Poslední linie

Předčasně zestárlé oči unaveně sledovaly krajinu pod sebou. Poslední linie! Nevýrazný hřeben se měl stát útočištěm, podle slov Unterfeldwebela Müllera zlomovým místem. Zde hrstka unavených vojáků Wehrmachtu měla s docházející municí zastavit zelenohnědou nekončící lavinu Rudé armády.

Dříve to bylo jiné. Kopali by zákopy, budovali vzorná opevnění pro kulomety, minometná hnízda. V bocích by byly ukryty čety tanků, aby překvapivým manévrem zaskočily protivníka, domlouvala by se podpora Luftwaffe. Ale dnes? Kde jsou tanky? Shořely někde v dalekých pustinách za obzorem. A letadla?
Vzpomněl si na Leutnanta Hintze, jak rozohněně mluvil, že továrny chrlí denně stovky strojů. Ještě před tím, než mu šrapnel urazil hlavu i s těmi informacemi o stihačkách. Že by se ztratily? Čekají někde na letišti, aby udeřily? Nebo vůbec neexistují a vše to byl výmysl?

Závan větru k Gefreiteru Kohlovi donesl vzdálené dunění. Ještě před rokem by se vojáci vášnivě dohadovali, která děla pálí a za jakým účelem. Dnes to ale bylo stejně nudné, jako bublání vody v potoce. Musel se smutně pousmát. Německá děla tím směrem již žádná nezbyla. To se jen Rusové rozhodli podpořit útok na nějakou jednotku. Ačkoliv, kdo tam v tom prostoru ještě zůstal? Spitzův krycí odřad? Existuje ještě vůbec? Proč by na ně pálili z děl? Na tak slabou skupinu musely stačit obyčejné pušky!

„Kohl, přestaňte se tam rozvalovat jako v posteli a koukejte sledovat perimetr!“ křikl Müller. Vedle ležící Karl tiše zavrtěl hlavou. Unterfeldwebel byl pověstný svoji blbostí a urputností. Stále si myslel, že dril pomůže zastavit ústup německé armády.

K smrti vyčerpaný mladík pohlédl na krajinu před sebou. Vypadal klidně, jakoby se nic nedělo. Náhle pocítil touhu zahodit flintu a jít se projít. Jen tak, užít si hezkého počasí, zarybařit si v říčkách, vykoupat se, opéct si rybu a přespat někde pod stromem. Proč to není možné? Co nutí tisíce lidí na jedné a tisíce na druhé straně po sobě střílet? Válka je stejně prohraná…

„Alarm!“ křikl někdo zleva. Muži se přikrčili. Pravice muže, který vykřikl, směřovala šikmo vzhůru. Skutečně, všichni zahlédli šedivé siluety tří blížících se letadel. Nepochybovali, k jaké straně patří.
„Dělají průzkum před zítřkem,“ řekl Karl.
Muži se snažili splynout s krajinou. Letouny s rachotem prolétly asi pět set metrů mimo jejich stanoviště. Nikdo po nich nevystřelil. Ano, na začátku války by štěkaly kulomety, spojař by přivolával Messerschmitty. Teď nemělo cenu se vzrušovat a plýtvat drahou munici na tak pochybnou palbu. Lepší bylo nevyvolávat s letouny šarvátku. Když zůstanou nepovšimnuti, zítra budou mít větší šanci na odražení postupujících Rusů.

Každý z mužů byl veteránem. Přežili jen ti nejzkušenější. A smrt si teď mohla vybírat již jen v jejich řadách, nikdo jiný nezbyl. Znali desítky kamarádů, kteří skončili v plamenech, s kulkou v srdci nebo se zcela roztrhaným tělem. Smrti se dávno přestali bát. Přáli si jenom milosrdný konec. Rychlý, aby o něm ani nevěděli. Všichni viděli mnoho strašných bolestivých případů, kdy jejich kamarádi i nepřátelé umírali tak hrozným způsobem, že na to nechtěli ani vzpomínat.

V dálce hučelo další letadlo.
„Myslíš, že viděli naše auta?“ zeptal se soused.
Ohlédli se za sebe. Pod kopcem v lesíku stály větvemi přikryty tři náklaďáky. Vezly všechno, co jim zbylo. Veškerou munici, náhradní zbraně (těch bylo po padlých dost), obvazy, léky a hlavně jídlo. Nebylo by dobré o ně přijít.
„Ne, auta jsou dobře zamaskovaná,“ řekl klidně.
Letoun mířil přímo k nim. Vypadalo to, že se jeho posádka rozhodla rozprášit ustupující německou jednotku sama. Potom ale uhnul a za chvíli zmizel v dálce.
„Šmejdi rudí, dělají tu dusno,“ ulevil si Müller opodál. Potom se ohlédl po svých mužích.
„Koukejte se pořádně zahrabat. Tuhle kótu udržíme! Rozumíte?“
Odpovědí mu byly unavené pohledy.
„Vůdce nám věří, nesmíme zklamat jeho důvěru! Vzadu jsou připraveny zálohy, které se blíží. Zde, na tomto zlomu se otočí situace. Zase půjdeme dopředu, budeme útočit a bolševiky drtit pod pásy Tygrů!“
„Idiot!“ utrousil mezi zuby Karl.
Kohl se podrážděně zamračil při vyslovení slova Vůdce. Kde je ten génius, co všechno tak dobře ví? Proč tu není s nimi, aby ukázal svoji chrabrost a statečnost? Rozpoutal válku a teď se schovává někde za desetimetrovými stěnami bunkru pod Berlínem!

Vzpomněl si na ta monstrózní shromáždění. Byly jich plné noviny, rozhlas i kina. Jednoho se zúčastnil osobně. Musel si přiznat, že to bylo krásné! Z prachu pozvednutý německý národ ze sebe vydal vše, co mu bylo vlastní. Bezvadně upravená plocha, kolem samé rudé prapory s černými hákovými kříži! Napočítal jich tehdy dvaapadesát. Mladíci mašírovali v sevřených šicích s orlicemi na žerdích, všechny pravice mířily šikmo vzhůru. Ano i ta jeho a vůbec se za to nestyděl. Konečně někdo dal důvěru Německu, Velkému Německu!
Potom přijel on. V neuvěřitelně dlouhé otevřené limuzíně. Stál v ní pevně vztyčen jak z oceli, jeho pravice mířila vzhůru. Malý muž s patkou a knírkem, Vůdce, který pozvedl celý národ z ostudy prohrané první války a těžkých reparací!
Ještě teď si vybavoval, jak vůz zastavil pod tribunou. Vůdce vystoupil, krátkým mávnutím odpovídal na vzorně vystřižené pozdravy nohsledů. Za chvilku se objevil na tribuně. Všichni řvali a jásali, tekly slzy, dav podléhal hypnóze. Ale stačilo jedno gesto a v ten okamžik mnohatisícové shromáždění ztichlo. Každý chtěl zaslechnout nejen jeho slova, ale dikci a intonaci, vidět sebemenší gesto.

A potom ten kašpar spustil, pousmál se Kohl při vzpomínkách. Bylo to divadlo, obyčejné přehrávané divadlo. Nacvičené před zrcadlem, za přítomnosti psychologů. Chladný kalkul a ne přirozený projev vůdčí osobnosti národa.

Židé, ano, těm se Hitler v projevu věnoval nejvíce. Kohl byl trochu zaskočen. Sám znal několik lichvářů z jejich řad. Ale většina Židů byli obyčejní lidé, mnozí z nich i jeho přátelé. Najednou se dozvídal, že mohou za veškeré zlo a nepravosti. Jak snadné bylo uvěřit! Teď už ví, jaká zvrácenost to byla. Hitler potřeboval peníze na zbrojení a Židé byli jedinou pro Němce přijatelnou možností. Jejich bohatství pro něj bylo stejným lákadlem jako sýr pro oči hladových myší. Staletími vypěstovaná neobliba menšinového národa se tak snadno dala překovat na nenávist. V tom byl Hitler mistr!

Pomalu se stmívalo a krajina vpředu byla stejně pustá, jako v poledne. Ne, dnes ještě Rusové nepřijdou. Leda by zaútočili v noci. Ale proč by to dělali? Při velké přesile v technice i živé síle jim bude ráno stačit jen málo úsilí k prolomení chabé obranné linie.

Znovu pohlédl do dáli před sebou. Tam někde nechal desítky kamarádů a tisíce spolubojovníků. Prožili tam euforický postup, ale hlavně katastrofální zimy, drtivé porážky. Nechali zde nespočet vyhořených tanků, roztříštěných letadel, mnoho desítek tun volně roztroušené minuce, která by stačila pro vyzbrojení celé armády, jen ji posbírat. Leží tam to nejlepší z Německa. Teď je Rusové ženou zpět svojí primitivní technikou rychleji, než stačí ustupovat. Jak je to možné? Kde se berou další a další tisíce vojáků? Rodí se snad z ruských mokřin, polí a lesů? Jsou jako rozvodněná řeka, nekončící příval vod, který zaplavuje celou zemi.

„Nástup!“ velel hlasitě Unterfeldwebel Müller. Muži se odplížili za hranu hřebenu a s námahou se postavili do řady. Poddůstojník viděl jejich ochablé výrazy a zlostně blýskal očima. Několikrát před nimi přešel, aby si dodal sebevědomí, hezky od jednoho konce k druhému. Je poddůstojníkem, dostal postavení, na které by se jinak nezmohl. Co na tom, že jsou jednotka určená k likvidaci! Toto je jediné, čeho ve svém životě dosáhl. A i když je čekala smrt, stále to pro něj bylo lepší, než prodávat v krámu hřebíky a být svojí hloupostí pro smích děvčatům.
„Vojáci, vidím na vás, že ochabujete! Prošli jsme spolu tisíce kilometrů. Dělali jsme to pro Velké Německo, pro našeho Vůdce! Vidím, že se bojíte smrti. Myslíte si, že je zbytečná. Podle vás nemá cenu bránit tuto linii!“
Chvilku se pásl pohledem na jejich zatvrzelých výrazech. V zádech mu mrazilo vzrušením. Pro ten pocit stojí za to i zahynout! Znovu prošel před křivě se vinoucí řadou, než pokračoval.
„Je to tím, že neznáte souvislosti. Vůdce má připravené nové zbraně pro naši armádu! Letouny, které jsou rychlejší, než ty ruské nebo britské. Z výrobních linek sjíždějí nové Tygry, které neprorazí ruský kanon, ponorky se již nemusí vynořovat a srazí na kolena Velkou Británii i podlé zásobování bolševiků severní cestou. Každým dnem se zvyšují šance na naše vítězství. Proto musíme bojovat do poslední kapky krve. Ano, někteří z nás padnou, ale věřím, že mnozí znovu vítězně potáhnou směrem na Moskvu!“

Vypadalo to, že svým slovům sám věří. To zakleté slovo Moskva, napadlo Kohla. Bylo pro ně synonymem nedosažitelného cíle. Hitler ho tak často používal, považoval ho za metu vítězství, výraz pro blahobyt Německa. Proč? Napoleonovi se tam podařilo probojovat. Nakonec byl lepší než Hitler s celým Wehrmachtem. A čeho dosáhl? Tisíce Francouzů zahynuly při ústupu zmrzlou Rusí. Co by mělo za význam se tam teď probít? Aby umírali další lidé?

Nadšený poddůstojník rozdal hlídky a ostatním přikázal odpočívat. I on věděl, že zítra bude perný den. Den obrany poslední linie!

Muži se snažili spát, ale byli příliš fyzicky i psychicky vyčerpání. Již nedokázali nabrat síly.

Kolem půlnoci nastal rozruch. Zpředu se přiblížili vojáci. Hlídky zjistily, že to není překvapivý útok Rusů, ale ustupující Spitzův krycí odřad. Zlé varování. Mezi poslední linií a Rusy již nebyl jediný německý voják. Tedy po pravdě řečeno, žijící německý voják.
Spitzovi muži přivlekli několik sténajících. Byl to zbytečný hrdinský čin. Vyčerpali své slabé síly, aby kamarády odvlekli na pozici, kde jsou stejně odsouzeni k smrti. Ale občas člověk musí udělat hrdinský čin, i když je k ničemu. Alespoň pro svůj pocit, že ještě něco dokáže.

„Rusáci jsou tak osm kilometrů daleko,“ zaslechl Kohl unavený hlas.
„Zítra je tu nad ránem máme,“ zněla odpověď.
„Máte munici?“ ozval se hlas Müllera.
„Munice je dost. Došla nám, ale posbírali jsme ji od padlých. Všude se tam válela.“

Krátce po půlnoci začalo pršet. Byla to připomínka pravého podzimního počasí.
Vše rychle promoklo. Do skupiny se pustil chlad. Pogumované celty dávno ztratili, nebylo kam se schovat. Utěšovalo je že, že Rudoarmějci jsou na tom stejně. A při delším dešti se cesty změní v bahnité úvozy, což může zdržet jejich techniku v postupu.

Všichni se báli ranního svítání. Dokonce i Müller. Ale jak se šero měnilo v den, krajina před nimi vypadala nevinně pustá. Dokonce přestalo pršet. Nebylo slyšet žádný hluk motorů, jen kdesi od jihu občas duněla řídká palba.

Přeci jenom vysvitlo slunce a milosrdně hřálo. Snad jim proschnou promočené uniformy.

Kohl pociťoval strašný hlad. Tělo se chvělo zimou a strachem. Znovu si vzpomněl na Hitlera. Co asi dělá? Jestlipak vzpomíná na své plamenné projevy, kdy se zaťatou pěstí a potem stříkajícím z rozcuchané patky hypnotizoval davy myšlenkami o nadřazenosti německého člověka? Až pozdě Německo vidělo, co se za těmi slovy schovává. Již nebylo možné se vzepřít. Nikdo by tehdy nevěřil, čeho je Vůdce schopen a k čemu přiměje svůj nadřazený národ. Zhoubná síť udavačství, vraždění na ulici, továrny na likvidací milionů lidí, průmysl na využití pozůstatků z lidských těl. Nade vším království strachu o život svůj a všech blízkých. To vše vzešlo z jeho hlavy!

Znenadání se k nim zezadu donesl zvuk motoru. Po několika minutách dorazil sajdkár se spojařem. Všichni na něj hleděli jako na zjevení. Nikdo nevěřil, že na pluku znají jejich pozici. Možná přivezl příkaz k ústupu! Tato naděje ještě dokázala prorazit jejich otupělou myslí.
Když si Müller jako nejvyšší šarže u skupiny, přečetl rozkaz, mírně pobledl. Pohlédl nazpět k lesíku. Nakonec přikývl a se spojařem se odebral dolů k vozům. Všichni je sledovali pohledy. Co to má znamenat? Když poddůstojník se spojařem došli na místo, následovalo rojení kolem aut. Potom se náklaďáky rozbručely a jeden za druhým vyrážely pryč, směrem do kýženého zázemí. Spojař, který s sebou přivezl jiskřičku naděje, je následoval.

Muži se cítili být podvedeni. Byl to definitivní důkaz, že je velení odepsalo. Žádné bedny s potravinami a municí se nevyložily. Vše, co měli, zmizelo kdesi v dáli. Zůstali na hřebenu bez jakéhokoliv zázemí.
Unterfeldwebel se vrátil s mírně předsunutou bradou. Na tázavé pohledy mužů podrážděně vyštěkl:
„No co, jedou pro posily, abychom udrželi linii!“
Ale neznělo to příliš přesvědčivě. Ani se nenamáhal vysvětlovat, proč vozy přitom odvezly veškeré zásoby. Mužům to bylo jasné. Velení pluku nad nimi udělalo kříž. Stali se jen krycím odřadem, kterému již ani nemá cenu vydat menáž. Mají zde zadržovat Rudoarmějce do posledního muže, aby poskytli čas na ústup jednotkám za nimi. Nepočítalo se, že to dokáží tak dlouho, aby se ještě vyplatilo jim dát jídlo! Zásoby i auta byly příliš cenné na to, než aby padly do rukou nepříteli.

Rusy zahlédli až před polednem. Skoro si oddechli. Tak už je to tady.
Karl se dlouhým pohledem rozhlédl po obloze. Snažil se plnými doušky vnímat krásu světa. Možná naposledy. Stejně tak činili ostatní. Byli chabě krytí ve špatně vykopaných dírách a v rukou svírali své lehké zbraně. Necelá stovka mužů, samopaly, nějaké čtyři kulomety a dva lehké minomety. To byla teď jediná složka Wehrmachtu, která stála připravena k boji mezi Moskvou a Berlínem!

Očekávali útok tanky, možná zteč vojáků. Ale Rusové pro ně připravili jiné překvapení. Ozvalo se hlasité rachocení a na hřeben se řítila záplava plameny hnaných raket. Rusové hrubě přecenili sílu narychlo vytvořené obranné linie a rozhodli se ji před dalším postupem oslabit útokem kaťušemi.

Rakety vzápětí začaly explodovat po celém hřebenu. Drtily muže i jejich zbraně, vyhazovaly do vzduchu tuny zeminy, tříštily stromy. Jako první zahynul Unterfeldwebel Müller. Nedočkal se ani zázračných zbraní, dokonce nedostal šanci Hitlerovi posloužit chrabrou obranou poslední linie.  A v šíleném mlýnku na maso padali i ostatní. Karlovo zasažené tělo padlo přímo přes Kohla. Netrápil se dlouho, jeho pohled ihned strnul ve věčném vytřeštění. Z mnoha ran se řinula tmavá krev. Ani si neuvědomil, že svým trupem zachránil život kamarádovi. Mrtvé tělo zachytávalo střepiny z dalších vybuchujících střel, takže Kohl pod ním nakonec zůstal naživu.

Palba ustala. Ohlušený a otřesený mladík se smutnýma očima vytřeštěně hleděl na své okolí. Každou vteřinou mu více a více docházela jedna skutečnost. Z celé jednotky přežil pouze on. Ruské zteči stovek vojáků a tanků má čelit sám. Nyní je on tím jediným reprezentantem Hitlera na bojišti, možná na celé frontě. Na svých bedrech drží obhajobu všech zrůdností, hromadného vraždění židů i odpůrců a válečné zločiny. On, chrabrý voják vyznamenaný železným křížem za hrdinství před půldruhým rokem, tu zbyl zcela sám proti postupující Rudé armádě s úkolem ji zastavit.

V nastalém tichu si představil Hitlera a jeho generály někde v podzemním bunkru. Za něj má položit život? Za jeho žvásty?
Rozhodně zatřásl hlavou. Ne! Nebude tu hájit zájmy pomateného frajtra, co se někde schovává! Proč není tady? Proč tu nevykřikuje a neradí, jak hájit v jednom muži poslední linii? Proč si nestoupne vedle něj s puškou v ruce, aby dokázal svůj opravdový zájem o osud Německa?

Kohl spatřil postupující Rudoarmějce, jak ve svých hnědozelených uniformách vyrazili směrem k hřebenu. Do očích se mu nahrnuly slzy. Jak rád by byl doma! Je přeci mladý! Vůbec tu nemá bojovat, zabíjet a padnout! Má být s Tinou, svojí milou. Vzpomněl si na poslední schůzku. Během loučení jí tekly slzy.  Procházeli pod stromy a líbali se. Konejšil ji a utěšoval, že se do půl roka vrátí. Bude z něj hrdina a založí velkou německou rodinu.
Po těchto vzpomínkách se rozhodl s válkou skončit! Rychle hledal nějaký bílý kus látky, aby se Rusům mohl vzdát. Ale nemohl nic najít. Nevadí, vezme zelený cár, pověsí ho na klacek a bude mávat. Snad ho nezastřelí!

Potom se ale zarazil. Co ho vlastně čeká? Existuje vůbec možnost návratu? Je schopen se po tom všem jen tak objevit doma a obejmout se s Tinou? Po té, co byl svědkem pálení dětí plamenometem? Po té co jeho granáty trhaly desítky lidí na kusy? Po té, co musel ze své uniformy smetat části těl kamarádů i nepřátel? Je stále ještě nějaká možnost návratu?

 A žije vůbec Tina? Bude po ukončení války nějaký domov? Nezmění se na ohořelé trosky?
Ne, již sám zemřel. Dlouhou dobu je mrtvý, bez šance návratu do normálního života. Cesta zpět prostě není. Stala se z něj zrůda, stroj na zabíjení druhých. Má na rukách příliš mnoho krve. Nemůže jimi pohladit tváře své milé nebo pochovat dítě! Nemá cenu se vzdávat a snažit si zachovat život!

Co má dělat? Na takovou situaci vojenské řády nepamatovaly. Střílet do blížících se Rusů? Dále prohlubovat svoji vinu?

To rozhodně ne! Pryč s těmi blázny, Hitlerem, Himmlerem, Göblsem a dalšími! Jen uvrhli Německo do neštěstí! Ne, nebude tu bojovat za jejich zvrácenosti! Dříve se nechal zmást, ale z toho definitivně procitl… alespoň nyní před svou smrtí.
Ve vzdoru nakrčil sevřená ústa. Rychlými pohyby serval z uniformy nárameníky. Potom si jedním škubnutím utrhl železný kříž, který v předešlých bojích tak chránil. Možná to bylo jen opoždění gesto, ale cítil, jak je pro něj důležité.
Věděl, že se blíží smrt. Chtěl by ještě mluvit s knězem. Toho se zde ale nedočká. Bude ho soudit samotný Bůh se vším, co udělal.

Pohlédl na postupující Rusy. Má jedinou volbu: zemřít jako voják!

Vzal do levé ruky zbraň, opřel se o ni a s námahou se vztyčil na vrcholu hřebene. Sotva dokázal držet rovnováhu na třesoucích se nohách. Pozvedl pravici a po vojensku zasalutoval.

Několik okamžiků jakoby si ho postupující vojáci nevšímali. Potom ale zazněla krátká dávka z automatické pušky. Ani ji neslyšel, jak byl ohlušen. Padl k zemi. Nebyla to smrt, jak si přál. Nezemřel hned. Avšak milosrdný šok ho zbavil většiny bolesti.

Nikolaj Sergejevič Malkin, velitel ruské jednotky, procházel po hřebeni. Vítezství bylo snazší, než původně očekávali. Ukázalo se, že přípravná palba daleko překonala možnosti německé obrany. Mělké okopy, pár desítek roztrhaných těl, žádné dělo, tank nebo jiná vozidla. K dobytí nakonec stačila jediná krátká dávka ze samopalu. Němci na tom musí být opravdu špatně!

Náhle jeho oči spočinuly na mrtvém muži u nohou. Ano, musel to být voják, kterého zabili, když salutoval. Jediný, poslední obránce německé linie.

Ostřílený důstojník se zamyslel. Jaké to asi je být poslední? Jediný z celé jednotky! Ostatní mrtví… Stovky rudoarmějců si tím prošly na začátku války, teď to zažívají Němci.
Vtom jeho pozornost upoutaly strhané výložky a opodál ležící železný kříž.
„Podívej, Ivane, vidíš to?“ otázal se vojáka, který stál poblíž.
Kulatá nakrátko ostříhaná hlava se zářivě modrýma očima se otočila.
„Nemá výložky.“
„Byl poslední a nebojoval,“ řekl Malkin zamyšleně.
„Zbabělec,“ odsekl pohrdlivě voják.
„Ne,“ zarazil ho rázně důstojník.
Ježatý blonďák na něj tázavě upřel své oči.
„Byl to geroj, Ivane. Pravý voják. Neutekl, zůstal se zbraní v ruce. Nesvlékl si uniformu, ale zbavil se symbolu příslušnosti k německému velení. Zasalutoval a s tím vším šel na smrt.“
„Vždyť po nás střílel v naší vlasti. Určitě i on zabíjel naše ženy a děti!“ odvážil se voják protestovat.
„A právě proto si serval výložky, zahodil i želený kříž. Chtěl se tím očistit. Naposledy vstal hrdě se zbraní, ale nepoužil ji a nechal se zastřelit. Ten muž si zaslouží vlastní hrob!“
A tak se vojáci s lopatkami pustili do práce. Za patnáct minut uložili Kohlovo tělo na dno jámy. Sám Malkin mu položil k ruce zbraň. Muži chtěli začít házet hlínu zpět.
„Ne! Padaždi!“ zarazil je.
Sehnul se do trávy, zvedl v prachu ležící železný kříž. Chvíli jej potěžkával v ruce, jakoby váhal. Potom se sklonil do hrobu a mrtvému vojákovi položil vyznamenání na zakrvavený rozervaný kabátec uniformy. Když vstal, tak dodal:
„Ten kříž si zaslouží, teď ano.“

Na nevýrazném hřebenu tak zůstal jediný opuštěný hrob, prostý, bez kamene. Hrob protivníkem vyznamenaného vojáka, který sice padl, ale obstál při obraně své vlastní poslední linie.