Indie – vroucí kotel světových náboženství – část I


23. října 2016, autor Eva,



Děj knihy Posvátná kráva je situován do Indie na začátku tohoto století. Autorka Sarah Macdonaldová, novinářka, moderátorka a reportérka australské televizní stanice ABC, sem doprovází svého muže Jonathana, rovněž zpravodaje televize ABC.

Zatímco její muž je zde pracovně a neustále odjíždí točit reportáže pro svou domovskou TV, Sarah se snaží maximálně poznat zdejší život, zejména vyznavače všech možných náboženských směrů, které v této lidnaté pestrobarevné zemi existují. Proto by kniha mohla sloužit jako průvodce světovými náboženstvími. A proto se na jednotlivá náboženství zaměřím i já a budu se vám snažit zprostředkovat pohled na současnou Indii očima Australanky. Dlužno říct, že Sarah se snažila o maximální objektivitu, což její knize dává vzdělávací a naučnou hodnotu. Přitom není suchopárná, je nadmíru čtivá a zábavná. A hlavně je zcela autentická.

Fakta a skutečnosti jsou popisovány dle knihy, tedy dle líčení autorky, i když Wikipedie, internet, či jiné encyklopedie mohou uvádět něco jiného.  A také nezapomeňme, že autorka napsala svou knihu začátkem století, dnes je situace v Indii trochu jiná – zejména vztahy muslimové versus hinduisté jsou mnohem napjatější. Také doporučuji si na netu najít ke každému tématu obrázky. Já je vkládat nebudu, nechci je "krást" cestovatelům a novinářům.

 

Hinduisté: Osmdesát procent Indů jsou hinduisté. Hinduisté uznávají hodně bohů, jak sami říkají: "Existují miliony bohů, ale všichni ve skutečnosti představují trochu jinou polohu tří hlavních. Brahma je budovatel, Višnu všechno řídí a Šiva je ničitel. Všichni tři dohromady jsou brahma neboli duchovní síla." Pak jsou zde ještě Hanumán, Varuna, Lakšmí, Sarasvatí, Ganéša a další. Každý si vybere, kterého chce uctívat a kolik jich chce uctívat. Podle hinduistů přicházejí bohové na zem v různých zvířecích i lidských vtěleních – avatárech. Proto jsou velmi tolerantní k ostatním náboženstvím, neboť křesťanský Bůh, Panna Marie, Buddha apod. jsou podle nich jen avatary nějakého z hinduistických bohů.

Hinduisté rozdělují lidi na vyšší a nižší kasty, např. brahmáni nikdy nejedí s nižšími kastami a nedovolí, aby se dotkli jejich pokrmu. Členové vyšších kast autorce často vyčítali, že se snaží navázat přátelský vztah se služebnictvem a že si s nimi povídá. Správně by se s nimi vůbec neměla bavit, jenom jim vydávat rozkazy. Sarah také šokovalo, jak je zcela nemožné, aby spolu uzavřeli sňatek lidé z různých kast. To nezřídka končívá vraždami snoubenců či sebevraždami nesouhlasících rodičů. 

A protože hinduisté, jak je dobře známo, považují krávy za posvátná zvířata, stojí tyto na vrcholu všeho, včetně dopravní hierarchie. Ta začíná chodci, následují cyklisté, rikši, pak motorové rikši, nad nimi stojí auta a auta se musí vyhýbat náklaďákům. Nad nimi jsou autobusy, které zastaví jen kvůli jedné jediné věci. Nejsou to cestující, ti naskakují za jízdy, je to posvátná kráva. Kráva na křižovatce zablokuje veškerou dopravu a nikdo si nedovolí jet, dokud kráva neopustí silnici. Krávy sice všichni hinduisté uctívají, ale jaksi zapomínají, že i ony musí něco žrát. A protože je nikdo nekrmí jsou všechny vychrtlé a podvyživené až běda. Ty ve městech se živí vším, co najdou, zejména odpadky v plastových pytlích. Plast jim pak ucpává vnitřnosti a krávy hynou ve velkých bolestech.

 

Sádhuové – hinduističtí svatí mužové. Přeprogramují své tělo pomocí celibátu, askeze, jógy, tantry apod. a stanou se z nich jakási podivná individua, která opovrhují vším světským a věnují se jen modlitbám a meditacím. Na hlavě nosí dredy a těla si pomalovávají barevným popelem, polehávají či sedí a nedělají nic. Někteří dávají okatě najevo, že jejich tělo pro ně nic neznamená – jeden si omotává penis kolem dřevěného kolíku, další stojí o jedné noze a opírá se o hůl, další drží nepřetržitě ruku nad hlavou. Sádhuové zaujímají významné postavení během svátku, kterému se říká Velké slavnosti poháru – Kumbhaméla.

 

Kumbhaméla je hinduistická pouť k řece Ganze, která má očistit od hříchů. Masa lidí se noří do posvátné řeky, která z nich smyje všechny hříchy a ukončí duchovní cyklus pozemské existence a utrpení. Celá akce je pečlivě střežena policisty a kontrolována úředníky, kteří vydávají zahraničním novinářům propustky a kteří v byrokracii předčí své evropské či australské kolegy. Zakazují novinářům fotit, neboť Indy údajně uráží, že se v médiích publikují fotky nahých sádhuů.

Přítomní australští dokumentaristé, kolegové a přátelé Sarah ji varovali před vnořením do řeky, i když ji k tomu nadšení Indové vyzývali. Hinduisté pohřbívají mrtvé do Gangy, vykonávají do ní svou potřebu – a nejen do řeky, nemají problém sedět v podřepu u kolejí a mávat přitom na projíždějící vlak obsypaný cestujícími i zvenčí, či močit na hlavní třídě plné lidí. Do řeky putují všechny splašky z okolních ghett a metráky odpadků. Kromě mrtvol lidí v řece plavou nafouklé mrtvoly psů a dalších zvířat. Během svátku Kumbhamély poutníci smáčejí v řece končetiny plné krvácejících vředů, mokvavých boláků, malomocní zde šplouchají své pahýly ve víře, že řeka je uzdraví. Nejednou se stalo, že tyto bezmocné dav poutníků hrnoucí se do řeky ušlapal. Ale to všechno k největšímu hinduistickému svátku v zemi patří a nikdo se nad tím nepozastavuje.

 

Muslimové mají zvláštní postavení v indické společnosti. K Islámu se hlásí přes 14% obyvatel – cca 180 milionů -, což z něho činí druhé nejrozšířenější náboženství. Muslimové jsou v sekulární Indii tolerováni, nikdo je jako náboženskou skupinu nepronásleduje. Hinduisté z vyšších kast si je najímají na práce, které jsou v rozporu s jejich vírou. Ovšem oblíbení nejsou. Důvodem jsou zase krávy. Muslimové nejedí vepřové a občas se stane, že potají zabijí a snědí posvátnou krávu. To pak rozhorlení hinduisté neváhají, jdou a viníky zlynčujou.

Jeden muslim si před Sarah povzdechl: "Oni námi pohrdají, ale všechny památky, kterými se tak chlubí jsou islámské." Ano, např. turistické lákadlo Tádž Mahál je muslimská památka. Chrám dal postavit islámský mughalský vladař Šáhdžahán na památku své ženy. Málokdo si však tento kontext uvědomuje.

 

Kašmír – nekonečný a neřešitelný válečný svár mezi Indií a Pákistánem. Původní obyvatelé, mírumilovní chovatelé kašmírských koz a světoznámí producenti jejich vlny, přetrpěli kolonizaci a britskou nadvládu, pak to vypadalo, že si vybudují blahobyt, ale nějak se zvrtlo. Přesněji k historii: Roku 1947 se Britové stáhli z Indie a země se rozdělila na hinduistickou Indii a muslimský Pákistán. Hinduistický panovník Kašmíru se připojil k Indii. Pákistán na to odpověděl vojenským vpádem a od té doby se o Kašmír vede spor.

Kašmír zažil po válce dobu rozkvětu. Nádherná krajina himalájských hor přitahovala turisty z celého světa, hotely prosperovaly a ubytovávaly evropské a americké celebrity, které po návratu bájily o kráse Kašmíru. Turistický ruch přinášel peníze všem vrstvám obyvatel, z nichž největší procento tvořili muslimové. Tehdy ještě umírnění muslimové.

Roku 1989 se rozhořely boje za samostatnost Kašmíru či za jeho připojení k Pákistánu a válečné konflikty mezi oběma zeměmi se vyhrotily. Situace v Kašmíru se prudce zhoršila, turistický ruch prakticky zanikl, lidé se sem bojí jezdit. Sarah se svým mužem Jonathanem se zde pohybovali v doprovodu indické armády.

V devadesátých letech začal Pákistán posílat do Kašmíru radikální muslimy, aby zde páchali atentáty a teroristické útoky proti hinduistům a radikalizovali umírněně muslimy. A to i násilím. Extrémisté z Pákistánu mlátí kašmírské muslimy, jestliže opomenou přijít na odpolední modlitbu v mešitě, střílí do nohou ženy, které nosí džíny, a polévají obličej kyselinou kašmírským ženám za to, že si nevzaly šátek. Nutí tamější obyvatelstvo k protestům a vzpourám, aby se zbavili "indické okupace".

 

Sikhové neslavně prosluli zavražděním Indiry Gándhí. Britové za své vlády v Indii ukrojili kus Paňdžábu a přidělili Pákistánu. Sikhové, etničtí Paňdžábci, tak přišli o své hlavní město Láhaur.  Bojovali za nezávislost Paňdžábu, ale Indira Gándhí jejich vzpoury tvrdě potlačovala.

Zaslíbeným městem Sikhů se pak stal Amritsar. Bohoslužby zde probíhají ve Zlatém chrámu. Pro sikhy je to jejich Vatikán, nejdůležitější místo na světě, centrum sikhského náboženství. Právě obsazení Zlatého chrámu indickou armádou se Indiře Gándhí stalo osudným. Zastřelili ji členové sikhské ochranky.

Sikhové nemají kněze v našem pojetí, ale ve svatyních pracují tzv. granthíové, kteří za úplatu recitují posvátné texty. Sikhské společenství je nazývá khálsa a její členové si nesmí stříhat vlasy a vousy. Vlasy mají ukryté pod turbany, vousy s nechávají volně splývat nebo je nosí stočené do prasečích ocásků.

První sikhský guru byl Nanak. Narodil se v 15. století. Po něm přišli další a ten poslední, desátý guru,  řekl, že po něm žádný guru už nepřijde a že se sikhové musí odteď řídit posvátnou knihou Guru Granth Sáhib tvořenou texty všech guruů – tisíce stránek meditací a návodů ke správnému životu. Kniha je pro ně něco víc než bible, ctí ji jako "viditelné tělo guruů".

Sikhové museli za svou víru tvrdě bojovat. Nejtolerantnější z mughalských vládců v Indii – Akbar Veliký – dovolil prvním sikhským guruům volně šířit jejich víru. V roce 1606 však zemřel a pátý guru Ardžan Sinhg se ve válce o následnictví postavil na špatnou stranu a začalo pronásledování sikhů, zejména muslimy. Malby ve Zlatém chrámu znázorňují způsoby jejich mučení – vaření a rozřezávání zaživa, věšení, vláčení za koněm, narážení na kůl, skalpování, lámání v kole a přejíždění vozem.    

Sikhové jsou považováni v Indii za čestné a odolné a není prý radno si s nimi zahrávat. Pro mnohé Indy jsou naopak sikhové takoví indičtí Irové – všude je líčí jako blázny, ubožáky a klauny.

Sikhové na rozdíl od hinduistů neznají kasty, a tak v jejich veřejných jídelnách sedí vedle sebe žebráci, západní turisté, hinduističtí sádhuové, poutníci a školní děti.

Kundalini jóga je sikhská technika, která údajně velmi prospívá sexu. Samotní sikhové však nejsou jejími horlivými propagátory a fascinaci Američanů a Evropanů nad tímto druhem jógy se jen smějí.

 

Buddhismus a dalajláma. Buddha jej založil v Indii zhruba před 2000 lety. Ačkoliv sám pocházel z nejvyšší kasty, kastovní systém hinduistů zcela odmítal. Mughalská nadvláda buddhismus v Indii na nějakou dobu zcela  vyhubila, on se mezitím šířil v ostatních zemích, zejména v Indočíně a Tibetu. Teď se do Indie vrací díky dalajlámovi. Hinduisté z nižších kast konvertují k buddhismu právě kvůli absolutní rovnosti mezi lidmi, kterou dalajláma hlásá. Zároveň tím chtějí upozornit na nespravedlnost kastovního systému, jež je odsouvá na dno společnosti.

Exilové sídlo tibetské vlády a dalajlámy je v Horní Dharamsále, městečku usazeném na úbočí Himaláje. Město se horečně rozvíjí, aby se přizpůsobilo obrovskému  zájmu o buddhismus a přívalu turistů se Západu. Jsou tu tibetské obchody, kavárny a restaurace. Sarah navštívila Dharamsálu v čase dalajlámovy výroční indické přednášky, a to město praskalo ve švech.

Buddhismus je přitažlivou vírou pro ty, kteří jsou orientováni individualisticky, protože nabízí sebezdokonalování. Jeho hlavním cílem je pocit štěstí. Toho dosáhneme, když si budeme přát co nejméně. Buddhistické peklo je velmi podobné křesťanskému, včetně mučení rozžhaveným železem. Tibetští buddhisté jsou posedlí smrtí, pozemský život je pro ně pouze příprava na smrt.

 

Dalajlámovu přednášku navštívili lidé z celého světa. Nejvíce byli zastoupeni Američané. Dalajláma dal v přednášce najevo, že respektuje všechna světová náboženství, kladl důraz na lidská práva a pomalu postupoval ke složitějším představám o prostoru a času. Několik lidí z Tchaj-wanu se při poslechu jeho proslovu rozplakalo. 

Buddhisté se snaží nabourat své sexistické předsudky, takže se mezi nimi objevují i mnišky a zakládají ženské kláštery. Podobně jako v mužských klášterech i zde ženy mohou dosáhnout vzdělání.

Sarah posuzovala tibetské uprchlíky také kritickýma očima. Někteří z nich tlučou psy, kouří, pijí a týrají manželky. Buddhistické texty jim zakazují jíst maso, přesto maso včetně dalajlámy jedí. Nechtějí se však "ušpinit" zabíjením zvířat, a tak si na porážku najímají muslimy, což je velmi pokrytecké. Pohrdají Indy a Indií, zemí která jim tak velkoryse poskytla azyl. Zneužívají indické ženy k získání víz do Indie a slibují jim manželství, ale jakmile překročí hranice Indie, už se k nim neznají.

 

 







Zařazeno v kategorii Knihy, recenze, Postřehy, Reportáže, cestování





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička