Nenápadný půvab Sedlece

Léto se pomalu chýlí ke konci, dovolené za námi, prázdniny jakbysmet. Většinou jezdím někam na kole, nejradši do Rakouska a Německa. Mají nejlepší jídlo, nejlepší ubytování a nejlépe značené cyklotrasy. Tento rok jsem letní měsíce strávila dojížděním do Sedlece na rehabilitaci. A víte, že to vůbec není špatný být přes léto doma! Přečetla jsem plno knih, udělala si pořádek v šuplíkách, a to i v těch v hlavě, měla čas na procházky se psem i na "domácí" cvičení  v našem bazénku 140 x 180 x 50 cm a s tyčkou na zahradě.  Vlastně mně nic nechybělo, takže si nestěžuji.  

Možná se divíte, proč jsem ze Sedlčan jezdila do Sedlece, když v Sedlčanech je rehabilitační středisko pod nemocnicí. Důvod je prostý, potřebovala jsem to co možná nejrychleji. V Sedlčanech vám lékař napíše doporučení a vy si s tímto doporučením dojdete na zdejší rehabilitaci, kde vás objednají nejdříve za dva měsíce na vyšetření k paní primářce, která vám pak rozepíše procedury. A pokud máte bolesti anebo kvůli obtížím s pohybovým aparátem nejste schopni vykonávat práci, tak vám samozřejmě běží neschopenka. Co se takto "ušetří" peněz ve zdravotnictví a v  sociální sféře asi netřeba zdůrazňovat.  A pokud jste OSVČ a neplatíte si dobrovolné nemocenské pojištění, tak to prostě musíte vydržet.

Sedlec znám dobře. Je cílem cyklistických projížděk mnoha Sedlčaňáků, je od Sedlčan vzdálen pouhých 11 km a můžete tam dojet po různých trasách, které jsou všechny obklopeny krásnou přírodou a všechny kopcovité. Je to vlastně dvojměstí Sedlec-Prčice. V hospodě jsme se vždycky stavovali v Prčici, v Sedleci žádná není. Nikdy by mě nenapadlo, že sem jednou nebudu jezdit na kole, ale autobusem ohledně nápravy vyhřezlé krční ploténky. Autobus kopíruje trasu, kterou jsme se obvykle vraceli na kole domů.

Všude jsem zde narážela na milé lidi, na poště mi přidali na cestu zdarma omalovánky, v potravinách jsem čekala frontu u pokladny, v košíku Míšu a jedna paní mě vyzvala: "Pojďte si s tím nanukem dopředu, ať nemusíte čekat."  Nikdo nic nenamítal, všichni s plnými košíky jen souhlasně pokyvovali hlavami. A paní Pešková, která vede zdejší rehabilitaci, je prostě báječná.

Ale v každém městě se najdou škarohlídi. Před odjezdem zpět do Sedlčan jsem měla půlhodinku času skočit si na něco do bufáče na náměstí. Mají zde docela pestrý výběr poledního menu, já jsem ovšem většinou tak dlouho váhala a vybírala, až jsem si koupila jeden obložený chlebíček – na chlebíčkách a obložených vejcích ujíždím -, sedla s ním ke stolu a pozorovala cvrkot kolem. Pravidelně tam seděla parta důchodců, lemtali točené pivo a někteří z nich chodili kouřit ven. Jeden z nich si pořád naříkal, jak je utahaný, jak je sedřený, ale z hovoru jsem pochopila, že většinu času prosedí tady v bufetu a že se to jeho ženě vůbec nelíbí. Když jsem u okýnka vracela špinavý talířek, dědové se na mě usmívali a pomrkávali a já jim vždycky popřála hezký den. Jednou mi ten nejsedřenější důchodce v Sedleci povídá: "Paní vy jste taková hezká, vám to vždycky tak sluší, to bude asi tím, že jste v životě nic nedělala!" 

Při další návštěvě Sedlece se rozhodnu, že dneska bufet vynechám, protože vzadu zase bude sedět ten rejpavej dědek. Zajdu si hezky do cukrárny na kafe a koláč. Jakmile vstoupím do dveří, tak na mě nabroušená prodavačka, aniž by se zeptala, co chci, od pultu vyštěkne: "Zmrzlinu nemáme!" Přešla mě chuť si cokoliv dát, navíc není můj problém, že jim dojde zmrzlina o prázdninách, v době, kdy ji všichni chtějí.

Takže zase naklušu pokorně do bufáče, ale tentokrát si koupím chlebíček do ruky. Sednu si na lavičku u kašny před autobusovou zastávkou a těším se, jak si tady udělám gastronomický zážitek:

Za lavičkou je turistický rozcestník a mapa dvojměstí Sedlec-Prčice.

Přede mnou se zjeví rodinka, dvě děti předškolního věku a s nimi dědeček s babičkou. Děda hledí na mapu za mnou a nervózně přešlapuje. Pak vyhrkne: "Děti, tady jsme si mohli udělat krásnou fotku pod tou mapou, kdyby tady neseděla ta paní!"

"Ta paní" řekne s takovým odporem, jako by lavička byla obtočena Hydrou s devíti hlavami, která se chystá uchvátit nevinné vnoučky.

"Slušněji" mi to naznačit nemohl, zvednu se, s nakousaným chlebíčkem se přesunu na vedlejší lavičku  a pozoruji ten ohňostroj rodinného štěstí. Děda a děti na lavičce, děda a děti před mapou, děda a děti před rozcestníkem, děda a děti u kašny, sedíce i stojíce. A babička, zjevně nepředváděcí typ, to všechno fotila. Když skončili, děda vítězoslavně prohlásil: "A teď  půjdeme na zmrzlinu!"

S uspokojením a satisfakcí jsem sledovala, jak bleskurychle vypadli z cukrárny a děda něco naštvaně vykřikoval a rozhazoval rukama. Babička tentokrát nic nefotila.

Inu, Sedlec má své kouzlo. Už se těším, až tam zase pojedu na kole.