Franziska Stalmann


16. února 2018, autor Eva,



Jedli jsme a pili a hovořili o mých tématech, a všechna se mu zdála skvělá a vůbec všechno bylo skvělé. Mezitím si mě opatrně a zkoumavě prohlížel.

Nakonec to nevydržel. Pohlédl na své jahody a potom na mě a zeptal se: „A jak se ti jinak vede?“

„Dobře,“ řekla jsem. Jestli si myslíš, že nádavkem dostaneš nářek opuštěné manželky jenom díky tomu, žes do ní nacpal drahé jídlo, budeš zklamán.

„To se nedá přehlédnout,“ usmál se, „myslel jsem ale kvůli…“ Pak se zarazil a tázavě se na mě díval skrz své lenonky, jediný pozůstatek z osmašedesátého roku, kdy propagoval odklon od konzumního způsobu života. Dnes nosil drahá kožená saka a hedvábné košile a ručně šité boty a jezdil komickým malým autem, které jsem považovala za počestné vozítko střední třídy do té doby, než mi Rudolf vysvětlil, že to je Ferrari.

 

(z knihy Šampaňské a heřmánkový čaj)

 







Zařazeno v kategorii Půjčovna myšlenek





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička