Vězení a vozík jsou pro každého – 8. kapitola


5. ledna 2017, autor Hedvika,



Kapitola 8
Budeme se po sobě válet…
 
Dětství a dospívání jsem trávila po tělocvičnách. Dvakrát týdně balet, když se blížilo vystoupení, tak přibyly i víkendy, jednou týdně gymnastika, když se blížilo vystoupení, přibyl další den navíc, a aby nebylo zas tak moc ladných pohybů, přidala jsem si judo.
Vše jsem dělala s nasazením a láskou. Nedělala jsem vlastně nic jiného, než že jsem pravidelně střídala své tři tašky se cvičebními úbory a radostně týrala tělo.
Problém mi dělalo pouze kolo. Nevím proč, mamka mi jednou odpověděla, že jsem ho nechtěla, ale to se mi nezdá, bratr kolo vlastnil a já ne. Jednou o prázdninách u babičky na vesnici, jsem se rozhodla, že tento nedostatek doženu, a to i přes to, že bratr spadl do potoka na kameny a tvář měl jakoby ho někdo pealingoval hrubým smirkovým papírem.
Scházeli jsme se u čekárny a bratranci, neboť vesnice je obsazená převážně naším rodem, mi kolo ochotně zapůjčili. Stačila jsem zajet za roh a vlítla jsem do konví od mléka. Následující den jsem dojela o několik metrů dál, když v tom se proti mně blížil další jezdec na kole. Na silnici by se pohodlně minula dvě auta, ale já jsem ve strachu, že se srazíme, padla raději do příkopu.
Následující dny si bratranci vymysleli další originální zábavu. Kdo přejede přes jímku s močůvkou po poměrně úzkém prkně. Přejeli všichni, jen já se sušila nad ohněm a páchla, jako tchoř.
 
            Z jednoho měsíce života si pamatuji jen pár okamžiků,  následující tři měsíce mi poměrně splývají, a proto se pořád ptám.
            Utkvěla mi scéna, jak do mě sestra, určitě v dobré víře, hučí: „Musíte se snažit, byl tady jeden kluk a ten už je na vozíku, přečtu vám jeho dopis.“
            „Šárko,“ ptala jsem se dcery „jak jsem se měla snažit, když jsem jenom mrkala, co jsem měla podle nich dělat? Jak na to přišly, že se nesnažím???“
            „No, asi jsi neměla tu správnou jiskru v oku a nedostatečně rychle jsi kmitla řasami…“
            Když se blížil můj odjezd z oddělení ARO do rehabilitačního ústavu, tak jsem od neandělských sester neustále slýchala: „Počkejte, tam vám dají, ještě budete s láskou vzpomínat, jaké tady byly Bermudy!“
            Do dnešních dnů tomu nerozumím. Takováto snaha mě k něčemu, v podstatě nevím k čemu, vyhecovat, se u mě naprosto míjí s účinkem. Miluji chválení! Moje dvouletá vnučka, když řekne básničku, zazpívá, či zatančí, tak si spolu s přítomným publikem zatleská, jak je šikovná. Je to možná smutné, ale jsem v tomto směru na mentální úrovni dvouletého dítěte. Kdyby mí chlebodárci v průběhu let byli chytřejší, tak by si ušetřili dost peněz. Stačilo by chválit a chválit a já bych šťastně a spokojeně pracovala za poloviční gáži.
            Pravděpodobně v tomto postižení nejsem sama, protože rehabilitační proces je založený v prvé řadě na chválení.
            „Bezvadný! Skvělý! No vidíte, jak vám to jde! Nádhera! Takhle jsem si to představovala! S vámi se cvičí jedna radost! Jste podcvičená, vy vydržíte mnohem víc! Já vím, že tohle je hnusný, ale vy to dáte!“
            A měli mě. S nadšením jsem se vrhla na celý rehabilitační proces. Možná díky tréninku z mládí, možná díky rodové zaťatosti, byla jsem prostě šťastná, že můžu konečně cvičit.
            A že to byl mazec. Plný rehabilitační den vypadal takto:
            Dechové cvičení, skupinové žíněnky, stojany, cvičební blok, motomed – padnout k obědu. Závěsy, úchopy, LVS (nácvik nezávislosti), dílny, bazén – omdlít k večeři.
            Toto je náš denní život v rehabilitačním ústavu, a aby byla vaše představa úplná, musím atmosféru jednotlivých bloků přiblížit.
            Dechová cvičení stojí jen za okrajovou zmínku, i když správně dýchat není zas tak jednoduché, ale kolektivní pění písní typu Okolo Hradce, nemusím nikomu vysvětlovat.
            Za to kolektivní žíněnky, to už je jiná parketa. Štěstí mě neopouštělo a já jsem se dostala do skupiny převážně mladých kluků a holek s bezvadnou cvičitelkou. Tam jsem pochopila, proč se cvičitelkám říká krotitelky.
            „Kde je ten Gejza??“
            „On zas včera určitě sbalil nějakou holku a spí. Jak on to dělá, to nechápu. Krásnou, chytrou, ošklivou, hloupou, prostě jakoukoli sbalí!“
            „Vždyť ho znáš, nahodí ten svůj úsměv a kecá a kecá, až ukecá“
            „Tak jedem. Pořádně nohy od sebe a ruce natáhnout co nejdál to půjde.“
            „To nejde! Já se zlomím v zádech!“
            „Danuš klid, nezlomíš, už jsi zlomená.“
            „Lehneme si na břicho, nohy mírně od sebe a pomalu suneme ruce k sobě až do kleku.“   
            „Ať Verča nevrtí tak tím zadkem! Mě to rozptyluje a podjíždí mi ruce!“
            „Jé Verů, ty máš hezký kalhotky, takový kytičkový.“
            „Dívej se před sebe, Honza má zas pěkný slipy.“
            „Ale ten už je má týden, Veru měla včera červený.“
            „Asi začnete chodit na ostro, aby vás to spodní prádlo nerozptylovalo. Lehnout na záda, natáhnout ruce za hlavu a přetáčíme se, jako když se válí sudy.“
            „Jé, budeme se po sobě válet!“
            „Zdendo! Co to s tou Danuš děláte?“  
            „Co řekneš, to děláme, válíme sudy a pomáháme si….“
            Jak převyprávět veselé příběhy? To nelze. Je to, jako byste na návštěvě dostali vyvařený čajíček, zatímco hostitel si pochutnával na silném a voňavém čaji. Ale věřte mi, málokdy jsem se v životě tolik nasmála, jako každé ráno při cvičení na žíněnkách.
            Za zmínku určitě stojí individuální cvičební blok. Když mě poprvé dovezli před cvičebnu a přede mnou se otevřely dveře, podvědomě jsem sebou cukla zpátky. Černé kožené postele, červeně vymalováno, nad každou postelí na konstrukci upevněny háky, popruhy a jiné vychytávky.
            „Kam jsem se to dostala? Tohle je cvičebna? Vypadá to tu, jako kulisy pro sado-maso!“
            Moje cvičitelka Evička se nechápavě rozhlédla po místnosti, jako by tu byla poprvé.
            „To mě nikdy nenapadlo. Ale když se tak dívám, tak to tak fakt vypadá.“
            Možná to byl záměr tvůrce, ale ono to často sado-maso bylo, ale bez erotického nádechu. I když… Vzhledem k tomu, že většina cvičitelů jsou ženy a pacienti většinou muži, o jemné erotické jiskření nebyla nouze. Ještě, že jsem ležela na břiše a mohla jsem být zakousnutá do ručníku pod hlavou, když probíhal rozhovor z vedlejšího cvičebního lůžka:
            „Sestři, já vám teda řeknu, že tady bez sexu asi umřu.“
            „Proboha, tady ne! Víte, co je s tím papírování? Já musím chytit ve tři autobus.“
            Sestřičky byly léty ostřílené profesionálky a v těchto situacích si libovaly. Možná to bylo trochu na pomezí etiky, ale co s chlapem, který leží na břiše a mele ty své rádoby vtipné dvojsmyslné narážky? A když nedá pokoj a nedá pokoj, tak prstíky profesionálky balancují na hraně erotické masáže, ostatní cvičitelky se domlouvají očima, a kdo v tu chvíli vidí, ani nedutá s napětím, co bude následovat. Když už dotyčný začne rudnout a potit se, uslyší neúprosné:
            „Tak pane Vomáčka, otočte se mi na záda.“
            Zapomněla jsem zmínit, pánové cvičí v trenkách.
            Jsem velká holka, ale přesto jsem jednou rudla taky. Přijela jsem na stojany. To jsou postele, ke kterým vás přikurtují, zvednou je a vy stojíte. Máte před sebou pultík, na kterém můžete mít knížku, nebo můžete sledovat televizi, nebo podřimovat, pokud už jste ostřílený pacient. Nebo taky můžete debatovat se sousedem. Na stojanech je většinou plno, tak pokud nechcete po budově jezdit sem tam, než na vás přijde řada, tak čekáte.
            Zaparkovala jsem dva metry od kluků, které právě postavili, a měla před sebou čtvrt hodinku čekání.
            „Tak co, byla tady včera ta tvoje?“
            „Jo, byla, ale všechno na prd.“
            „Jak to? Nic nebylo?“
            „Ne. Vzal jsem si tu Viagru v pět odpoledne a do večera ani ťuk. Ráno jsem myslel, že vyskočím z okna.“
            „Jsi blbej? Jsem ti říkal, že pumpa je jistější. Viagra účinkuje u nás až po delší době. Když si jí vezmeš večer, tak účinkuje až ráno, teda alespoň u mě.“
            „Když já to s ní neumím a je mi to blbý.“
            „Když ti je to blbý, tak si jen tak ne…zalaškuješ.“
            „A ty jí máš tady?“
            „Tady ne vole, na pokoji.“
            „Hele a mohl bys mi to ukázat, jak se to s ní dělá?“
            „Ty jsi magor. To jako před tebou?“
            „Si vůl. Jen mi to na ni ukážeš. Nebo bys mi ji mohl půjčit.“
            „Ani nápad. Ženská, fajfka a pumpa se nepůjčujou. Řekni ty svý kočičce, ať ji koupí. Je to v jejím zájmu“.
            „To by asi nekoupila. To se bude stydět.“
            „Co by se styděla? Kluci tady taky holkám kupují gely.“
            „Na co gely?“
            „Na co asi? Na suchý ruce ty vole.“
            Seděla jsem na vozíku a dělala jsem, že tam vůbec nejsem. Byla jsem holt nováček, který nevěděl, že tady není čas si na něco hrát.
 
 






Zařazeno v kategorii Vězení a vozík



Počet komentářů na “Vězení a vozík jsou pro každého – 8. kapitola” - 3


    Eva   (1.11.2010 (14.57))

    ahoj, opět jsem to přečetla jedním dechem... opravdu výborné... lepší a výstižnější popis rehabilitačních metod si lze jen těžko představit... závěrečný rozhovor těch dvou kluků se nedá vymyslet, to prostě musíš zažít... líbí se mi, že v tvém románu není místo pro sebelítost a že zde probleskuje černý humor... ráda bych držela tvou knihu v tištěné formě...


    fotoeva   (7.11.2010 (20.07))

    ahoj,Eva to napsala i za mě,při čtení mě to vtáhne a drží... prostě je to dobré a to moc ...


    martina b.   (6.12.2010 (19.41))

    takové, že se zlobím že jsem TAK to je dobře napsáno velmi dobře čtivě také budu ráda držet



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička