Obloha amforou se klene…

Měsíc rozmlouvá s Večernicí,
šeptá jí něžná vyznání,
ve verších, s ustříbřelou lící,
ona se touze nebrání…

A než se nové slunko vzbudí,
povstane z růží svítání,
Jitřenka, s rozechvělou hrudí,
slíbí Lásku do skonání.

Ti dva již věčně budou spolu,
milenců věčných krásný pár,
podléhat budou sladkobolu
i užívat si vášně žár…
*************************

A člověk bláhově se zasní:
"Proč já jsem zde a Ona tam,
ukrývám cit jen ve své básni,
ač srdce jen Jí plné mám?

Budeme opět někdy spolu,
druh druhu sobě věrni zas,
shlédnou hvězdičky na nás dolů
s úsměvem, rozkvete náš čas?"

Tak dál mám srdce plné něhy
(na tu já slyším velmi rád!)
opět v něm roztávají sněhy,
bláznivé verše zkouším psát.

Povadlá touha v srdci vzkvétá,
člověk zas na chvilku je mlád,
vzpomíná si na krásná léta,
kdy lásku dával, směl i brát…