Konec jednoho frajera


30. října 2010, autor P.F.Zarken,



            Můj kolega Karel, zvaný Kajoš, si rád šetřil čas, a někdy také tam, kde to nebylo vůbec vhodné. Když mu některý kolega lamač řekl, že na to může škaredě doplatit, tak se jen smál. Říkával, že to se může stát jen nepřipraveným, pitomým začátečníkům.

            „Přece mě nepovažuješ za hloupé tele. To bys mě teda vytočil,“ ozýval se povýšeně.

            Já jsem si to však nedovolil, jelikož jsem byl velice mladý odfáranými měsíci, a dost starý věkem. A když si nedal říct od starých mazáků, které znal několik let, já bych si jen zbytečně koledoval o malér. Kajoš nebyl zlý v tom pravém slova smyslu. Uměl být ale dost nepříjemný, když mu mladý holub šlápl „na kuří oko“.

            Jednou jsme dělali na dobývce sami ve dvou, což bylo v uranových dolech dost běžné. Přišli jsme po odpalu k čelbě a tam si na hromadě kamene trůnil mohutný balvan. Oba jsme současně posvítili čelovými svítilnami ke stropu. Bylo nám hned jasné, že z tama odpadl těsně po odpalu.

            Byl velký asi jako konferenční stůl, a musel se rozbít na menší, aby se dostal škrabákovou lžící do komína a pak do vozu. Pikovačkou, tedy sbíječkou, by to trvalo skoro věčnost a tak Kajoš rozhodl, že to odstřelíme.

            Kajoš mi dovolil, abych obtrhal strop a čelbu. Směl to dělat jen zkušený havíř v sedmičce pracovní třídě a já byl tehdy v pětce. Ale obtrhávání jsem úplně zbožňoval. Vzal jsem obtrhávačku. Je to asi dva metry dlouhá, na jednom konci špičatá a na druhém zploštělá ocelová tyč. Visí-li někde kámen, který má spadnout, a nechce se mu, tak se tím uvolní. Shodil jsem pár menších kamenů a odložil obtrhávačku.

            Kajoš mezitím přinesl vrtací kladivo, vrtací tyč (po havířsku bór) a vzduchovou hadici. Pohlédl jsem mu krátce tázavě do očí. Pochopil. „Vodu nebereme!“ řekl tónem, který nenechával prostor na diskusi.

            Děsně jsem nesnášel vrtání nasucho, byť by jen jediné díry. To měl pak člověk kamenný prach doslova všude a ušetřená jedna minuta. A o zdravotní stránce ani nehovořím. Takovým jedním vrtáním bez vody se dostalo do plic víc kamenného prachu, než za dlouhou dobu normální práce při zkrápění vodou.

            Řekl jsem si, že se s ním nebudu hádat a udělám si také podle svého.

            Kajoš namířil bórem šikmo na střed kamene.

            „Podrž to!“ rozkázal.

            Vzal jsem do ruky vrtací tyč a on začal vrtat. Napadlo mě, že bych to dokázal zavrtat i bez pomoci druhého, jak jsem byl nezkušený. Ale co. Kajoš je přece jen Kajoš.

            Držel jsem bór skutečně jen tak dlouho, jak to bylo nezbytně nutné. Pak jsem odešel do uctivé vzdálenosti. Když dovrtal a prach se usadil, přišel jsem k němu.

            „Jen se neposer, mladý!“ vyjel po mně, aby si ulevil.

            „Já si myslím, že se prachu nažereme i tak dost.“

            „Ukliď mašinu! Já to nachystám,“ řekl, odcházeje k místu, kde měl v záloze trochu dynamitu a několik rozbušek.

            Sklidil jsem vrtání, napil se čaje a šel k tomu balvanu, kde jsme se s Kajošem potkali.

            „Doufám, že polezeš až na překop, aby tě to neodfouklo,“ smál se Kajoš.

            „Víš co? Dej mi pokoj a láduj!“ odsekl jsem a poškrabal se na zpocené pleši pod přilbou.

            „Mladý, jdi pak za ten roh, nebo kousek dál a já to bouchnu nakrátko,“ pronesl s jistou dávkou důležitosti.

            „Neblbni! Natáhneme anténu, je to za okamžik,“ řekl jsem úplně zbytečně.

            „Jsi blbý, nebo jaký?! Dal jsem tam jedenáctku depáka a to mám dost času, abych odešel. Netrojči a neuč starého kocoura vrnět… Mimochodem, za jak dlouho exploduje jedenáctka depka?“

            „Ach Bože! Za pět a půl sekundy. Já vím, že máš času dost, ale také můžeš zakopnout.“

            „Nemudruj, mladý, a pakuj pro strojek! Pak se val schovat!“

            A tak jsem udělal, jak mi Kajoš nařídil. On to měl skutečně bouchnout na dálku, ale měl svoji hlavu, a tak jsem se z povzdálí díval. Teoreticky měl úplnou pravdu. Ale natáhnout pár metrů dvojlinky by byla ta nejmenší věc.

         Kajoš     zasunul váleček dynamitu s palníkem do otvoru v kameni, konce drátů do odpalovacího strojku a zatočil kličkou. Zmáčkl tlačítko „ODPAL“ a utíkal směrem ke mně se strojkem v levé ruce. Ustoupil jsem o pár kroků, abych byl mimo úhel střelby a čekal, poslouchaje jeho rychlé skoky.

            Vtom jsem ho spatřil kousek ode mne a zkameněl jsem. Vyděšeně hledím, jak mu ze strojku stále vyčnívají dráty palníku. Na jejich druhém konci poskakoval za Kajošem váleček dynamitu.

            „Ježíši, Karle!!!“ vykřikl jsem a zakryl si rukama obličej.

            Ozval se ohlušující výbuch.

            Čas se zastavil.

            Stál jsem tam slepý, hluchý, bez dechu.

            Najednou mi bylo toho nabubřeného frajera hrozně líto. Tak líto, až bych brečel. V duchu jsem mu odpouštěl všechny jeho zvláštnosti. Jediné mé přání bylo, aby tu explozi přežil ve zdraví.

            Pomalu jsem v těžké předtuše sundával ruce z obličeje. A tu jsem viděl na mě civící jeho vypoulené oči. Stál nehybný jako kamenný sloup.

            Vtom se to stalo. Z jeho kalhot, kde začínají nohy, se ozvalo zlověstné žbluňkavé zarachocení. Kajoš pootevřel ústa a bylo vidět, jak se mu klepe brada. Těžko říct, zda víc šokem z exploze, nebo lítostí a zlostí nad plnými kalhotami.

            „Já se na to vyseru,“ hlesl skoro neslyšně.

            Jak to byla do toho okamžiku krutě vážná věc, otevřel jsem přehradu smíchu a smál se tak, až mě rozbolelo břicho.

            „Nesměj se, ty blbče, nebo ti nakopu!!“ vyprskl vztekle Kajoš.

            Okamžitě jsem si představil, jak by mě v této své situaci nakopával a rozesmál jsem se ještě víc.

            „Já se nesměju – tobě, ale tomu – nakopávání. Tys to – tak krásně – řekl,“ zajíkal jsem se smíchy a můj bujarý řehot nakazil i jeho…

            „Jirko,“ ozval se po chvíli a snad poprvé mě oslovil slušně křestním. „Běž pro hadici s vodou a já to zatím ze sebe shodím. Ošprycuješ mě. Pohni, prosím tě.“

            Udělal jsem, jak bylo třeba.

            Slíbil jsem mu na jeho přání, že to nikomu neřeknu. Já ten slib dodržel, a z frajera Kajoše se stal obyčejný chlap… Alespoň v mé přítomnosti brzdil své velké – „Já“.

 

                                                                      

               







Zařazeno v kategorii Povídky



Počet komentářů na “Konec jednoho frajera” - 2


    Eva   (2.11.2010 (18.51))

    někdy je dobré se posr... strachy, aby člověk přestal machrovat...a víš, že o tomto způsobu vzniku spiklenectví nečtu nebo neslyším poprvé? ... zase je to vazba "forever"... technologie ražby je popsána tak srozumitelně, že jsem to pochopila i já:-)))...hezky se to četlo...


    P.F.Zarken   (3.11.2010 (17.00))

    Ahoj, Evi, mám radost, že se Ti to líbilo. Díky za milý komentář***



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička