Žena s tequilou

Nevím, co mě přivedlo do těch míst. Zašlý kout Paříže již dávno opustila doba největší slávy. Secesní budovy tonuly ve svém stáří, zrovna tak jako v šeru končícího zamračeného dne. Šel jsem špinavou ulicí, kterou občas zkropily lehké přepršky, umocňující ospalý dojem místa.

Potom jsem spatřil ten poutač. Modrá neonová trubice, tak lákavě odlišná od šedavého okolí, zvala do baru California. Název byl absurdní, stejně jako myšlenka použít ho v této zapadlé čtvrti. V mysli jsem měl vše jiné, než prosluněné vyprahlé pláně kdesi na druhém konci světa. Možná právě proto se kdysi majiteli zdálo příhodné použít jméno California jako připomínku všeho, čeho se zde nedostávalo. Aby se místní lidé i zbloudilí turisté dočista nezbláznili a nezapomínali, že někde život není tak šedý jako zde.

Padla na mne tíseň. Pocítil jsem touhu najít světlo, slunce a teplo. Ne, nedivte se tomu. Mé nohy automaticky zamířily ke dveřím pod neonem. Vábily mne jako žárovka v temnotách mouchu, jako maják na moři loď. Až později jsem se uvědomil, že představovalo stejná nebezpečí, jaká číhají na mořské koráby přímo pod majákem. Možná jsem tam neměl vůbec chodit.

Zblízka byl ale neon vybledlý, vstupní dveře, dříve bohatě zdobené, byly otlučené a oprýskané. Nikdo se ani nepokusil pouhým přetřením barvou navodit alespoň zdánlivou iluzi, že je tu vše v pořádku.

Přesto jsem udělal chybu a vstoupil. Octil jsem se v jiném světě. V království zašlé slávy, minulých časů a nostalgie.

Na pódiu hrála čtveřice starých mužů tesknou píseň. Pomačkaný barman připravoval nápoje, měl pytle pod očima a neurčitou barvu vlasů. Kdyby se přestal hýbat, tak bych si ho ani nevšiml, úplně by splynul s tímto prostředím, napadlo mne.

Spatřil jsem starší servírku. Měla kudrnaté neupravené vlasy, silně podmalované zapadlé oči, jinak bledou pleť. Snad od šedého dýmu, který se tu vznášel dlouhá léta nerušen větráním. Na sobě měla krátké tmavé šaty odhalující křivé oteklé nohy. Pod zatrhnutými punčochami byly tak nevábné, jako celý podnik.

U stolů sedělo pár hostí, většinou starší lidé, dobře zapadající do této čtvrti i do tohoto baru.

Potom jsem ji spatřil. Byla zcela jiná, nehodící se do tohoto prostředí. U samostatného stolu až vzadu u dlouho netapetované zdi seděla mladá žena. Byla vysoká, nápadně větší, než všichni okolo. Její mohutnost podtrhovala krása, jasně patrná i ve špatném osvětlení ze začouzených svítidel. Měla nádherné dlouhé havraní vlasy padající na její záda. Černé šaty se síťovinovým horním dílem, odhalujícím její bledá ramena, ledabyle pohozená kabelka přes vedlejší židli, na stole před ní stála velká sklenice s jakýmsi drinkem. Kouřila cigaretu v dlouhé špičce, i když ji spíše jen držela mezi tenkými prsty.

Zaujat touto ženou jsem si mechanicky sedl k jednomu volnému stolu. Saxofon kvílel a pianista si ospalým gestem otřel pot z čela. Vůbec mu nevadilo, že jeho nástroj vypadl ze skladby. Ledabyle navázal, aniž se nechal vyvést z míry.

Odkudsi se přivalila servírka.

„Pán si bude přát?“ zeptala se ochraptěným hlasem, dobře zapadající na toto místo. Do nozder mě uhodila směs zápachu potu smíchaného s levnou voňavkou.

„To co slečna u stolu naproti,“ řekl jsem a kývnul směrem ke krásce.

Kudrnatá číšnice poděšeně vzhlédla, potom pokrčila rameny a odkutálela se kamsi pryč, snad do propadliště dějin. Se zájmem jsem hleděl na mladou ženu. Byla krásná, ale vnímal jsem stále něco znepokojivého, co se mi nedařilo pojmenovat. Potom jsem si to uvědomil.  Čišel z ní smutek, tak intenzivní, že byl cítit i na dálku. Tmavé oči hleděly do neurčita. Co chvíli natáhla ladně hubenou ruku se zeleně bledou pokožkou po sklenici. Přiložila ji ke rtům a jen lehce upila.

Vyrušilo mě zašustění šatů.

„Tady to máte, velkou tequillu,“ ozval se chraplavý hlas servírky. Zvrhle se zašklebila a ztratila se v šedém dýmu.

Překvapeně jsem pohlédl na sklenici, potom na ženu u stolu. Tak tequilla! Moc jsem ji neznal. Nepatřila mezi mé oblíbené pití.

Zvednul jsem sklenici a napil se. Byla pořádně silná, jak tequilla umí být. A s její chutí se mi na jazyku rozlil ještě větší stesk, než předtím.

Seděl jsem tam snad čtvrt hodiny a přemítal, co se té ženě stalo. Někdo jí zemřel, opustil ji manžel, podvedl milenec nebo snad vážně onemocněla? Proč jenom sedí v tomhle zatraceném podniku a topí se v žalu?

Sbíral jsem odvahu, strašně dlouho. Ne snad, že bych se bál ztrapnění. Měl jsem jen obavy, abych jí ještě více neublížil, abych nedolomil nalomené srdce.

Díval jsem se na ni a říkal si, že bych udělal vše pro to, aby se ty černé oči usmály, aby se její šedá tvář uvolnila, aby se roztáhly tmavé rty. Abych vysvobodil spící princeznu z jejího věčného spánku.

Konečně jsem se odhodlal. Vzal jsem sklenici, zvedl se a došel k jejímu stolu. Ani ke mně nezvedla své krásné oči. Jenom potáhla ze špičky a vypustila mým směrem oblak stříbrně šedavého kouře.

„Dobrý den, mohu si přisednout?“ zeptal jsem se.

Nic, jako bych byl průhledný nebo spíše vůbec nebyl.

Abych svůj záměr dokončil, nesměle jsem se posadil a postavil svoji tequillu hned vedle té její.

Černé oči se na mě obrátily. Ne v protestu, ale v zármutku.

„Budete mi tu vykládat nějaké nesmysly?“ promluvila sametovým hlasem.

„Ne, vidím, že jste smutná a myslel jsem si, že by se vám mohla hodit společnost,“ řekl jsem nejvlídnějším hlasem, jakého jsem byl v té situaci schopen. Ta žena stála za námahu!

Odfoukla nosem a sklenice s nápojem putovala k jejím ústům. Když ji položila zpět, řekla: „Budete mi tu hučet do hlavy, abyste mne…“

Hleděli jsme si z očí do očí. Z těch jejich náhle čišelo pohrdání, sarkazmus.

„Abyste mne potom podvedl, jako každý chlap?“

Pohled se jí zalil slzami a mne polilo horko. Tentokrát jsem já ucítil nutkání svlažit vyschlé hrdlo žhavým nápojem. Než jsem ucítil spalující tekutinu v hrdle, odvrátila pohled. Rozhořčeně se dívala na šedou desku stolu. Potom se impulsivně zvedla, odhodila špičku s cigaretou, rukou strhla kabelku ze židle, obrátila se a chvatně odešla.

Chtěl jsem se zvednout. Možná zaslechla lehké vrznutí židle, možná to byl jenom instinkt. Ale jasně jsem zahlédl, jak sekla rukou. Tím gestem mě chtěla odradit od úmyslu vstát a následovat ji.

A tak jsem zůstal sedět a přes kouř stoupající z doutnající špičky jsem sledoval, jak ladným krokem odchází.

Hlava mi klesla do dlaní. Nevratně zmizela, ale její smutek tu zůstal se mnou.

Vypil jsem svoji tequillu na ex a poručil si další.

Ani nevím, jak dlouho jsem seděl v baru za stolem, kde před tím byla ona. Tonul jsem ve stesku a beznaději, kterou mi tu nechala. Snad až po půlnoci jsem se rozhodl opustit toto prokleté místo. Začal jsem nenávidět bar California, protivného saxofonistu, nesympatického barmana a ošklivou přestárlou servírku.

„Platím za sebe i za tu dámu,“ zvolal jsem unaveně a vytáhl z peněženky bankovky.

„Za jakou dámu?“ ozvala se chraplavě kudrnatá žena za moment.

„Za dámu, co jsem si k ní přisedl!“ odsekl jsem otráveně.

„No co pila tu teqilu!“ vykřikl jsem podrážděně, když na mne nechápavě hleděla.

„Milej pane, žádná žena tu s vámi neseděla. Jo, kdysi tu sedávala madam Julia, ta pila tequillu. Byl to její stůl. Ale je to týden, co zemřela.“

Překvapeně jsem vzhlédl s vytřeštěnýma očima.

„No nekoukejte na mne jako na zjevení. Podvedl jí ten její, propila tady celý večer… Vypila půl druhé lahve tequily. Potom chudinka odešla a chvíli potom skočila pod vlak!“

„Ale,“ snažil jsem se zachytit vzpomínek otupených tequilou. Špička s cigaretou! Přeci ji odhodila na stůl! Pohlédl jsem na desku, ale byla prázdná, jen sklenice s pálenkou a několik mokrých stop po těch předešlých, nic víc.

Zmateně jsem zaplatil. Žena asi dostala daleko víc, než očekávala. Zvedl jsem se a vrávoravě odešel. Až venku v tichu a na čerstvém vzduchu jsem se ohlédl. Mdlý neon stále zval do baru se jménem California.

Rozhlédl jsem se, zda ji tu přeci jenom někde nespatřím. Velká smutná mladá žena, která pila tequillu – nebo ne?

Ale byl jsem stejně sám, jako při příchodu.

Vrazil jsem hlavu mezi ramena a rychle spěchal opuštěnými ulicemi do hotelu. Ještě, že ráno odjíždím pryč.

Opustil jsem Paříž s podivným pocitem, vzpomínkou na smutnou krasavici… a s chutí tequily v ústech.