Literární web Sůvička
Dvě tváře bornejské…
Marek
Naše cesta se započala odletem z Prahy dne 7. září v dopoledních hodinách místního času. Letěli jsme do katarského hlavního města Dauhá, abychom pokračovali do malajsijské metropole, Kuala Lumpur – a odtud do bornejského Kuchingu. Lety jsou to úmorné a započteme-li čekání mezi jednotlivými lety, strávíme v podstatě jeden den doslova mezi nebem a zemí.
Cílem našeho putování bylo přímořské středisko Damai Beach, vzdálené asi hodinu autojízdy z Kuchingu. Proč jsme si vybrali severozápad Bornea, konkrétně malajsijský federativní stát Sarawak, jenž se rozprostírá kolem samotného rovníku? Odpověď na tuto otázku zahrnuje hned několik důvodů. Jedním z nich, možná i tím zásadním, je, že se zde vyskytují lidoopi, konkrétně „lesní lidé“ – orangutani.
A nejsou jedinými bornejskými endemity, tedy druhy, které jinak naleznete jedině v zoologických zahradách. Dalšími jsou například téměř vyhubený medvěd malajsijský (sun bear – podle náprsenky na kožichu v podobě slunečního úsvitu), kahau nosatý (probosci mokey), bornejský trpasličí slon a četné druhy plazů a ptáků.
Chtěli jsme objevit přírodu, která se ještě nedá označit za „mrtvou“ v chapadlech betonu a komerce. Přírodu, která ještě zná své přirozené zvuky, barvy a vůně. Přírodu, která rezonuje cirkulárkovitým projevem cikád a která je zahalena korunami staletých a dokonce i tisíciletých stromů, jejichž kmeny působí vskutku impozantně. V neposlední řadě jsme ovšem chtěli poznat i pro nás odlišný svět, okusit nové chutě, seznámit se s jinou kulturou.
V resortu Damai beach jsme byli již loni. Tehdy na nás plnou vahou dopadly dvě bornejské tváře: Rajská, kdy je člověk okouzlen životem, který už v Evropě nemá šanci potkat. Ale i svým způsobem ďábelská – a tou je poznání vykořisťování místních lidí. Ne každý průvodce byl ochoten se bavit o svém životě – ale někteří se osmělili – a my se tak dozvěděli celou řadu věcí. Například, že dovolená pro zaměstnance v cestovním ruchu na Borneu vlastně neexistuje. Dřou roky, aby měli nárok aspoň na pár dnů volna. V hlavní sezóně – řekněme červenec až konec září – je pro ně jakákoli dovolená v podstatě vyloučena. Pokud by měli vážné zdravotní komplikace, budou nahrazeni někým jiným.
Tlak na místní lidi, jejichž předkové často žili v souladu s přírodou, je enormní. Jsou vykořeněni – a někdy si postesknou, že jako jejich otcové již žít jednoduše nebudou. Takzvané „longhousy“ – obydlí, která bývala jejich domovem – se stávají skanzeny pro turisty.
Stavějí se byty – které si mohou dovolit jen ti bohatší – a ještě za cenu hypoték. Je podle mého pouze otázkou času, kdy si enormní existenční tlaky vyberou na Borneu podobnou daň jako na Západě, kde můžeme s nadsázkou hovořit o prozacové kultuře – tedy o lidech psychicky zdevastovaných, kteří přežívají na psychofarmakách.
Na Borneu jsou zatím psychické choroby spíše tabu – a takto nemocní lidé jsou od ostatních separováni. Stydí se za ně – a kontakt s nimi mají toliko nejbližší rodinní příslušníci.
Na rozdíl od naší republiky na prodavačích, recepčních, řidičích a dalších zaměstnancích nevidíte rozmrzelost, naštvání, apatii či podrážděnost. Úsměvy místních ale mnohdy zavánějí hranou falší s tím, že pod maskou se neskrývá smích (parafráze na román J. Loukotkové), ale spíše pláč.
Uvítali jsme sice, že stávající politika se snaží pralesy jakž takž chránit – ale v minulosti bylo již vydáno mnoho licencí opravňujících vlastníky ke kácení. Orangutanům, kahaům, hulmanům, dvojzoborožcům (hornbill) a dalším živočichům se tak životní prostor neustále zmenšuje. A místo pralesů lze vidět plantáže olejových palem a dalších plodin, které rolníkům přinesou nezbytné prostředky k přežití – a nadnárodním společnostem tučný zisk. Popraskaná půda pak mluví za vše.
Za zdravotnictví i školství (které je úzce propojeno s katolickou církví, což je pozůstatek zejména španělské, portugalské a nizozemské koloniální éry) musí lidé na Borneu platit.
Kromě zmíněného křesťanství žije na Borneu asi čtvrtina muslimské populace s tím, že sem další muslimové proudí (například z Pákistánu).
Počet komentářů na “Dvě tváře bornejské…” - 2
Marek (17. 9. 2018 (13:36))
Ano, je to takový začarovaný kruh - aby přežili, likvidují si to nejcennější, co mají... Turistický ruch a zemědělství jsou potom pro ně hlavní zdroj obživy - ještě s rybolovem tedy...
Eva (17. 9. 2018 (13:15))
Marku, to je bohužel všude stejné. Zase kdyby tam neexistoval turistický ruch, tak by životní podmínky tamějšího obyvatelstva byly ještě horší, takto mají aspoň příležitost si něco vydělat.