Zmrzlina s příchutí záměru

Jedno se musí Olze Path Štiplové nechat. Umí psát. A umí psát lehce, ironicky, s humorem, a jak už nomen omen napovídá, i velmi velmi štiplavě. To všechno dokazuje v knize Zmrzlina s příchutí záměru. 

Formou deníkových zápisů od roku 2009 do roku 2014 zde autorka shrnuje období, kdy přišla z Mohelnice do Prahy, střídala různá zaměstnání, až zakotvila jak bulvární novinářka. Popisuje vše, co se jí přihodilo, a ještě k tomu přihazuje přidanou hodnotu, která činí knihu čtivou a zábavnou. Tou hodnotou jsou drobné neotřelé poznámky, přirovnání plná sarkasmu, originální glosy, zachycené odposlechy z tramvají, zcela netypické až lehce dekadentní úvahy a rozjímání a netradiční pohled na pražskou smetánku.

Druhá půlka knihy se mi zdála o něco méně zábavnější. Ale to je asi tím, že kniha se nikam nevyvíjí, nemá prakticky děj, jsou to jenom poznámky do deníku.

Co mě však překvapovalo, byla samotná osoba autorky. Kniha není ryze fiktivní deník, jako třeba "Z deníku ajťáka" od Lukáše Pavláska či moje kniha "Milánek na zabití". V Milánkovi jsem si všechno od A do Z vycucala z prstu. Olga ovšem v rozhovorech přiznává, že kniha je autobiografická a že to je věrný záznam jednoho jejího životního údobí.

Co je v knize až do očí bijící, je rozporuplnost, rozpolcenost a dvojí tvář jedné jediné osoby. Takový Jekyll a Hyde v sukních.

Na jedné straně vidíme ustrašenou a důvěřivou venkovanku. Učí se žít v Praze, při hledání bytu naivně naletí na všechny triky realitních makléřů a pronajímatelů. Že jí nefunguje v bytě topení, zjistí až po nastěhování, což by se ostřílenému Pražákovi asi nestalo. Kvůli své nezkušenosti a neznalosti proto stále nemá pořádné bydlení.

Vidíme romantickou dívku, která se zamiluje do svého souseda, rozervaného Básníka. Kromě psaní básní se o něm moc nedozvíme, autorka uvádí, že ji finančně vykořisťuje, ale to je asi jeho nejmírnější poklesek. Když se opije, Olgu mlátí, sprostě na ni řve a jeho nejčastější oslovení je "píčo a kundo". Vodí si do bytu jiné ženy a nijak to nezakrývá. Po každém takovém extempore zaklepe na dveře autorky, vyzná jí lásku a napíše na usmíření báseň. Některé básně Olga uvádí v knize. Za sebe mohu říci, že se mi moc líbily. Jeho múza se s ním po každém takovém kajícném výstupu ochotně vyspí a on se pak opije, zmlátí ji, a tak to jde pořád dokola. Nejhorší na tom je, že autorka se tomuto chování nijak nebrání a vůbec jí nepřijde nepatřičné. Dokonce o tom všem napíše do knihy. Která z nás by se přiznala, že pro někoho byla po většinu času "kunda"? To značí o naprosté absenci sebeúcty. Až by si člověk mohl myslet, že na Moravě, odkud pochází, je toto běžné.

Na druhé straně vidíme arogantní bulvární novinářku. Pohrdá svým okolím, lidi běžně nazývá svoloč a plebs. Pamatuji si, jaké psala po smrti Bartošové odporně cynické komentáře. Na různých akcích, kam ji bulvární noviny vyšlou za reportáží, se chová nadřazeně a urážlivě k lidem, kteří se s ní snaží zapříst rozhovor a které ona nepotřebuje.

A pak tu máme křehkou bláhovou dívku, co se po rozchodu s Básníkem nechává manipulovat jedním psychopatem – prý filmovým režisérem. Onen člověk jí vyká a oslovuje Moje. Permanentně ji uráží a dává najevo, že mu "slouží" jen na krátkou chvíli. Představovala jsem si ho jako nehezkého nesympatického obtloustlého chlapa, který si své mindráky kompenzuje na mladých holkách a k jejich "lovu" zneužívá své profese. Protože hezký a vyrovnaný chlap, který má dostatečné sebevědomí,  toto nemá zapotřebí. A pro nás čtenáře je zase nepochopitelné, co taková pohledná holka všechno snese a vydrží.

Nemůžeme však tušit, do jaké míry je to všechno pravda, zdali sama autorka nebyla ve vztahu tím destrukčním činitelem, zdali chlapům nenasazuje psí hlavu a sama sebe nepřikrašluje. Ovšem v tomto případě by to přikrašlování mělo zcela opačný efekt. To ví jen autorka sama. 

V každém případě kniha stojí za přečtení, už jen kvůli všem těm vtipným postřehům a povedeným ilustracím Kateřiny Slunéčkové.