fantastické zobrazení…“
„Ano, a potom?“ otázal se netrpělivě Dryml. Vůbec netušil, kdo byl Cyril Alexandrijský a že je někde umístěna jeho socha.
„Potom jsem šla na Karlův most. Ano, máte pravdu. Z mostu jsem sestoupila na takové malé náměstí. Jsou tam schody dolů. A dál je park. Viděla jsem tam takové divné kovové sochy dětí bez obličejů.“
„Ano, to jste byla právě na Kampě,“ povzbudil ji s nadějí v hlase.
Hned toho litoval, protože ztichla a spočinuly na něm její krásné hnědé oči hledící z dokonalého make-upu.
Po chvíli ticha se pokusil navázat, ukázal na mapu.
„Je tam park a tady je malý most přes Čertovku. Prý jste tam procházela.“
„Čertovka? Qué es?“ otázala se nejistě.
„Malý kanál, s vodním kolem.“
„Aha, ten potok. Ano, byla jsem se na něj podívat. Ale to místo mě nezaujalo. Víte, mne zajímá umění a architektura. Myslela jsem, že tam najdu nějaký zajímavý pohled na Pražský hrad. Je jich tu v Praze spousty, proto se mi vaše město tolik líbí. Ale byla jsem zklamaná a tak jsem se vrátila k nábřeží. Je odtud vidět Národní divadlo. Tu budovu znám, je taková honosná.“
„Já bych se vrátil k té chvíli, kdy jste byla u Čertovky. Nevšimla jste si tam něčeho mimořádného?“
„Už jsem vám přeci řekla, že… Promiňte, vás nezajímají mé pohledy, že? Asi máte na mysli někoho podezřelého?“
„Ano to přesně myslím. Popište mi prosím vše, na co si pamatujete.“
Zamyslela se, rukou zamířila k nosu, jako by si ho chtěla mnout. Potom se zarazila. Mohla by si poškodit make-up.
„Bylo to tam nepěkné. Stín pod stromy, hnědá voda, špinavé kameny, zápach. Asi tam lidé chodí na záchod, je to takové skryté místo. Ale nikoho jsem tam neviděla. Jak říkám, nelíbilo se mi tam a tak jsem hned šla pryč.“
„A nepotkala jste v těch místech někoho? Neslyšela jste nějakou ránu?“
„Ne…, nepamatuji se,“ řekla zamyšleně. Potom opět upřela oči na kapitána a otázala se:
„Co se tam stalo?“
„To vám teď nemohu říct.“
„Je tu v Praze vůbec bezpečno? Pochopte, je to pro mne cizí město. Jsem sama a chodím tu již několik dní. Teď se bojím… Mám se některým místům raději vyhýbat?“
Zachytil v jejích krásných očích nejistotu, křehkost. Nejraději by ji přitiskl na svoji hruď a dlouho utěšoval. Ani nevěděl, jestli tento pocit byl otcovský nebo v něm bylo něco ještě jiného.
„Ne, nemusíte se obávat. Praha je bezpečná. Občas se zde něco stane, ale kriminalita zde rozhodně není vyšší než v jiných městech. Toto byla náhoda.“

„Ne, ta žena, Conchita Blanca, s tím nemůže mít nic společného,“ řekl Dryml kolegům po ukončení výslechu. Je to španělská turistka postižená zájmem o sochy a architekturu. Ví, kde je tu kdejaký svatý a všechny je obdivuje. Nic netají, řekla, kde bydlí i jak tu bude dlouho. Jen se bojí o své bezpečí.“
„A pořád má tu svoji červenou hučku!“ uchechtl se Novák.
Kapitán na něj přísně pohlédl a zakroutil hlavou.

Conchita vyšla z hotelu do ulice Karoliny Světlé. Krátkým pohledem spočinula na odrazu své postavy ve výloze sousedící kavárny. Ujistila se, že postavu má dokonalou a nic nehyzdí její vzhled. Spokojeně přimhouřila oči jako kočka a pokračovala dál k nábřeží. S jistotou zamířila na Smetanovo nábřeží a pokračovala k Novotného lávce.

Stojko Kozlič byl nervózní. Seděl na zadním sedadle černé limuzíny. Ztráta, kterou včera zažil, byla příliš čerstvá. Někdo zastřelil pár set metrů odtud, hned přes řeku, jeho partnera. Co když neznámý vrah půjde i po něm?
Důvodů k jeho zabití má spousta lidí. To se při práci v podzemních kruzích stává.
Znechuceně frknul nosem. Říkali, že Praha je bezpečná. A Vasilij je mrtvý!
Projeli podjezdem na Křižovnickém náměstí. Pohlédl vedle sebe na Dimitrije. Jeho statná postava i výraz s předsunutou bradou ho uklidnily. S ním je v bezpečí.
Limuzína zabočila na chodník u Novotného lávky. Dimitrij vystoupil, lehce oběhl vůz. Přitom stačil pohledem překontrolovat okolí. Nic podezřelého, jen samí turisté. Otevřel dveře u Stojkova sedadla. Boss vystoupil a oba muži se vydali po Novotného lávce k restauraci.
Náhle se ozvaly dvě tiché duté ranky. Dimitrij, hora svalů, se neslyšně svezl k zemi. Kozlič zemřel o půl vteřiny později. Svalil se na svého ochránce, který mu tak vykonal poslední službu.

Lidé začali křičet a v hrůze pohlédli na oba mrtvé muže. Jak se jim z ran začala řinout krev, zavládla panika a všichni utíkali pryč.

Kapitán Dryml hleděl na mrtvoly dvou mužů. Neznal jejich identitu, ale na první pohled odhadoval, že se nejedná ani o místní, ani o obyčejné turisty.
„Tak to vypadá, že si to u nás rozdali nějací mafiáni,“ řekl tiše.
Průstřely byly čisté. Jedna kukla u každého stačila. Nebylo třeba vyprazdňovat celé zásobníky. Jednalo se o práci profesionála. Dokázal ji provést uprostřed davu lidí. To nemůže být nikdo místní.

Conchita Blanca stála zamyšleně u Národního divadla opřena o zábradlí. Bylo jí smutno. Hned vedle ní se po zábradlí procházeli dva bílí holubi. Jeden, asi sameček, se naparoval. Připadali jí příhodní pro toto loučení se světem. Milý pozdrav velkoměsta Conchitě, která se ocitla na konci svých dní.
Přejel jí mráz po zádech. Povytáhla na nahá ramena lehký hedvábný šál. Z kapsy vytáhla zrcátko a smutně pohlédla na svoji pečlivě nalíčenou tvář. Je čas se vším skoncovat. Její úloha na tomto světě již nemá pokračování.
Poslední pohled Conchity Blanco na Pražský hrad, na líně se vinoucí řeku s parníky, na davy turistů. Ne, je opravdu nejvyšší čas.

Rázně se otočila, až se dvojice holubů poplašeně zvedla a máváním křídly přelétla někam dolů na náplavku. Riskantně přeběhla nábřežní ulici a vydala se do hotelu v ulici Karolíny Světlé.

Recepční byl do čehosi zabrán, ani na ni nepohlédl. Nevadí, jeho chyba, pomyslela si. Již nikdy neuvidí krásnou dámu v červeném klobouku. Za několik okamžik skoncuje s tímto světem zavřením dveří hotelového pokoje!

Ještě než vstoupila, vytáhla rukavičku tělové barvy. Pečlivě v kabelce otřela klíč. Odemkla a při otevírání několikrát přejela látkou kliku. Uvnitř zamkla a rozhlédla se po pokoji. Byl uklizen, nikde žádný nepořádek.
Vzala si druhou rukavici. Vynadala kufřík ze skříně a na podlahu rozložila velký tenký igelit. Tady definitivně nastane konec Conchity, beze stop!

Kapitán Dryml stál nešťastný v operačním oddělení. Má zde již tři mrtvé a žádné stopy. Zjevně se jedná o vyřizování účtů podsvětí, o čistou práci pečlivě přichystaných profesionálů. Co s tím má dělat? Nechat vyslechnout známé firmy? Pátrat u taxikářů, barmanů, vyhazovačů a pasáků. Nebo kde se vlastně ti mrtví a jejich zabiják mohli pohybovat? Co když to byl vlk samotář? Může zmizet mezi tisíci turistů jako nic.
„Jirko, je tu zase!“ ozval se Novák od monitoru.
„Kdo je tu zase?“ otázal se nevrle.
„No přece ta tvoje s červeným kloboukem, Conchita!“ ukazoval muž na obrazovku.
Skutečně, v záběrech kamery z blízkosti místa činu se objevila důstojně kráčející dívka, se kterou mluvil.
„Ze kdy to je?“ otázal se.
„Tak dvě minuty po činu,“ řekl Novák.
„Kterým směrem šla?“
Analytik se chvilku zamyslel a potom řekl:
„No přeci ke svému hotelu!“

Dryml několik vteřin uvažoval. Ne, to již nemůže být náhoda! Je třeba ji zadržet a pořádně zmáčknout. Také prohledat její kabelku, zavazadla, celý hotelový pokoj!
Zvedl telefon a řekl jediné slovo:
„Výjezd!“

Když policejní vozy stavěly před hotelem v ulici Karolíny Světlé, nikdo si nevšiml mladého menšího muže, který s nevelkou sportovní taškou mířil k Národní třídě.
Kapitán Dryml spolu s recepčním rychlými kroky spěchal k pokoji v prvním patře. Když odemkli, měl v ruce pistoli a obezřetně vstoupil dovnitř. Místnost i přilehlá koupelna byly prázdné.
„Není tady,“ řekl zklamaně.
„Nevadí, počkáme si na ni, určitě se vrátí,“ řekl kolega, který v plastové rukavici prozkoumal zběžně šatník. Červený klobouk tam nebyl.
„S tou hučkou ji najdeme hned,“ usmál se.
„V každém případě jí dejte stopku na letišti!“ přikázal kapitán.

Analytik Novák dlouhé hodiny seděl u monitoru a stále více propadal beznaději. Projížděl desítky záběrů městských kamer, ale dámu v červeném klobouku neviděl. Jakoby se do země propadla.

Na operační poradě kapitán Dryml zuřil.
„Do háje, řekněte mi, co vlastně máme!“
„Jednu podezřelou, která se ztratila,“ řekl sklesle jeden z kolegů.
„Vždyť my vlastně ani nevíme, jak vypadala! Jedině, že má červený klobouk!“
„A co když ho zahodila?“
„Snad je tu ještě pár snímků z těch záznamů po první vraždě…“
„Co otisky prstů z pokoje?“
Novák kroutil hlavou a řekl:
„Nic, všechno zameteno. Ani prokazatelné biologické stopy. Kartáček, hřeben, polštář, koupelna, záchod. Vše čisté. To, co je v koberci, to bude souviset s několika stovkami lidí, kteří byli v pokoji před ní. Ta holka uměla máknout, to nebyla práce uklízeček.“
Nastalo mlčení.

Menší snědý muž se sportovní taškou seděl v rychlíku do Drážďan. S mírným uspokojením si představil, co se asi děje na pražském letišti. Jak desítky policistů s fotografií dámy v červeném klobouku prověřují každou mladou ženu s nadějí, že dostihnou Conchitu Blancu.
Ne, ta již neexistuje. Skončila v hotelovém pokoji na igelitové plachtě. Stačilo jen pár minut, aby se Rodrigéz Suarez svlékl z dámských šatů s gelovými vycpávkami na hrudníku a rozstříhal je. Stejně naložil i s kloboukem a černou parukou. Nakonec se rychle odlíčil. Tím se definitivně rozloučil se svým převlekem.
Byl profesionál a po předchozím důkladném vyčištěním hotelového pokoje stačilo jenom sbalit igelit s rozstříhaným oblečením Conchity Blancy. Přihodil k tomu kostku roztékajícího se másla. Cestou na Holešovické nádraží pytel vyhodil do kontejneru na odpadky. Bakterie ve žluknoucím tuku odradí i ty nejotrlejší bezdomovce od zájmu o tento balík.

Rodrigéz Suarez se naposledy pohledem rozloučil s Prahou. Nikdy sem již nepřijede. Do místa činu se nevrací, to je jedna ze základních zásad profesionála. Proto nikdy na vlastní oči znovu neuvidí krásnou sochu Cyrila Alexandrijského.
Přepadl ho smutek a pocit prázdnoty. Během své kariéry měl mnoho převleků. Ale Conchita Blanca byl ten nejlepší. Uvědomil si, jak moc mu bude scházet, skoro se do ní zamiloval.

Obrázek dámy v červeném klobouku, který jsem dostal ke svým kulatým narozeninám. Koupili jsme ho v Nerudově ulici od egyptského prodavače. Zobrazená scéna mne inspirovala k napsání tohoto příběhu.