Rozdělení koní

Všechny koně rozdělili hipologové podle temperamentu na teplokrevníky a chladnokrevníky. Teplokrevníci jsou polokrevní a plnokrevní. Plnokrevníky dále dělíme na arabské a anglické.

„Na koňském hřbetě je ráj světa a všechny jeho krásy leží mezi ušima koně,‘‘ praví arabské přísloví. Celý život Arabů i jejich náboženství úzce souvisí s koňmi. V Koránu je napsáno: „Podáš-li koni oves, budou ti odpuštěny hříchy.“ (Jsem na tom dobře, oves rozdávám po kýblech.)

Vše to vlastně začalo památné noci, mohamedáni jí říkají Hidžra a počítají od ní svůj letopočet. Křesťané už v té době letopočet měli, bylo to 6. 7. 622. Tehdy prchal Mohamed z Mekky do Medíny se svým stádem, asi stovkou ušlechtilých koní. Cesta vedla nehostinnou pouští, všechny trápila žízeň. V tom klisny ucítily vodu a hnaly se k napajedlu. Tehdy Mohamed koně zavolal, jen pět klisen se obrátilo od vody a vrátilo se k pánovi. Právě těch pět klisen (Al oklam sa) se stalo základem pro arabské plnokrevníky. Aristokraty mezi koňmi. Arabové své koně vychovávali velice tvrdě a přísně, i když je milovali a obdivovali jejich krásu.

Evropan řekne o arabském koni, že má malou štičí hlavu, pevná bedra, suché končetiny s tvrdými kopyty a ocas vysoko nesený. O chodech řekne, že jsou kadencové a prostorné, o srsti, že je lesklá, většinou bílé barvy.

Arab se zasní a řekne: „Můj kůň má převeliký půvab a líbeznost. Oko má výraz zamilované ženy, oční řasy má dlouhé jako osiny ječmene. Chřípí velké, široké a otevřené jako nádherný růžový květ. Čelo má hladké jako nejjemnější hedvábí, ústa malá, aby mohl z mého šálku usrknout tmavého čaje.‘‘ Tak nějak by Arab pokračoval přes jemnou kůži a srst na slunci se lesknoucí jako nejdražší drahokam. Až po ocas, který kůň nese hrdě a pyšně jako vlajku Prorokovu. Opravdu by dal svému koni napít z vlastního šálku. Koni ano, své ženě ne.

Největší zábavou těchto mužů pouště byla hra Buzgaši. Tvrdý souboj na koních o mrtvého kozla. Také kruté zápasy mezi kohouty, berany či psy. Samé adrenalinové sporty. Je možné, že orientální břišní tance vznikly ze zoufalé snahy žen upoutat na sebe aspoň na chvíli pozornost. Snad uspěly, zvlášť ty plnoštíhlé. Jedno z arabských přísloví praví: „Žena bez bříška je jako nebe bez slunce.“

Proč se arabským mužům líbily tlusté ženy, když na arabském koni není ani gram zbytečného tuku? Zvláštní národ. Jejich mentalitě Evropan nerozumí, ale krev jejich koní proudí ve větší či menší míře v žilách všech koňských plemen, co jich na světě je.

Anglický plnokrevník dokáže běžet rychlostí až 80 km/hod. To není přirozená rychlost koně, ale důsledek dlouhodobé plemenitby, která začala v roce 1680 v Anglii. Z té doby je první zápis v plemenné knize anglických plnokrevníků. Plemenné knihy se píší dodnes, patří do nich každé hříbátko, které má plnokrevnou maminku a plnokrevného tatínka, i když se narodí v Horní Dolní na Moravě.

Každého anglického plnokrevníka můžeme v těchto knihách vysledovat až ke třem zakladatelům jejich rodů. Byli to Bederley Turc, ukraden z tureckého tábora při obléhání Vídně. Druhým je Darley Arabian z Damašku a třetím je Godolphin Barb neboli Sham.

Shamův příběh začal zcela obyčejně, byl ukraden a poslán do Paříže. Ale ve Francii vládla právě móda španělských koní, kostnatý Sham se nikomu se nelíbil. Putoval od jednoho handlíře ke druhému, až nakonec skončil jako tažný kůň. Pak si ho všiml Lord Godolphin. Rozhodl se Shama používat jako hřebce prubíře. Prubíř je kůň, ke kterému lidé vodí říjící klisny. Úkolem prubíře je pouze zjistit, jestli je slečna klisna dostatečně eroticky naladěna, buď není a po prubíři kope, nebo je a v tom případě kobylku odvedou k jinému hřebci. Neradostná práce.

Sham zkoušel roztoužené klisny a pak se smutně díval, jak je lidé odvádějí. Až přivedli Roxanu. Snad to jméno či co… Roxana nechtěla žádného jiného hřebce než Shama. Za jedenáct měsíců se jí narodil hřebeček Cade. Běhal jako vítr a vyhrával jeden závod za druhým. Teprve tehdy se začali lidé k Shamovi chovat jako k celebritě a vodili mu až pod nos ty nejušlechtilejší a nejhezčí kobylky, nevěsty.

Anglický plnokrevník je cvičen a vyšlechtěn na rychlý dostihový cval. Je to atlet sprinter. Má chuť závodit i v případě, že si to jeho jezdec nepřeje. Je velmi temperamentní až nervní. Vidí-li před sebou rovnou pěknou louku, těžko se zastavuje! Ve stáji a na pastvě jsou tito koně naopak bezproblémoví. Nevymýšlejí, jak se dostat z boxu, nepodlézají ohradníky na pastvině.

Co já vím, plnokrevník má ohraničenou pastvinu jedním provázkem a respektuje to, nepodlézá, nepřeskakuje, netrhá a ani neskáče. Nemá pocit, že za plotem je tráva zelenější. Ví, kde je jeho místo, jinam nejde.

Je to disciplinovaný sportovec. Na srandičky nemá čas. Trénovat začíná velmi brzy. Jako roček se učí chodit pod sedlem, jako dvouletý běhá dostihy. Stejně jako vrcholoví sportovci má problémy s nohama, bolesti v zádech a narušenou psychiku. Potom odchází v lepším případě do předčasného důchodu, v horším případě na jatka.

Může skončit v psích konzervách nebo na talířích lidí, kteří si na něj vsadili na dostizích.

„Nevyhrál váš favorit? Přišli jste kvůli němu o peníze? Pomstěte se! Snězte ho!“

„Nemáte na koupi celého koně? Kupte si ho jen kousek, tak 30 deka koňského kabanosu s rohlíkem a hořčicí!“

Co se týče vzhledu, anglický plnokrevník má delší linii hřbetu. Geometricky má jeho tělo tvar obdélníku až jezevčíkovitého typu. Na výšku měří 160 až 180 cm. Barvy na něm najdete všechny a navíc má všelijaké bílé znaky na hlavě a na nohou. Na hlavě může mít lysinku, šňupku nebo i lucernu. Na tenoučkých nožkách má samozřejmě ponožky. Hlavičku má malou, uzoučkou a v ní jen jeden cíl, zvítězit, vyhrát a udělat tak svému pánovi radost. Vydělat mu peníze.

V šedesátých letech běhal po dostihových dráhách Spojených států amerických valach jménem Kelso. Byl pětkrát zvolen koněm roku, vyhrál 93 dostihů a vydělal dva miliony dolarů. Všichni ho milovali. Jen dvěma lidem při vyslovení jména Kelso běhal mráz po zádech. Byl to veterinář, který Kelsa kastroval, a majitel, který dal ke kastraci příkaz. Tím zákrokem připravili celý dostihový svět o Kelsovy jistě skvělé potomky. Majitel k tomu přišel o nepředstavitelnou fůru peněz z prodeje hříbat.

Polokrevníkům koluje v žilách polovina či ještě méně plnokrevné krve. To neznamená, že by polokrevníci byli méně slavní, méně ušlechtilí a méně zajímaví než plnokrevníci. Například plemenná kniha starokladrubského koně se v Kladrubech nad Labem začala psát ve stejné době jako v Anglii kniha anglického plnokrevníka.

Hřebčín v Kladrubech je nejstarším fungujícím hřebčínem v Evropě. Byl založen pány z Pernštejna koncem 15. století. Kladrubský kůň se tu chová více jak 400 let v čisté linii a uchoval si svou jedinečnost dodnes. Podobně jako čistí Arabové.

Je to kůň natolik spjatý s historií naší země, že byl prohlášen národní kulturní památkou. Nejlépe mu to sluší v tahu, bílí kladrubáci byli zapřaháni do skvostných kočárů šlechty. Kladrubští vraníci vozili vysoko postavené duchovní. U vídeňského dvora bylo společensky nemožné zapřahat do kočárů jiné koně než kladrubáky. Alespoň dva, černé nebo bílé. Popřípadě „vídeňskou páru“- jednoho černého a jednoho bílého koně, jako „vídeňská káva“, černá káva, bílá šlehačka. Jasná z nouze ctnost.

Velká pardubická se bez čtrnáctispřeží kladrubských koní neobejde a kočár anglické královny také ne.

O polokrevných koních by se dalo psát dlouho. Furiozo, Gidran, Šagia… Ti všichni byli šlechtěni pod sedlo i do tahu tak, aby co možná nejlépe odpovídali potřebám vojevůdců, šlechticů a sedláků. Zakládaly se nové plemenné knihy, do nichž se pečlivě zapisoval původ. Plemenáři to tak ostatně dělají i dnes. Tak vznikají nová plemena, některá stará plemena zanikají či splývají. Je v tom docela zmatek.

U nás sedláme převážně ,,čétéčka“ – české teplokrevníky.

V lese pracují čeští chladnokrevníci, belgičáci a norici.

Chladnokrevný kůň váží kolem 800 kg. S větší váhou klesá temperament. Chladnokrevníci jsou klidní, neděsí je papírek poletující po poli, krákorající pták, snad ani myš pod nohama. Ke cvalu musí mít pořádný důvod.

V žádném případě nejsou však nemotorní, v jejich pohybu je elegance a grácie dávno zašlých časů. Jejich kopyta kdysi dusala dláždění středověkých hradů. V prachu kolbišť a ve středověkých válkách dobývali se svým rytířem čest. Později rytíři svlékli nepohodlné, těžké brnění a začali sedlat lehčí koně.

Chladnokrevníci dostali chomout. Tahali v době míru pluh, ve válce těžké kanóny. Kolik jen v té velké hlavě muselo být trpělivosti a oddanosti, že se nesebrali při prvním výstřelu a neutekli i s kanónem? Když se zabíjejí lidé, co je vlastně koním do toho?

Našla se pro ně důležitější a smysluplnější práce. Tahali sudy s pivem. Pivovary se posuzovaly nejen podle kvality piva, ale i podle počtu a velikosti pivovarských koní. Po první světové válce začala jezdit auta a chladnokrevníkům zbyla jen práce v lese. V té jsou dodnes nepostradatelní.

Chovat takového koně není maličkost. Velké tělo rovná se velká spotřeba sena a jádra. Takový koníček když pracuje, zbodne 2 až 3 kýble ovsa jako nic. To, co z něho vypadne, také není malé. Při vší úctě k těmto koním to jsou továrny na hnůj. Jednou zvednou ocas a jsou plná kolečka. Když se vyválí v blátě, upadnou vám při pucování ruce. A co teprve kopyta. Chcete-li vyčistit kopyto velikosti hlubokého talíře, musíte napřed zvednout koni nohu. Toho ten drobeček využije a na chvíli si uleví. Navalí se na vás a vy držíte 100 kg. Nejde jen o čištění, je nutné strouhat a kovat.

Chladnokrevník je flegmatik, dlouho trvá, než mu dojde, že človíček, co do něho tak legračně buší, nutně potřebuje, aby zvednul nohu. Vždyť on si ještě ani nevšiml, že na něčem stojí.

Co se týče skromnosti a nenáročnosti, jednoznačně vedou poníci. Používají se, zrovna tak jako velcí koně, do tahu, jen mají menší vozík. Nebo pod sedlo, jen mají malé jezdce, děti.

Nejmenším a nejznámějším poníkem je shetland. Má výšku od 80 do 100 cm. Poníci mají výšku předepsanou, vyšší poníci jsou vyřazováni z chovu. Poníky, co trošku přerostli, naučí jejich majitelé při měření podklesnout v kolenou. Jde to snadno. Poníci mají ze všech koní nejvíce vyvinutý smysl pro humor. Jsou to malí potměšilí rošťáci. Zepředu koušou, zezadu kopou a umí se perfektně strefit!

Možná je to tím, že se k nim lidé nechovali nejlépe. Strkali je do dolů a šachet. Poníci museli tahat v nelidských (vlastně nekoňských) podmínkách hornické vozíky. Příšerná cesta do hlubin a pak už jen věčná tma.

Ty doby jsou naštěstí pryč. Jenže poníci trpí stejně. Slouží u kolotočářů. Za šichtu se jim na hřbetě vystřídá hromada řvoucích a pištících dětiček, co je tahají za citlivou hubu a kopou do boků. Neustálý pohyb na malém kruhu bez možnosti změnit směr, celý den na plném slunci. Není se co divit, že se v takhle pracujícím poníkovi při pohledu na dítě probouzí agresivita.

Nemalou skupinu koní u nás tvoří koně bezpapíroví. U psů se tomu říká „pouliční směs.“ Přesně tak, jako psí oříšci, mohou svého majitele překvapit. Mohou mít všechny barvy, velikosti a vlastnosti, na jaké si jen člověk dokáže vzpomenout. Černé hříbátko může vybělit, nebo také ne, malinký hřebeček vyroste v obrovského koně s kopyty jako poklopy na kanál, nebo bude mít velikost dogy. Koupíte si strakatou kobylku, tak jak to žádá nynější móda, a ona, jen co shodí hříběcí srst, je bílá, že ji na sněhu nenajdete.

Tito koně jsou nenároční, zdravější a chytřejší než koně papíroví. Nenudíte se s nimi. Rozhodně nezůstanou v ohradě, když nabyli dojmu, že trávu spásli. V boxu také nezůstanou a hrají s vámi hru na to, jestli vymyslíte takovou zástrčku, kterou neotevřou. Když pak koukáte na svého koně, hledáte v něm znaky slavných předků. Samozřejmě je v něm kus araba, má tak ušlechtilou a chytrou hlavu, a když mu po vzoru Beduínů foukáte do nozder, tváří se úplně jako jedna z klisen Mohamedových.

Má v sobě i znaky lipicánů, vždyť tak krásně reaguje na každé vaše slovo. Jistě má v předcích slavné angličany, když s vámi dokáže tak skvěle utíkat. Je to prostě jedinečný, skvělý kůň, i když vám z něho jde občas hlava kolem.

Ukázka z knihy Kamily Novákové Co by se kovbojkám stávat nemělo, část druhá Co se šušká na pastvinách

Knihu můžete koupit zde:

http://knihy.heureka.cz/to-by-se-kovbojkam-stavat-nemelo/

Více o knize zde:

https://www.suvicka.cz/?page_id=29472

E-knihu můžete koupit zde:

https://www.palmknihy.cz/detail/ebook_30305/Co_by_se_kovbojkam_stavat_nemelo

http://www.ereading.cz/cs/eknihy/7813/co-by-se-kovbojkam-stavat-nemelo

https://www.alza.cz/media/co-by-se-kovbojkam-stavat-nemelo-d513739.htm