Půl porce

Probírala jsem se z narkózy. Za oknem ve větvích borovice seděla zvědavá veverka, mydlila packami o sebe, jako by mi tleskala, že žiju. Tedy, jestli to takhle vypadá za tunelem mezi životem a smrtí, tak je to krásný, pomyslila jsem si.  Nade mnou se však nakláněla starší paní. Zdálo se mi, že mi na čelo dělá pomyslný křížek. Zamrkala jsem. Omluvně poodstoupila.

„Promiňte, ale spadla vám přikrývka na zem. Není vám zle? Mám zavolat sestru, až se probudíte,“ mluvila ta paní a nenechala mě odpovědět. Ani to dost dobře nešlo, protože jsem po operaci krčních mandlí. Nepříjemná věc. Zvláště u dospělého člověka. Sakra.

„Aha,“ vydechla jsem. Myslela jsem na manžela a tři děti, které jsou nyní s babičkou, mojí matkou. Syn má jenom půl roku. Už jej naštěstí nebo naneštěstí nekojím. Snad to nebude mít fatální následky. Dcery jsem kojila mnohem déle, ale v jeho případě to nějak nešlo, bývala jsem velmi unavená a syn rozmrzelý. Usínala jsem s ním po pár minutách v křesle, div mi nevypadl na koberec.

„Není vám zle?“ zeptala se znovu. Stříbrné vlasy kolorovaly přívětivý a milý obličej. Živé oči se na mě upřeně dívaly.

„Ne-e, jenom mám žízeň,“ slova jsem dolovala z krku jako zanícenou třísku z palce. Bolelo to.

„É, to zavolám sestřičku. Nevím, jestli můžete hned pít,“ nahnula se za moji postel a tlačítkem přivolala zdravotní personál. Nemám ráda tuto nemocnici, nechovají se v ní k pacientům dobře, hlavně sestry, ale na ORL jsou kupodivu fajn. Možná je to tím, že díky diagnózám zde nemocní mnoho nemluví. Aspoň mi ten týden rychle uteče a budu zpět u své rodiny. Snad přetrpím i tu paní. Nadstandardní pokoj už bohužel neměli volný. Sakra.

Paní odešla ke své posteli, usedla na ni a znovu se na mě dívala. Nevěděla jsem, kam uhnout s očima. Andělíček se mi vyhrnul skoro až ke krku. Měla jsem pocit, že se mi ho moje dočasná spolubydlící před chvílí snažila srolovat dolů, ale nepovedlo se jí to. Takže jsem ležela nahá pod přikrývkou, kterou mi ona dobrá duše předtím srovnala a do které mě zabalila jak mimino. Byla zima. Venku se snášely předvánoční vločky a já jsem myslela jen na své děti a na to, kdy mě pustí domů.

„Mám ráda Vánoce. Rodina se sejde,“ promluvila paní do ticha pokoje. „Napeču cukroví, všechno se kolem třpytí. Chybí mi však mladší syn, před dvěma lety zemřel, na rakovinu.“ Paní vzdychla a já čekala, kdy se rozpláče. Přišla však sestra a začala mě instruovat, co smím a co ne.

„Paní N. (nerozuměla jsem) vám dnes pomůže, i když teda špatně chodí,“ pronesla věcně ve dveřích. Až nyní jsem si povšimla, že paní má o radiátor opřené berle. Přišlo mi jí líto. Tolik se o mě stará, a sotva se pohybuje.

Sestra odešla, paní se znovu rozmluvila o svém mladším synovi. „Ta bolest je neutišitelná, neutišitelná,“ šeptala několikrát za sebou.

Vím, jaké to je.

Má matka přišla o syna přesně v den jeho osmnáctých narozenin, při dopravní nehodě, kterou nezavinil. Vím, jak ta bolest vypadá. Vidím, co udělala s matkou, stala se ještě tvrdší a nesmlouvavější. K sobě, k otci, k nám zbývajícím dětem, k životu. Přestala chodit do kostela. Rozmazlovala moje děti. Skoro mě okřikovala, když jsem jim něco vytýkala. Dávala jim svoji lásku najevo víc než vlastním dětem. Neměla to lehké, s otcem, s touto tragédií. Na všechno byla sama. Chtěla být sama i se svým smutkem. Na mé prosby s pomocí reagovala mlčením.

„Ale, víte,“ pokračovala, „ i ten starší syn je hodný. Je…“ zadívala se z okna a nastala nebývale dlouhá pomlka. O starším synovi pak mluvila často a pěkně. Poslouchala jsem ji.

Zkusila jsem se posadit. Ještě se mi točila hlava.

„Vy jste po operaci kyčlí?“ zeptala jsem se zúčastněně a ukázala na francouzské berle.

„Ano. A musela jsem před samotným zákrokem shodit dvacet kilo, jinak by mě nevzali,“ zvedla prst jako paní učitelka. Ano, byla to emeritní paní učitelka. Smála se. A já se zarazila, jak je ta paní hezká, a že v mládí musela být doslova krasavice. Představila jsem si jejího zemřelého syna, jak je urostlý a plavý, jak se na ni směje a bere ji do náruče. Jak říká, že ji má rád.

– Ta bolest je neutišitelná  –

„A jak jste to, prosím vás, udělala? Mě se po porodu deset kilo navíc drží jako klíště,“ nadzvedla jsem přikrývku a sáhla na břicho. Bylo tam. Nic moc.

Paní se znovu zasmála nahlas: „Vždycky jsem snědla jen půl porce, co jsem měla na talířku.“

„Jak? A co ta druhá?“

„No ano, půl jsem snědla a druhou půlku jsem nechala. Buď ji snědl jezevčík, kočka, nebo starší syn, nebo jsem ji prostě vyhodila. Jinak by mě na tu operaci nevzali.“

„A jak potom vypadal ten váš pes a kočka?“ Na syna jsem neměla odvahu se zeptat.

Paní se rozesmála, až to zvonilo. Zdála se mi tak blízká a přítomná, jako bych ji znala odjakživa. Moje matka se nikdy takto nesmála, a od smrti bratra se vlastně nesmála vůbec. Její smích byl jen útrpný škleb a bolest neutišitelná.

Poslední dva dny našeho pobytu v nemocnici jsem byla zase já paní plně k dispozici. Měla jsem pocit jakéhosi splácení dluhu. Natřásala mi peřiny, já jí nosila jídlo a pomáhala při chůzi. Občas mě pohladila po tváři a já ji po ruce.

Domů mě měl odvézt manžel nebo matka, kdo bude mít čas, a paní zase její hodný syn, o kterém mluvila od rána do večera, jak je obětavý a kolik pro ni znamená. Původně měla domluvenou sanitku, ale rozhodla se pro syna a zavolala mu. Prý pro ni přijede rád, tvrdila. Bydlela v Kloboucích u Brna. Její jméno si dodnes pamatuju, Růžena.

Seděly jsme na chodbě s propouštěcími papíry, hlavy u sebe, probíraly ještě to, co jsme si nestačily za těch pár dnů povědět. Obě rády, že odtud mizíme, a obě doufajíce, že se jistě navštívíme.

Přijel můj manžel. Představila jsem jej paní Růženě. Jemně mu podala ruku, malinko zvedla koutky a řekla: „Jé, vy jste vysoký, to můj syn tak vysoký není.“ Muž se usmál a zvolna pustil její ruku.

Pak se na konci chodby objevil zavalitý, proplešatělý muž. Na první dojem obyčejný chlap, jakých jsou na ulicích tucty, že si jich člověk ani nevšimne, ničím zvláštním nezaujmou. Chlap kráčel rázně, skoro chodbu dupal. Jeho kroky zněly zlostně a ztěžka odfukoval. Čekali jsme beze slov, až nás mine, on se však u nás zastavil.

Obrátil se na Růženu.

„Ty ses zbláznila! Máš rozum?! Jak jsi stará, tak jsi blbá! Myslíš, že mám čas, jezdit z Brna kdesi do jakési řitě?! Tos nemohla jet sanitkou? To si ještě vyřídíme!“ Popadl vztekle matčinu tašku a zatřásl jí.

Růžena zvedla oči od podlahy, čerstvě umyté. Podívala se nejprve na svého hodného syna, přelétla pohledem mého muže a pak se podívala na mě, až srdce zabolelo. A já jsem věděla, že ten pohled znám a vím, co udělám.

Řeknu nahlas „Sakra.“ A odejdu.