Stavitelé veverek


3. října 2017, autor Katka,



 

Nasadil jsem do zahrady bezpočet stromů, aby mě neviděli lidé. Tytéž stromy, přes něž obzor nespatříš, jsou mými nejasnými zprávami světu, a já netuším, jestli je někdo slyší.“

 

_______________________________________________________________________

 

stůl pro dva//

Obroučka brýlí studenta Pavla házela prasátka na dívku za barem. Jasné světlo, jako nervózní těkavá tečka, jí po krku přejíždělo divoce, trhanými škubavými pohyby poskakovalo po dívčině útlém těle, plavých vlasech a zpět na pult, na němž připravovala objednané kávy. Její postava byla štíhlá, taktéž boky, a ruce jemné a hbité zároveň. Často si jazykem olizovala ostře krojené malé rty a ruce otírala do oblečené zástěry. Něco ji evidentně štvalo. Studenta Pavla přehlížela. Svému kolegovi, který obsluhoval, dávala rázné a krátké příkazy. Nedovolil si odporovat. Je tu příliš krátce.

„Když shodíš za týden čtyři kila, tak tě nějaké zdraví vůbec nezajímá.“ Dvě plnoštíhlé ženy středních let, jedna bruneta a druhá černovláska, se bavily o proteinové dietě. Seděly u stolku pro dva, nejblíže k malému pódiu, na němž se občas provozuje nějaká ta zdejší přednáška nebo malý koncert. Stolek, obtížen velkými latté a nadýchaným sachr dortem, jako němý svědek žalozpěvů oněch žen na těžkosti všedního dne, včetně častých diet, se chvílemi zhoupl pod údery jejich velkých masitých kolen. Student Pavel ženy chvíli pozoroval. Cítil, že je vzrušený. Ve spěchu na stehna rozbalil skripta fyzikálního semináře. Rozkýval svůj stůl pro čtyři.

Slunce skončilo svoji pouť nad městem a dívka za pultem v kavárně rozsvítila. Těkavé nervózní tečky na jejích prsou se rozpustily.

 

fascinace//

„Nejím
Nespím
Nedělám nic jiného, než myslím na tebe

 

Nejím
Nespím
Nedělám nic jiného, než myslím na tebe

 

Držíš mě pod svým kouzlem.“ (desire)

 

Taková láska je jen v románu, nebo ve filmech. Nebo vůbec. To si jen lidi vymýšlejí, fantazírují, blazeovaně svými sny připouštěni ke hříchu, aby jejich promarněné chvilky nebyly ještě marnější.

Marta je celkem hezká. Nejprve zjistila, kterou on miluje herečku. Laurel od rána do noci sleduje filmy. Dělá si náčrtky dějových situací, představuje si, že on jediný muž je s nimi na plátně. Líbá je, vkládá jim ruku mezi třísla, kouše ušní lalůčky, mluví o Bohu a gestapu jako v Anthropoidu či Vyšším principu, koupe se v očích Cate Blanchett, v Adamově rouše kyne otrokům, v římských lázních významně mrká na svůj poklopec, bojuje v aréně se lvy. Martu stejně nepřesvědčí. Je zvláštní. Tolik pro něj udělala! Stojí mu za to, aby jí to vyprávěl. Že našel, že ukradl kabelu té ženy, jednou večer, kdy jí tašku strhnul z ramene, když běžela do práce, a v něm našel diář. Je zajímavé si v něm číst. Neustále tam píše o nějakém Pavlovi a kolikrát se s ním milovala a jak to bylo úžasné. Ach! Slyší její vzdechy na každé straně diáře. Každá stránka voní jejím parfémem, voní tak, že není schopen v klidu sledovat Buňuelovy filmy, není soustředěný na ženy na plátně. Není soustředěný na ženy venku. Ano. Tak to je. Musí to sdělit Martě. Každou chvíli má přijít jej zkontrolovat. Slíbila mu to. Laurel odloží diář na stolek pro dva. Víc židlí se mu sem beztak nevejde. Byt má malý a stolek je jen pro dva. Pro něj a pro Martu. Jsou spřízněné duše. Laurel doufá, že už konečně Marta zjistila, jakou že miluje herečku.

 

love//

Dnes tu musím zůstat dlouho. Nestíhám v poslední době vůbec nic. I teď dobíhám poslední autobus, když už řidič zavírá dveře.

„Á, to jste zase vy?“ řekne s úsměvem. „Kvůli vám posunou jízdní řád o pět minut později.“

„A já zase přijdu o pět minut později.“

Dosedám na první volné místo. Za tu potrhlou Martu s jejím ještě podivnějším přítelem Laurelem. Vedle sedící muž s vlasy učesanými na Emana a upocenými dlaněmi se snaží navázat nucený rozhovor. Odmítám. Řeknu jen, že jsem unavená a nemluvím. Rozhrkaný autobus s vousatým řidičem. Monotónní jízda ukolébává unavená těla, za okny se míhá, co lze ještě v té tmě spatřit.

Vysedám na své zastávce. Náves osvěcují nízké pouliční lampy s kulatými cylindry, ty lampy s ledovým světlem, které ještě místní kluci nestačili odstřelit. Drobně mrholí. Vcházím na úzký chodník, lemovaný letos vysázenými vrbami.

Vidím ho. Stojí na konci chodníku. Není možné spatřit tvář, docela skrytou pod velikým černým deštníkem. Asi na někoho čeká.

Jdu pomalu. Blížím se k němu, stojí stále na místě, bez pohnutí. Nad jeho postavou jako by se stahovala mračna. Pohlédnu nahoru, snažím se jej obejít.

On mi však náhle zastupuje cestu. Asi nevidí přes ten deštník. Snažím se uhnout více doprava. Ukročí se mnou do strany. V ruce se mu zaleskne nůž.

„Kabelku.“

Zůstanu stát. Neschopná pohybu ani slova. Němá.

„Kabelku.“ Bere, tahá ji z ramen. Nebráním se. On se otočí a s rozevřeným deštníkem utíká ven z vesnice.

„Ty hajzlééééé,“ teprve teď se odmrtvím, odvážím se promluvit. Rozběhnu se za ním. Marně. Mizí mezi vinohrady, kde není ani vystřílené světlo.

„Sakra,“ dýchám ztěžka, „má ten diář, můj diář,“ mluvím do tmy.

Nikdo nikde. Žádná osoba, lidský stín. Diář. Věci s Pavlem. Sakra. Pavel není můj muž.

Mám v něm napsány sny, milování, úsudky o lidech, všední starosti a obyčejné věci, čísla, adresy, řvu: „Ty hajzle, vrať mi aspoň ten diář! Diář!!!!!“

Ráno jdu do práce ve strachu, celá nahá, kdo mě pozoruje, kdo to o mně ví. V autobuse schovávám tvář za denní tisk.

Přede mnou se potrhlá Marta vine k Laurelovi a šeptá mu, že už ví, jakou miluje herečku.

Měli by je zavřít do blázince. Oba. Všechny.

Marta se otočí a významně se na mě podívá.

 

 

lidé stojí jen o lidi, kteří o sebe pečují //

Jsi nejkrásnější krajina. Tichá pěšina v údolí, přikrytá modrým oparem rána. Signifikantní osamocená slunečnice, nakloněná sluchu ostatních. Bez povšimnutí. Bez dotyků. Stvol pevný, neohebný. Netečná ke kojeneckému pláči. Ty. Nenecháš jiného popadnout dech.

„Nechci, aby ses mě dotýkal přede všemi. Vadí mi to.“

Její tón přešel od jednoduchého k vitriolickému. Pavlovi se roztržitě vysypala skripta na chodník. Ledabyle je překročila, naštvaná. Šla. Pavel poklekl. Nikdy v životě Pavel tak nenáviděl studené kočičí hlavy, tu chladnou dlažbu města, jako teď. Přesto si na ni lehl, roztáhl všechny končetiny a rty přitiskl k žule. Někdo mu šlápl na krk. Intence. Zatočila se mu hlava. Byl si tak jistý snem, který za ním někdo poslal. Pomalu vstával ze země.

Zámky se dají v tomhle městě lehce odemykat. Všechny lásky tu začínaly od televize. Potřeba tichého souznění se snad vyčerpala před válkou. Jakou ale? Temné staré krámky, vklíněné mezi vysoké budovy, jako křehké skořápky ptačích vajec, nabíraly vzduch z ulic puklinami, tak starými, jako srdce zvonu kostela na náměstí. Lidé se do krámků schovávali před sebou samými. Usadili se na zem, poslouchali gramofon na kliku, obraceli listy v tuhých vazbách knih, mluvili s žoviálními prodavači. Nebylo jich tu mnoho, patrně už někam odešli.

Šepot, tišší než zvuk natřásaného peří v duchnách, utichal s pronikavým naléháním o pozornost. Lidé se tu mačkali. Masa.

Pnutí osvěžujícího deště zarazilo i vztek Pavla. Skripta sesbíral beze smutku a za ní se ani neohlédl.

 

 

arboretum//

 

Čekám na Martu a jejího nohsleda Laurela. Prý pro mne mají důležité znamení. Doufám, že mi tímto chtějí důvěrně naznačit, že přiletí mimozemšťani nebo se změní politická situace ve Vestfálsku-Porýní. Jinak by sem nemělo cenu chodit. Ke stolku pro čtyři.

Vedle se baví dvě ženy. Jednu znám, dělala se mnou kdysi na úřadě. Pozdravíme se pokývnutím brady. Ona už má podbradek, já zatím jen bradu. Raději bych si nechala rozřezat obličej zručným plastickým chirurgem, než nosit tlusté soukolí nad krkem. Je to tak odporné. Druhou znám jen od vidění, kdysi se líbala v parku s takovým mladým nedomrlým klukem, co mu pořád padají lejstra na chodník. Bože, je jí skoro padesát! Kluk se tehdy pod obrovským stromem přisával na její ústa jako pijavice, držel jí podbradek. Jsem zhnusená.

Má dcera pracuje za barem. Brigádně. Ještě studuje. Chce hadříky, tak ať si vydělává. Nechci všechny svoje peníze vyházet za její parádu. Stejně je divné, že všechno utratí a prosí o příspěvek mne nebo manžela. Sem tam ji chodím zkontrolovat. Dám si dobrou kávu, pročítám erotický román, který mají ve zdejší malé knihovničce už značně ohmataný. Co tak ženy chtějí vědět víc, než co je doma v posteli čeká? Většinou ho tedy drží v rukách ženy, co jsem si stačila všimnout.

Co mi ta zpropadená Marta s tím otravným Laurelem jenom chtějí?

Všechny momenty v této kavárně jsou jak utržené ze řetězu. Obávám se, že mě popadá za bradu stísněný pocit, že mě někdo sleduje. No jistě, támhle v rohu sedí Pavel, kterého si všimnu hned na začátku, ale nepoznávám ho, je  jiný a otočen zády do prostoru, zvláštně nakrčený, jako by měl tělo plné strachu, plné obav, že se mu strach vysype na podlahu a všichni uvidíme, čeho se týká. Týká se to i mě. Představuji si, jak Pavel klečí nad mým strachem z prozrazení, štítivě jej bere mezi ukazováček a palec a ukazuje publiku, křičí, jako se tu křičívá na slam-poetry. Háže je po udivených posluchačích. Ti uhýbají, shýbají se, zavírají se na toalety, aby je strach netrefil. Schovávají se za erotické romány. Schovávají se za poslech účinkujícího na malém pódiu. Hypnotizuje moji dceru za barem, a ta, krásná, plavovlasá, bezstarostná, rovná jako svíce, nevšímá si jej, mluví s majitelem podniku, lechtá jej lžičkou pod vousy, směje se s ním. Jako potencionálního partnera své dcery si jej nedokážu představit. Je odporný. Na přinesené kávě kontroluji, zdali v ní není chlup, a doufám, že lžíce není ta, kterou má dcera nadzvedává kavárníkovo ego, schované ve vousech.

Ženy vedle jsou hlučné, předhánějí se v historkách, které zajímají jen je a nikoho jiného tady. Měkkými slovy zrovna neoplývají. Do kavárny se nehodí.

Hodím se sem já? Marta s Laurelem už tu mají dávno být. Začnu být ostýchavá. Nemám se čeho chytit. Erotický román je fuč.

Dcera přijde k mému stolku.

„Mami, proč se stýkáš s takovými lidmi?“

Zvednu k ní pomalu oči. Jako ve filmu. Řasy až ke stropu. V každém oku jedna až dvě slzy. Chvěji se. (Mé chvění je tím silnější, působivější, čím déle hledám můj ztracený arcidiář.) Třesu se už půl roku.

„Něco pro mě mají.“

„Ti dva? A co?“

„Netuším.“

„Neměla by ses s takovými lidmi stýkat.“

„Vím sama nejlépe, co mám a nemám, holčičko.“

Dcera uraženě odejde, ani se nezeptá, jestli si něco dalšího nechci objednat. Venku se začíná stmívat.

 

…//

Psí počasí vehnalo dovnitř několik dalších návštěvníků. Ženy se neposlouchaly, systematicky drtily jedna druhou, až obě nakonec odešly s pláčem. Mé dceři spropitné nedaly. Před městem se stala velká autonehoda. Jak jsem později zjistila, zahynula při ní Marta a její přítel Laurel zůstal ochrnutý, s vytřeštěnýma očima zírající do stropu. Stále na ně u stolku pro dva čekám. Má dcera mi pokaždé připomíná, že se stýkám se špatnými lidmi.

 

…//

Matka odešla. Nejsem ráda, že sem chodí. Měla by sedět doma, prát, zašívat, čekat na bratra, až přijde s krvácejícím kolenem. Vytáhnu z kožené tašky její diář. Stál mě sedm nocí a všechny vydělané peníze. A jako bonus sem tam Pavlovi zvednu tričko. Svoje.

Rozsvěcuji kavárnu. Pár lidí okupuje stoly u pódia. Jinak je tu klid. Do příští bouře. Než se znovu rozjede filmové plátno. 







Zařazeno v kategorii Povídky



Počet komentářů na “Stavitelé veverek” - 2


    Eva   (5.10.2017 (18.46))

    Tvé povídky nezapřou jistou dávku originality. Skládáš ty scény zdánlivě přeházeně a z pohledu různých aktérů podobně jako Tarantino, pak to do sebe všechno logicky zapadne a ještě vystavíš zajímavý a napínavý - a zde i smutný - příběh. A k tomu jako bonus přidáš citlivý vyprávěčský styl. Moc dobré.


    Katka   (6.10.2017 (12.54))

    Díky, Evíku..:-)



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička