Temný kraj

Poslední dobou se mi dost často stává, že bych ráda zkoukla nějaký ten český detektivní seriál, ale po prvním dílu to vzdám. Nebavilo mě to. Už jsem začala mít podezření, že mám zřejmě poruchu soustředění. Avšak poté, co mě uchvátil švédský Most a co mě nové britské dvojdílné zpracování detektivky Deset malých černoušků doslova přikovalo k obrazovce, jsem si řekla, že chyba bude asi někde jinde.

Dala jsem tedy šanci novému detektivnímu seriálu Temný kraj, jehož první díl včera odvysílala TV Prima. No a výsledek? Dopadlo to jako vždycky, nebavilo mě to.

Co se tam vlastně odehrálo? Těžko říct.

O hlavním hrdinovi detektivu Petrovi Krajovi víme, že mu pořád teče z nosu krev, až to diváka obtěžuje dívat se na ty nechutně zakrvácený kapesníky, a že se odmítá léčit. Jeho děda byl farář, který mu koupil kolo. Zdědil po něm venkovskou faru, kam odjede během vnucené neschopenky. Pořád si prohlíží obrázek božích muk, kde mu děda dal to kolo. Zachránil v lese zraněného psa a s veterinářkou, co psa vyléčila, si velmi rozumí. Předpokládám, že se v dalších dílech stane jeho milenkou či partnerkou, minimálně spřízněnou duší. Trochu se bojím, že mu jako veterinářka vyléčí i to krvácení z nosu.   

Pak tu máme partičku venkovských detektivů, v jejichž rajónu se najde mrtvola mladé ženy. Detektivové ženou případ od sebe a rezignují na nějaké systematické vyšetřování. Už od začátku vědí, že to nezvládnou a že jejich případ přebere někdo na okrese. Nabízí se otázka, proč takoví lidé vůbec pracují u policie. Jejich šéfka je po celou dobu permanentně otrávená a tváří se neuvěřitelně kysele. Nezvládá výchovu svého syna a zapomíná pro něho chodit do družiny. Jeden z jejích podřízených v pracovní době píše knihu o legendách v kraji a nikomu nepřijde divné, že přitom kašle na svou práci. Další policista, který je také přesvědčen, že nejsou schopni nic vyšetřit, celý spis rovnou vezme a hodí ho do auta pražskému detektivovi Krajovi, ať si s tím nějak poradí. To má být sympatická trojice detektivů?

Pak by tu také mělo běžet nějaké vyšetřování sériových vražd, ale to je jen tak na okraj. Víme, že oběti vždycky odvážel chlap v bílé dodávce, černém oblečení a v červené čepici. Prověřit firmu, která má takové dodávky, a prošetřit všechny její zaměstnance, kteří přesně takové oblečení nosí, se zatím jeví jako zbytečné. Třeba to někoho napadne v dalším dílu.

Jsou tu totiž daleko důležitější věcí k řešení. Například syn policejní šéfky by strašně rád kolo, ale popletená matka mu pořídí kolo dámské. Chlapec ho odmítá a je z toho moc smutný. Táta policistky, dědeček nešťastného klučíka s dámským kolem, chlastá, hraje automaty a dluží kdekomu. Přestože ona je policistka a žijí v takové prdelce, kde všichni o sobě vědí všechno, dozvídá se o jeho hráčské vášní a dluzích jako poslední. Nezbedný otec by také rád, aby dcerka změnila zaměstnání a pracovala na sekretariátu městského úřadu, aby mohla nosit do práce kramfleky. Nevím, co jí brání nosit podpatky na policejní stanici, když stejně do terénu nechodí. Zachráněný pes pije, ale nežere. A to velkoryse pominu, že v lese našel psa podobného ohařovi a ten nejedlík je zlatý retrívr. Soused detektiva Kraje na něho neustále útočí, aby prodal faru. Že by si ji jeho vnuk rád koupil. Ale on ji nechce prodat. Až policista naťuká do policejního PC všechny pověsti a legendy z regionu, chce to vydat jako knihu. No prostě mají toho moc, než aby řešili nějaké sériové vraždy.

Možná, že měli při tvorbě seriálu scénáristky sestry Bártů upozornit, že nepíšou pokračování mluvících hlav Rodinná pouta, kde se řešilo tajemství receptu na štrůdl, ale detektivku. A taky, že každá detektivka by měla mít švih a spád. A že by to mělo být psáno formou epizod, kde se na konci dozvíme vraha. A že to jinak skvělý Lukáš Vaculík nezachrání.