Indie – vroucí kotel světových náboženství – část II

Vipašjana je meditační technika používaná v barmských buddhistických klášterech a jejím šiřitelem po Indii se stal guru S.N. Goenko. Narodil se v indické hinduistické rodině a vypracoval se v barmského průmyslníka. V Barmě ho trápily nesnesitelné migrény, kterých se zbavil díky této technice.Vipašjana je založena na Buddhově učení, ale oproštěna od mnišských hábitů a vyholených hlav. Spočívá v tom, že člověk během deseti dnů nesmí říct jediné slovo, nesmí nic dělat, mít sex, pouze sedí, zírá a zaobírá vlastními myšlenkami. Protože by toto málokdo vydržel, jsou pro tyto účely po celé Indii zřízena střediska vipašjany, kde si zájemce o tuto techniku ohlídají.

Sarah absolvovala kurs vipašjany ve městě Dharmakót nedaleko Dharmasály. Obdržela brožuru s pravidly a číslo cely, kde celých deset dní pobývala. Cela měla betonovou podlahu a byla tak malá, že v ní mohla pouze upažit. Jediné vybavení tvořila postel, police a skoba. Když netrávila čas meditováním v tichu cely, dostávala společně s dalšími účastníky meditační lekce. A také každodenní porci videí od pana Goenky. Občas se ocitala na hranici šílenství, být obklopena během lekcí lidmi a nesmět s nikým promluvit, je psychicky vyčerpávající. Goenka vysvětluje, že všechno psychické znečištění odejde a zůstanou jen zdravé myšlenky. Po deseti dnech, když už mohla promluvit, zjistila, že už nemá zájem si s těmi lidmi povídat. Středisko ovšem opouštěla s pocitem, že svět je nádherné místo a s přesvědčením, že se zbavila špatných návyků a předsudků.

Pársové – komunita boháčů žijící v Bombaji. Mají světlou pleť, jsou liberální a podnikaví, ochotní jíst jiné masožravce, snaží se dosáhnout maximálního vzdělání. Díky těmto vlastnostem kdysi udržovali velmi dobré vztahy s britskými kolonisty, přátelili se s nimi a popíjeli v barech. Když Britové opouštěli Indii nabídli jim zdarma britské pasy a možnost odjet do Británie. Hrdí pársové však zůstali radši v Indii. Britové je aspoň zajistili tím, že jim věnovali podstatnou část Bombaje.

Nyní žijí v luxusních bytech v nejdražších nemovitostech, ale nedávají své bohatství okázale najevo. Jejich čtvrti jsou ukryty v zeleni rozlehlých parků, kam se běžný jedinec nedostane.

Pársové vyznávají zoroastrismus – jedno z nejstarších monoteistických náboženství. Jeho prorokem byl Zarathuštra. Za posvátné živly považují zoroastriáni zemi, vodu, vzduch a oheň a zastávají názor, že tyto posvátné živly se nesmí pošpinit lidskými pozůstatky. Proto nechávali své mrtvé na vrcholcích hor, kde je postupně vysušily sluneční paprsky a zlikvidovali jiní tvorové.

V Indii přenechávají těla supům. Považuji to za nejhygieničtější způsob, jak se zbavit schránky, v níž dočasně sídlila duše. Házejí své mrtvé do obrovských betonových jam a nechávají roztrhat supy. Tento pohřební rituál je však nyní jejich největším problémem. Supi afričtí, kteří se po desetiletí snášeli na mrtvoly a během chvilky zbavili jámy mrtvých těl, vymírají. Nikdo neví proč. Někteří, říkají, že kvůli pesticidům, jiní, že na vině je virus. Populace supů afrických se ztenčila o 97% a dostali se na seznam kriticky ohrožených druhů. A tak jsou betonové studny a jámy naplněny mrtvými těly, která zde zahnívají, šíří pach všude kolem a marně čekají na přílet supů.

Pársové podporují rozmnožovací program na záchranu afrických supů pomocí a věří, že se jejich populace zase rozroste. Někteří pársové nechávají své zemřelé raději spálit, jiní to odmítají a tvrdě lpí na svých zvycích.

Pársové odmítají sňatky s jinověrcem, pouze čtvrtina pársů se odváží vzít si člověka jiného vyznání. Zbytek se žení a vdává v rámci komunity, což se samozřejmě nepříznivě odráží na jejich genofondu. Budoucnost pársů tak nevypadá nadějně.

Křesťanství. Indičtí křesťané – v Indii vyznává křesťanskou víru 2% obyvatel – a přátelé Sarah na ni byli nabroušeni, že se zajímá o všechna možná náboženství a jezdí za svatými muži, ale vlastní víru ignoruje. Křesťanství se v Indii začalo šířit od roku 52 n.l., kdy do Kéraly dorazil apoštol Tomáš. Zatímco Římané předhazovali křesťany lvům, kéralští konvertité stavěli kostely. Víru v zemi ještě posílili Portugalci v rámci mořeplavebných objevů.

Křesťané Sarah doporučili, aby navštívila poutní místo, vesnici Velánkanni nedaleko města Čennai, kde se každoročně 5. září slaví narozeniny Panny Marie. Směřují sem poutníci z celé Indie, mnohdy musí ujít stovky kilometrů, aby se zúčastnili tohoto svátku. Poutní místo je známé svými zázraky – Panna Marie Uzdravující tu vyléčila nemocné, chromé, neplodné a šílené, v minulosti se zjevila mnoha lidem a odměnila je za dobré skutky. Portugalci zde vystavěli baziliku, protože se za bouře modlili k Panně Marii a ta jejich loď bezpečně posadila nedaleko Velánkanni.

Místní kněz se před vypuknutím oslav postaral o Sarah a její australské přátelé. Ti byli z prvních dojmů z Indie zcela zničeni, chtěli co nejrychleji domů a v podstatě celý svátek strávili na pokoji.

Probíhající oslavy jsou podobné lunaparku, za horskými dráhami, houpačkami a ruskými koly se koná mariánský trh. K dostání tu jsou sošky Panny Marie všech velikostí, zahalené do všech možných oděvů včetně sárí, Panna Marie je k vidění na slunečních brýlích, bederních rouškách, hodinách, prstenech, deštnících atd. Nabízejí se tu vlaječky s nápisem: JEŽÍŠ JE KRÁL LIDSKÝCH SRDCÍ. A za tím vším směřují davy lidí do baziliky. Vedle ní stojí třímetrová socha Panny Marie v sárí. Davy lidí se v bazilice klaní andělům a světcům (např. František z Assisi, sv. Antonín či sv. Šebestián) a líbají jejich sochám nohy. Hudba z reproduktorů vyhrává "aleluja".

Nejvíce jsou mezi poutníky zastoupeni hinduisté, neboť Pannu Marii považují za jedno z převtělení hinduistických bohů. Australští přátelé Sarah jsou tím pohoršeni, místní kněz otec Arun to bere pragmaticky: "Hinduistické kulturní prostředí na našem náboženství nic nemění. Tihle lidé jsou navenek hinduisté, ale uvnitř jsou křesťané. Nejsou připraveni přijmout Krista za jediného boha, tak jak ho vnímám já, ale Bůh je za to neodsoudí."

Indie představuje mužský svět. Nechtěné holčičky se vraždí nebo nechávají vyhladovět hned po porodu, a tak na 48% procent žen připadá 52% mužů. To, co se píše o znásilňování žen v Indii, není výmysl bulvárních plátků. Muži jsou zde neuvěřitelně otravní a vlezlí a neexistuje, aby se žena zpříma podívala muži do očí. Pokud to udělá, je to výzva ke znásilnění.

Bohužel i ženy napomáhají skutečnosti, že se indičtí muži k ženám chovají hrozně. Sarah popisuje zážitek v letadle: Usnula a vzbudila se v okamžiku, kdy Ind na vedlejším sedadle se snažil strčit jí prst mezi nohy. Stěžovala si pobouřeně letušce, ale letuška ji usadila, že nemá v letadle spát, aby neprovokovala.

Nejdramatičtější příklad, jak žena může ublížit ženě, je upalování nevěst. Pokud muž není spokojen s manželkou, tchyně ji zapálí. Pokud to přežije, znetvořenou ji vyženou na ulici. Pro Sarah byl šokující pohled na tyto ženy – žebračky, které de facto neměly obličej, jen jakousi seškvařenou masku, a místo rukou ohořelé pahýly.

Ani postižení muži – žebráci – na tom nejsou o nic lépe. Sarah cestovala autobusem a na silnici ležel žebrák, který měl zdeformované nohy a nemohl chodit. Autobus zastavil a řidič vystoupil. Sarah se domnívala, že mu chce pomoci. Řidič jej však zvedl a odhodil do škarpy, aby nebránil provozu.

Teroristický útok na newyorská dvojčata 11. září 2001 zastihl Sarah v Indii. Sarah píše: "Stejně jako Emma, Matt a Rebecca mám pocit, že se svět nadobro změnil. Indie to ale podle všeho nezaznamenala. Její obyvatele nikdy neobklopovala bezpečná bublina, jaká právě teď praskla na Západě. V zemi, která je na smrt, katastrofy a nemoci zvyklá, život běží dál."

Přese všechny hrůzy, nepohodlí, nesnesitelná vedra, všudypřítomnou špínu a hustý smog zahalující metropole se Sarah naučila vnímat i krásy a zvláštnosti Indie. Indie se jí navždy vryla do duše. Proto napsala tuto knihu.