A zase ty slepice

30. března 2018, autor redakce,

Nikdy jsem příliš netoužila po tom stát se chovatelkou slepic. Můj pohled a vztah k drůbeži se nikterak nezměnil. Ale těch pár slepic, co mi běhaly po dvoře, snášely ostošest. Jak jsem tak na ně jednou koukala, napadlo mě využít svých těžce nabytých školních znalostí a pomocí slepic vyvést rodinu z finanční krize. Stala se ze mě podnikatelka, odbornice přes slepice s vysokým inteligenčním kvo kvo kvocientem.

Vytáhla jsem své maturitní vysvědčení ze šuplíku a hrdě ho odnesla na pracovní úřad spolu s podnikatelským plánem. Mé nadšení udivilo paní za přepážkou natolik, že mi zařídila dotaci 40.000 korun českých. Ať si tedy tu drůbežárnu postavím. Víc peněz jsme neměli.

Ve sběrných surovinách jsme koupili železnou konstrukci. Výborným úlovkem byly stěny ze zateplených včelínů ze závodu na třídění odpadu a takřka nová střecha na inzerát.

Jakmile byl materiál pohromadě, kovboj si vyhrnul rukávy a změnil se na stavebního dělníka. Měli jsme dost ochotných a šikovných kamarádů. Naštěstí. Tímto jim děkuji. Netrvalo dlouho a vedle našeho skromného domečku stála úplně nová hala sendvičového typu, dost velká, aby v ní pohodlně žilo a snášelo tisíc slepic. Pět set slepic napravo, pět set slepic nalevo. Mezi nimi manipulační ulička se snáškovými hnízdy. Měla jsem si představovat těch tisíc slepic, jak se radostně vrhají do hnízd a každá z nich snese denně jedno nádherné hnědé souměrné takřka zlaté vejce. Měla jsem vidět tu spoustu hnědých hrabavých ptáků všude kolem. Já si představovala úplně jiná zvířata. Koně.

Naše skromné hospodářství se rozrostlo o pět set kuřat typu hysex hnědý. Vkládala jsem do nich takové naděje, že toho ti hloupí živočichové vůbec nebyli hodni. Opatrně jsem je vyndávala z přepravek a s láskou, ano, tehdy ještě s láskou pozorovala, jak se rozbíhají po hale. Jak hrabou v pilinách a zobou z krmítek. Velkými okny svítilo do haly slunce a čerstvé piliny voněly lesem. Idylka.

Vpodvečer jsem šla svým kuřátkům dát dobrou noc. Ti pitomci ignorovali krásné dřevěné hřady, na kterých by si každá jen trochu normální slepice ustlala, a houfovali se na zemi. Tlačili se na sebe takovou silou a v takovém množství, že kuřata uprostřed umačkávali.

Vrhla jsem se mezi ně. Poděšeně kvokali a splašeně poletovali. Ale vraceli se zpět do chumlu. Povolala jsem posilu. Museli jsme každému blbému kuřeti zvlášť vysvětlovat, kam že má jít spát. Vysvětlovali jsme špatně.

Ta hloupá drůbež nás nechápala. Pořád slézala z hřadů na zem. Měla sebevražedné sklony! Ta hloupá kuřata chtěla být umačkána a udušena. My jsme je chtěli mít živé na bidýlkách. Měli jsme lepší skóre, ale dalo to fušku. Trvalo týden, než ti hloupí opeřenci pochopili, kde mají trávit noc.

Tehdy jsem si uvědomila, že si nezaslouží volnost. Mají jen dva životní cíle. Co nejvíc se nažrat a co nejdřív zdechnout. Klece na vás, mrchy!

Ze školy jsem si pamatovala, že se v drůbežárnách používají průmyslově vyráběné krmné směsi. Pro kuřata, pro nosnice a ještě nějaké extra speciální směsi. Učila jsem se, co která směs obsahuje, kdy se má podávat a v jakém množství. Přitom je to napsáno na každém obalu.

To nejdůležitější mi učitelé neřekli. Nedozvěděla jsem se cenu. Ta byla nad mé možnosti. Nezbylo než vyrábět směs vlastní. Základ tvořila mouka a kosti. Mouka, i když smetená, byla za peníze. Kosti úplně zadarmo. Řezník nám nechával plné bedny. Nevypadali jsme ani jako drůbežáři. Spíš jako chovatele masožravých šelem.

Aby se kosti staly krmivem, musely se rozemlít. Kovboj sehnal drtič. Pekelný to stroj, skládající se z trychtýře, dvou válců a silného motoru. Zapnuli jsme drtič do zásuvky, motor se ochotně rozběhl. Hodili jsme do něj kosti, ať ukáže, co umí. Ozval se velmi nepříjemný zvuk a z trychtýře začaly létat kousky masa (řezník evidentně špatně obíral) a malilinkaté, ostré úlomky kostí. Zabodávaly se nám do rukou. Měli jsme je ve vlasech a za krkem. Jako dva supi po vydařené hostině.

Koupili jsme ďábelský, nebezpečný vynález! Snažili jsme se alespoň trošku dodržovat bezpečnost práce. Chránili jsme si oči a koukali, kam strkáme prsty. Válce by nepoznaly rozdíl mezi kostí vepřovou a lidskou. Kdyby semlely kovbojovy ruce, už by nedokázal tak pěkně zahrát na kytaru. Bez prstů nelze chytat akordy.

Výsledkem této nebezpečné krvavé práce, za niž by se nemusel stydět ani kat Mydlář, byla sekaná kaše ze zbytků masa, morku, šlach a kostí. Doplnili jsme ji trávou a kopřivami, zahustili moukou, přidali vitamíny a s láskou podávali slepicím.

Výsledek se brzy dostavil: Začaly snášet! Hurá! Sbírala jsem ještě teplá vejce a počítala je, jako Harpagon počítá své penízky. Opatrně jsem je čistila tím nejjemnějším smirkovým papírem a ještě opatrněji na každé obtiskla svou značku. Byla to nádhera! Měla jsem nejlepší vejce v okrese. V kraji. V republice. Možná i na světě.

S hrdostí jsem šla se svými vejci na trh. Nebylo hezčích vajec. Neviditelná, drsná ruka trhu to viděla jinak. Kupci smlouvali o každý desetník, dokonce rozbíjeli vejce, aby mi dokázali, že můj žloutek je málo žlutý a bílek málo bílý.

Přitom vydělávají na vejcích více než my výrobci. Jen tím, že si je strčili do regálu. Toto mě ve škole nikdo nenaučil! Dnes vím. Dělník prvovýrobce je chudák v každém režimu.

Vajec byly plné koše. Peněz se pořád nedostávalo. V mých neklidných snech se to hemžilo vejci. Byla malá, velká, obrovská, bílá, černá, hnědá, velikonoční i zlatá. Budila jsem se zpocená hrůzou.

Zdávalo se mi o plivnících a rarášcích, co se líhnou z mých vajec těsně předtím, než je stačím prodat. Ve snech jsem vídala rozbité hlavy svých bližních, netekla z nich krev, nýbrž žloutek s bílkem.

Netrápila mě otázka: „Co bylo dřív, slepice nebo vejce?“ Trápilo mě, čím nakrmím ty hloupé opeřence, děti, manžela a jak zaplatím složenky.

Ukázka z knihy Kamily Novákové Co by se kovbojkám stávat nemělo