Trest

Prolog

…marně polévat utopence…

__________________________________________________________________

Ludmila se na vás vždycky dívala, jako že vás odněkud zná, ale nemůže si vzpomenout odkud. Fluktuace dobrých počinů lidí ve vesnici ji vůbec nezajímaly. Stala se cíleně frontmanem ve svém obchodě a její spokojenost byla znát i z jejího dechu. Dýchala tak rozvážně, mluvila věcně. Její rod ve vesnici je přeci tak starý a všechny sviňárny, kterých se jeho příslušníci dopouštěli a co pamětníci jsou schopni ve svých ustaraných a nesmiřitelných hlavách při jakýchkoliv sdružujících příležitostech vyhrabat, jsou (dle jejího mínění) dávno promlčeny. Ačkoli viny těch ostatních, jejichž majetek je menší nebo žádný, to je jiná dimenze. Bůh to rozsoudí. Ludmila zůstala někde v letech poplužních dvorů, zachovalých gruntů a masitých podbradků vepřů a dobře dojících krav. Sice v té době ještě nekřičela po světě svou protivnou pisklavou fistulí, ale zakořenila tam tak pevně, jako svízel na mrtvé stráni. U pokladny krčila pihovatý nos a úkosem prohlížela malé nákupy. I tak děkovala, a usmívala se na všechny stejně. Slušná děvčica, říkávaly tetičky v krojích. Slušná.

„Život žen je peklo. Neustále odrážet sexuální návrhy, ráno vstávat o půl páté, abych byla včas za kasou v Lidlu, měsíčky, deprese, doma hajzl.“ Vaňková. Ludmila se ohlížela po sebevědomém tónu hlasu krásné dívky. Ta vybírala nejlepší oplatky ke kávě a mluvila ke kamarádce. Obě prohlížely přihlouplé ženské časopisy, umístěné na stojanu vedle pečiva. Majitelka obchodu doufala, že diva udělá pořádný kauf, když už měla plnou hubu keců. Neudělala. Ludmila šátrala po dně košíku po balíčku sušenek, křupek a bujónu, vztekle naklepala sumu do pokladny. Krásná dívka ústa nezavřela: „Proč váš Radek nebyl včera na zápase? Neměli za něj náhradu a museli sehnat hocha až z Borovan. Ani se neomluvil, nebral mobil, i vy jste byla nedostupná. Taťka strašně nadával.“ Po této řeči si položila pěstěnou ruku na břicho, trochu provokativně, aby poloprázdný obchod viděl, jak je má ploché, trénované, vysportované. Bez starostí, co si obléct ráno na sebe. Ludmila takové břicho nemá, a kdyby je i kdy měla, nikdy by je (krom manžela) nikomu neukázala. V plavkách se objevovala sporadicky. Její muž Radek by to beztak neocenil. Naučila jej chodit alespoň v neděli do kostela. Co úsilí to však stálo! Manžel při kázání povětšinou myslel na fotbal a na svého syna, vytouženého po dvou dcerách, kterému to s míčem šlo skvěle a mohl by to někam dotáhnout. Nejméně do krajské divize. To by byl celý šťastný a kvůli tomu by dokázal myslet i na něco jiného, než na čutání do meruny. Možná na Ludmilu? A bylo by mu to co platné? Usmála by se na něj někdy? Hm, dříve by se dočkal vítězství svého oblíbeného klubu a raději by foukal rozbité koleno Ronaldovi.

Radek sleduje zašlý točící se buben, v jehož útrobách špína propocených dresů se válí po skle fotbalové pračky jako opilci po zápase, pak ještě zamést šatny, vyvětrat a pak na pole Ludmiliných rodičů převrátit seno pro králíky.

„Kurvá, to je bordel!“ kopne do zapomenutých kopaček, ty odletí pod lavice, které by už sto let potřebovaly natřít, nebo spíše hodit na hranici. Jako místní čarodějnice.

Nadává ještě asi deset minut a zdá se mu, že se mu velice uleví. Od čeho vlastně? Od života s Ludmilou? Není tak špatná, ale nerozumí mu, on nerozumí jí, zbyli si, vzali se. Nějak to bude. Jsou i horší ženy. Klekne na všechny čtyři, objemný pivní pupek šůruje ušmudlanou podlahu. Bílé tričko pomalovávají černé a šedé čáry od hlíny hřiště. Název Spartak se mu hejbe na zádech. Radek vypadá jako ohromná tasemnice, co ve střevech tribun hledá zakopnuté boty. Smrdí to tu ukrutně, chaos na vás hledí z každého kouta, ale baví ho tenhle polosportovní život. Fotbal a pivo. Ztěžka se zvedne.

„Ať si to ti pitomci, co tak na hovno hrají fotbal, posbírají sami. Hňupi pobůchaní.“ Odplivne na zem a podrážkou botasky svůj chlapský podpis rozmázne.

Jsou i lepší ženy, pomyslí si, když zamyká šatnu a na dveřích vidí nádhernou prsatou zpěvačku. Někdo jí na bradavky přišpendlil vršky od piva.

Lahodný večer kulminuje svojí prostotou. Rodina sedí tiše u jídla. Místností cinkají příbory. Běžný den při nikterak výjimečném provozu. Tak je to správně, podotkla by Ludmila. Radek jí nemůže vyprávět, jak hluboko v ňadrech perleťové noci hledá místo, kde je světlo, drží jej v rukou jako těžký meč, s nímž bojuje s temnotou, v opaleskující záři drásá perem na zdi pro ni verše, které jí beztak nikdy neukáže. Několik dnů nemůže spát, tak píše a jde mu to. Přebytek nepořádku v hlavě vkládá do básnění. Lepší jak lapět v hospodě, pronesla by Ludmila. Ale stejně je to divné a musí se převrátit to seno. Dívá se za oběma Radky, jak kráčí ve večerním slunci s hráběmi přes ramena na louku, syn trochu vzpurně, a jsou urostlí jako sosny a jsou její. Synovi zakázala tréninky, protože nechce chodit do kostela ministrovat. Já tě naučím! Ludmila uklízí talíře ze stolu, v myšlenkách počítá dnešní tržbu a přemýšlí, jak by šlo žít lépe. Ale co vlastně potřebuje? Dcery jsou zabezpečené, chmury nebezpečné. Zhluboka se nadechne a zapne myčku. V obchodě neúčast syna na trénincích té couře Vaňkovic vysvětlila bolestivým zraněním na prstu. Prostě se hodně řízl, ty huso. Co ti budu co vykládat. Stejně je to běhání k ničemu. Synovi prst raději ráno do školy ováže. Kousla do jablka, co prodává ve svém obchodě. Bylo kyselé, až jí zatrnuly zuby.

„Ty debile, však ruku k hraní nepotřebuješ!“ Lukáš o přestávce okukuje Radkův „zraněný“ prst.

„Můžou mě do něj kopnout a bude mi to krvácet,“ Radek pokračuje v matčině lži a je sám se sebou spokojený, jak spoluhráče a spolužáka v jednom přesvědčí do mrtě. Lukáš kulí oči, lituje posmutnělého Radka, zúčastněně přiběhnou další kluci a debatují o krvi. Kolik kdo jí ztratil a kde, a jak to kurva bolelo a že je to hrozný. Situace přikrášlují, hecují se, ale vítězem je tentokrát Radek. Všem ukazuje svoji bolest, schovanou a hýčkanou v obvazech ze staré autolékárničky.  Jedna ze slečen mu na prst i tichounce foukla. Asi jej miluje. Je mu však zvláštně, tak podivně. Ještě ten pocit nezažil. Ne, že by matce či otci nikdy nelhal, samozřejmě i ve škole, na to odříkám několik otčenášů a zdrávasmaríja, ale Lukáš je bezva kámoš, cítil, jak se mu do hlavy vlévá horkost, jistě v ní i krvácím, asi umřu, jestli se budou ke mně sbíhat další a další zájemci o můj prst, cítím se tak výš, když trpím, pomyslel si dětsky.

„Přijď k nám odpoledne, zapaříme na kompu,“ přemlouvá Lukáš.

„Jasně, přijdu.“ Radek ví, že matku přemluví jedině tím, když jí slíbí jít do kostela. Ludmila neprotestovala, rodina Lukáše jsou sice neznabozi a moc rozumu taky nepobrali, ale jinak jsou smířliví a nakupují u ní pravidelně se standardními útratami.

„Tož běž a do šesti ať si doma! Víš co!“ pohrozila matka směrem ke svatostánku. „Ať si zase pán falář nestěžuje!“

„No jó!“ zašušnil synek a mazal na hry. U rodiny Lukáše je veselo. Oslavují nějaké narozky či co, sedí tam ta buchta Vaňkovic, co jí prsa lezou až na dezertní talířek s banánovým řezem. Kluci ji očumují, líbí se jim, a každý po svém přemýšlí, co by s ní provedli, kdyby s ní byli sami. Nejspíše nic, protože sami ještě nevědí, jak pořádně na to. Jen Radek si úzkostlivě chrání svůj prst a přemýšlí, jak bude hrát na klávesnici. Lukáš jej žduchne do pokoje. Vaňkovic buchta za ním pronese něco jako „ten Barákův náboženský fanatik“, na což matka od Lukáše, Iveta, odpoví, že syn je v pohodě, i otec, ale maminka je trošku mimo.

„No jo, ale ona si myslí, že blbí jsme my, že tam nechodíme,“ Vaňkovic kráska už po třech pohárcích blekotá, Iveta mávne rukou: „Tohle neřeš, to je jejich věc, kluci se kamarádí dobře a mladý Radek je dobrý fotbalista, mohl by to někam dotáhnout.“

„No, to mi ani neříkej, jak dobrý fotbalista? Na zápas nepřišel, ani neráčili zavolat předem a my jsme obtelefonovávali jak idioti všechny záložníky. Nikdo na potvoru neměl čas. Nakonec zastoupil kluk z Borovan, který byl po chřipce, chudák, a neměl vůbec na trávníku co dělat ještě. Mně budeš něco říkat? Vyčůraní jsou Baráci, nafoukaní, farizeji úlisní.“

„Kluk není špatný,“ oponovala Iveta.

„Je. Stejný jako jeho rodiče,“ vyhrkla rychle Vaňkovic krasavice. Slova i pohárek červeného vína.

Večírek skončil. V rozlitém alkoholu na bílém ubrusu se povalovalo pár paprikových chipsů a banánový dezert, poslední kousíček, co nechala Vaňkovich buchta na stole, tam trčel jako zapomenutý vykřičník s dodatkem, že je čas zahnat taky kluky od kompu. Manžel Ivety, fotbalový rozhodčí a zapálený fanda kulatého nesmyslu, vyzvídal na mladém Barákovi jeho absenci na zápase. Kluk přešlapoval a huhlal něco o prstu, schovávaje jej za záda, a pomrkával na Lukáše. Obvaz nedržel pevně. Ludmila jej nekontrolovala, doufajíc, že hříchy jsou dávno zapomenuty kdesi na dně sklének a pozápasových gulášů, v řevu fotbalistů, a vůbec ji to nezajímalo. Proč by mělo… svých starostí má taky dost.

Iveta sbírala drobty po zemi, klečela na všech čtyřech, trochu opilá, mírně naštvaná, že Vaňkovic buchta nejen že všechno sežrala (kam to doprdele dává všechny ty kalorie?!), ale hlavně si ulevovala v Ivetiných mišelinkách. Měla štěstí, že si pro ni poměrně brzy přišel její chlap, nebo by jí snad i při své nekonfliktní povaze dala do držky. Vlezla pod stůl, v koberci zašlapaný trdelník a rozmáznutá špička a v ní ležérně leží si Radkův obvaz. Když si vzpomene, jak Ludmila líčila obrovské zranění, skoro na pohotovost a šití a kdesi cosi. Zcela čistý, bez kapky krve. Jako smutný solitér mezi tím nenuceným veselím. Štítivě jej vzala mezi prsty.

„No, do kelu,“ zvedá jej proti světlu, zvedá se sama a uchopí stydlína Radka za loket. „Ukaž tu pracku!“ Radek se kupodivu nebrání, ani neví, proč by měl. Pořád to schovávat, chvilku si to hlídej, řekla mamka. Už ho to nebaví a vadí mu to při hře. Jakékoliv. I při hře se sebou samým.

„Radku, že tys na ruce nic neměl?“ Iveta prohlíží bílý prst jako memento matčina hříchu a pak jej zvolna pustí k Radkovu tělu. Kluk stojí jak špatně vyřezaný svatý. Iveta je neoblomná a chce pravdu o prstu vědět úplně celou. Vyslýchá kluka dobrou čtvrthodinu. Stále dokola proč a proč. Radkovi se z otázek už točí hlava.

„Ne. Mamka mi zakázala fotbal kvůli kostelu,“ pronese několikrát odevzdaně. Hlas se mu rozechvěje a po Lukášově ty jsi vůl vybíhá rychle z domu ven. Zvolna začne mrholit. Mokrý lká matce Ludmile v náručí. Zdá se, že komedie má po staříčkovo a pokračovat by pro něj bylo nedůstojné. Matka jej hladí po tváři a vlasech, utěšuje jej, směrem k neznabohům pronáší něco ve smyslu nejsou hodni nebo nejsou hodní. Radek tomu nerozumí. Objeví se otec a začne křičet na ženu, že další lži kolem tréninku jsou nepřípustné.

„Jednou tam chodí, tak nemůže ohrožovat kolektiv!“

Ludmila se na něj podívá nezvykle dlouze. V jejím pohledu však není nic, co by Radek neznal. Ludmila zásadně nic manželovi nevyčítá. Přikročí k muži a uštědří mu pořádný políček. Poprvé v životě. Syn se rozpláče. Ačkoli – není to zmatek v bouři slz, spíše zlost. Na sebe, na matku. Vymaní se z jejího láskyplného sevření, aby nepřihlížel hádce rodičů.

„Kam jdeš?“ zeptá se otec.

„Kopat si na dvůr,“ odpoví syn a zabouchne za sebou dveře.

„To je ta tvoje zmatečná výchova,“ pronese Radek směrem k Ludmile a dveře bouchnou podruhé.

Ludmila si (ač se brání ctnostnými myšlenkami jako štítem) poprvé zcela otevřeně pomyslí, že její muž zabírá místo někomu jinému.

Dvůr je veliký. Z jedné strany plot sousedů, vzrostlé tůje bránící ve zvědavých pohledech a z druhé strany se ramenatě rozkládá vysoká štítová zeď, o niž mladý Radek zkouší svůj um s míčem a ruší sousedy u nedělního oběda tlumenými ranami na omítku. Křik rodičů v domě už ustal. Chlapec přemýšlí, rozebírá v hlavě sled událostí, v uších mu hučí. Podívá se na zdravý prst. Plivne si na něj. Slina stéká po kůži a pak do prachu dvora. Rozmázne svůj chlapský podpis kopačkou. Balon odhodí ke kotci s Bufinem, stafordšírským teriérem. Pes líně leží a odhání čumákem dotěrné mouchy. Neblafe, nekomentuje nikterak páníčkovo počínání.

Kluk otevře dveře otcovy dílny, rozhlíží se kolem. Radek starší tu má vzorný pořádek. Syn ví, co hledá, a ví, kde to najde. Nějaký silný provaz. Je dole v polici, v krabici od bot, spolu s bužírkou na vinohrad. Ustřihne nůžkami tak metr a sejde do zahrady, kde mají kůlnu. Na zemi je rozprostřené seno, které s otcem shrabali na potoku za zelničkami. Voní svazenkou, kterou na pole rozhodila matka. Otře se nohou o kopřivy, které mají rodiče nachystány pro housata.  Vypískne, když se o ně popálí. Prohlíží své paže, střídavě napíná svaly na pravé a levé ruce, podívá se na svůj „bolavý“ prst a zaškrtí ruku provazem těsně nad loktem. Přistoupí k sečkovici, uchopí rukojeť a roztočí velké kolo. Pomalu zavírá oči. Bufin v kotci temně zakňučí. Sečkovice chvíli běží svým klapolavým tempem, stejnosměrně, dokud nenarazí na překážku. Bolest byla rychlá a nesmlouvavá. Slunce pomalu zapadá, je chladné, jako na začátku léta večer ještě bývá, sbírá síly na horkost prázdninových dnů. Radkovi se po tváři kutálejí opravdové slzy, dodržují separé, jako by se bály jedna druhé dotknout, jako by se zdráhaly slít se v jedno obrovské hoře, v němž nastane nekonečné zmatení smyslů…