Dvě tváře bornejské…


17. září 2018, autor Marek,



Naše cesta se započala odletem z Prahy dne 7. září v dopoledních hodinách místního času. Letěli jsme do katarského hlavního města Dauhá, abychom pokračovali do malajsijské metropole, Kuala Lumpur – a odtud do bornejského Kuchingu. Lety jsou to úmorné a započteme-li čekání mezi jednotlivými lety, strávíme v podstatě jeden den doslova mezi nebem a zemí.

 

Cílem našeho putování bylo přímořské středisko Damai Beach, vzdálené asi hodinu autojízdy z Kuchingu. Proč jsme si vybrali severozápad Bornea, konkrétně malajsijský federativní stát Sarawak, jenž se rozprostírá kolem samotného rovníku? Odpověď na tuto otázku zahrnuje hned několik důvodů. Jedním z nich, možná i tím zásadním, je, že se zde vyskytují lidoopi, konkrétně „lesní lidé“ – orangutani.

 

 

 

A nejsou jedinými bornejskými endemity, tedy druhy, které jinak naleznete jedině v zoologických zahradách. Dalšími jsou například téměř vyhubený medvěd malajsijský (sun bear – podle náprsenky na kožichu v podobě slunečního úsvitu), kahau nosatý (probosci mokey), bornejský trpasličí slon a četné druhy plazů a ptáků.

 

 

 

Chtěli jsme objevit přírodu, která se ještě nedá označit za „mrtvou“ v chapadlech betonu a komerce. Přírodu, která ještě zná své přirozené zvuky, barvy a vůně. Přírodu, která rezonuje cirkulárkovitým projevem cikád a která je zahalena korunami staletých a dokonce i tisíciletých stromů, jejichž kmeny působí vskutku impozantně. V neposlední řadě jsme ovšem chtěli poznat i pro nás odlišný svět, okusit nové chutě, seznámit se s jinou kulturou.

 

 

 V resortu Damai beach jsme byli již loni. Tehdy na nás plnou vahou dopadly dvě bornejské tváře: Rajská, kdy je člověk okouzlen životem, který už v Evropě nemá šanci potkat. Ale i svým způsobem ďábelská – a tou je poznání vykořisťování místních lidí. Ne každý průvodce byl ochoten se bavit o svém životě – ale někteří se osmělili – a my se tak dozvěděli celou řadu věcí. Například, že dovolená pro zaměstnance v cestovním ruchu na Borneu vlastně neexistuje. Dřou roky, aby měli nárok aspoň na pár dnů volna. V hlavní sezóně – řekněme červenec až konec září – je pro ně jakákoli dovolená v podstatě vyloučena. Pokud by měli vážné zdravotní komplikace, budou nahrazeni někým jiným.

 

 Tlak na místní lidi, jejichž předkové často žili v souladu s přírodou, je enormní. Jsou vykořeněni – a někdy si postesknou, že jako jejich otcové již žít jednoduše nebudou. Takzvané „longhousy“ – obydlí, která bývala jejich domovem – se stávají skanzeny pro turisty.

 

Stavějí se byty – které si mohou dovolit jen ti bohatší – a ještě za cenu hypoték. Je podle mého pouze otázkou času, kdy si enormní existenční tlaky vyberou na Borneu podobnou daň jako na Západě, kde můžeme s nadsázkou hovořit o prozacové kultuře – tedy o lidech psychicky zdevastovaných, kteří přežívají na psychofarmakách.

 

Na Borneu jsou zatím psychické choroby spíše tabu – a takto nemocní lidé jsou od ostatních separováni. Stydí se za ně – a kontakt s nimi mají toliko nejbližší rodinní příslušníci.

 

 Na rozdíl od naší republiky na prodavačích, recepčních, řidičích a dalších zaměstnancích nevidíte rozmrzelost, naštvání, apatii či podrážděnost. Úsměvy místních ale mnohdy zavánějí hranou falší s tím, že pod maskou se neskrývá smích (parafráze na román J. Loukotkové), ale spíše pláč.

 

 

 Uvítali jsme sice, že stávající politika se snaží pralesy jakž takž chránit – ale v minulosti bylo již vydáno mnoho licencí opravňujících vlastníky ke kácení. Orangutanům, kahaům, hulmanům, dvojzoborožcům (hornbill) a dalším živočichům se tak životní prostor neustále zmenšuje. A místo pralesů lze vidět plantáže olejových palem a dalších plodin, které rolníkům přinesou nezbytné prostředky k přežití – a nadnárodním společnostem tučný zisk. Popraskaná půda pak mluví za vše.

 

 Za zdravotnictví i školství (které je úzce propojeno s katolickou církví, což je pozůstatek zejména španělské, portugalské a nizozemské koloniální éry) musí lidé na Borneu platit.

 

Kromě zmíněného křesťanství žije na Borneu asi čtvrtina muslimské populace s tím, že sem další muslimové proudí (například z Pákistánu).







Zařazeno v kategorii Borneo, Postřehy, Reportáže, cestování, Zapisky z Bornea



Počet komentářů na “Dvě tváře bornejské…” - 2


    Eva   (17.9.2018 (13.15))

    Marku, to je bohužel všude stejné. Zase kdyby tam neexistoval turistický ruch, tak by životní podmínky tamějšího obyvatelstva byly ještě horší, takto mají aspoň příležitost si něco vydělat.


    Marek   (17.9.2018 (13.36))

    Ano, je to takový začarovaný kruh - aby přežili, likvidují si to nejcennější, co mají... Turistický ruch a zemědělství jsou potom pro ně hlavní zdroj obživy - ještě s rybolovem tedy...



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička