PŮJDU KAMKOLI, POKUD JE TO KUPŘEDU


14. října 2018, autor redakce,



PŮJDU KAMKOLI, POKUD JE TO KUPŘEDU

(D. Livingstone)

 

Optimistická nálada v rehabilitačním ústavu nastává ve chvíli, kdy vám ošetřující lékař při vizitě oznámí:

„Jestli se na to cítíte, tak můžete jet na víkend domů.“

Jestli se na to cítím? I kdybych se měla plazit po cestě vysypané střepy, tak chci domů!

Když jsem tuto větu uslyšela poprvé já, zvládla jsem sedět na vozíku slabé dvě hoďky a sama jsem se najedla, to bylo vše. I přesto, že jsem tušila, že moje schopnosti mají silný limit, nebylo nic, co by mě od cesty domů odradilo. Po cestičce vysypané střepy bych se plazila do své postýlky.

 

Vše jsme s rodinou vytelefonovali, manžel s bratrem pro mě přijedou po obědě a vezmou velké auto, aby se mi pohodlně sedělo. Vyfasovala jsem igelitový pytlík s prášky a manuálem, kolik a kterých mám kdy užívat. V té době jsem jich i s vitamíny měla slušný počet, a to dvacet jedna denně. Sestřičky mi pomohly zabalit věci, které jsem si chtěla odvézt domů, a abych nabrala sil na cestu, ulehla jsem s okem přilepeným na hodiny a odpočítávala minuty do jejich příjezdu.

Vždy, když se děje v mém životě něco zásadního, běží to přede mnou jako film. Jsem sice fyzicky přítomná, ale mé já se vznáší nade mnou a pozoruje tu cizí ženskou. Co se to s ní děje, co je to za akci, co je to za kulisy kolem ní?

Když mě naložili na vozík, navršili na mě tašky a polštáře, projela jsem až k autu jako ve snách. A v ten okamžik moje já žuchlo sebou o zem a bylo po vznášení se.

„Do toho auta nepřesednu, je to moc vysoko…“

„Neboj, nějak tě tam vyrveme.“

„To by mě zajímalo jak.“

„Chytneš se mě kolem krku, já tě zvednu a vysadím tě.“

„Vždyť mě neuneseš.“

„Unesu.“

„Co když mě pustíš?“

„Ségra, nemel už.“

Bratr mě nepustil a přenesl mě jako pírko. Vypodložili mě polštáři, aby mě nic netlačilo a vyrazili jsme. Bála jsem se, že se mi udělá špatně, že mě bude všechno bolet, že to prostě nezvládnu, ale bylo to v pohodě až do chvíle, kdy jsme přijeli před dům. Bydlíme sice v přízemí, ale přesto manžel musel vyrobit ze dřeva nájezdní plošiny přes schody, aby po nich mohl vyjet vozík. Nešlo mi ovšem do hlavy, jak tam ten vozík se mnou vytlačí. A že to pořádně neví ani oni, mi bylo jasné ve chvíli, kdy jsme stáli pod schody.

„Tak jak to vyjedeme?“

„Jedna paní říkala, že ji táhli nějak přes provazy…“

Oba se na mě podívali s pohledem: Mlč! O tom, jestli tě zvrhneme, nebo ne, rozhodujeme my!

Chtělo se mi plakat. Tak blízko u cíle a já se přizabiju pádem ze schodů, pod koly vlastního vozíku. V tom lepším případě se jistě dolámu.

„Co blázníš? Nepustíme tě. Při nejhorším se budeme válet na hromadě všichni. A kdyby náhodou jo, tak se dole zastavíš o zeď.“

Zakryla jsem si oči dlaněmi a slyšela jen funění a povely: Víc doleva, víc vpravo. Představa, že za dva dny budu muset absolvovat stejný ruční výtah, dopředu uvrhla na celý víkendový pobyt černý stín. Vytržená z několikaměsíčního stereotypu jsem byla ze všeho tak unavená, že jsem byla přímo šťastná, když jsem konečně ulehla do své milované postýlky. Šťastný pocit mi vydržel zhruba dvě hodiny.

 

Střet s realitou je vždy tvrdým střetem. Moje postýlečka se totiž nedá polohovat. Žádné bzzz nahoru, bzzz ještě kousek a po chvilce, když začnou tuhnout záda, bzzz dolů. Celý víkend jsem dostávala jednu ránu za druhou. V posteli, jen se zády vypodloženými polštáři a bez otočného stolečku se prostě jíst nedá. Předsíň je dlouhá zhruba sedm metru a to je jediná vzdálenost, kterou zvládnu projet bez cizí pomoci po celém bytě. Všude jsou prahy. Do koupelny se s vozíkem nedostanu, tudíž se opět nebudu mýt.

Oslava několikerých narozenin se spojila s oslavou mého příjezdu. Nesla se v duchu všeobecného veselí a stolu plného chlebíčků, dortů a pití. Strachy jsem nejedla nic, protože můj žaludek miloval suché rohlíky a jemně slazený čajík. Pes po mně skákal a já se bála, že mě i s vozíkem srazí k zemi. Cítila jsem se doma, ve vlastním bytě, jako v kleci. Druhý den jsem se už těšila zpátky do ústavu.

 

Skleslou náladu mi při návratu zvedlo zjištění, že i ostatní pacienti mají s návštěvou doma stejné zkušenosti. Každý řeší dva základní problémy: Jak se dostat domů a jak se vykoupat.

Řešení se nabízí jen jedno. Přestavba bytu. A jako každá jiná ženská jsem začala v prvé řadě uvažovat o barvě a dekoru obkladaček v nové koupelně. A tentokrát si to užiju, protože nebudu muset nic dělat, máme internet a mobily. Ještě že máme i MMS, takže fotodokumentace bude blesková.

Při následujících cestách domů, které jsou povoleny jednou měsíčně, mi docházelo, že se budu muset smířit s tím, že bavlnka rehabilitačního ústavu, který je přímo ušitý na míru potřebám vozíčkářů, to rozhodně nebude.

Postupně se však víkendy v kruhu rodinném stávaly snesitelnějšími. Jen jako s železným pravidlem se začaly vyskytovat další a další překážky, o kterých jsem do té doby neměla ani tušení. Kupříkladu z výletní objížďky městem se stal přímo traumatický zážitek.

„Tak, do toho obchodu se nedostanu, do toho taky ne, ten schod nepřejedu, sem taky nevjedu.“

Do míst, kam jsem od dětství chodívala, se bez cizí pomoci prostě nedostanu.

„Co budu dělat?“ pronesla jsem večer se slzami v očích zoufalou větu.

„Budeš chodit do obchoďáků jako všichni ostatní,“ pronesl suše můj syn.

Zase to chodit, já přece nechodím, já jezdím!

„Do obchoďáků? Já? Nesnáším obchoďáky!“

„Tak to máš smůlu a budeš mít po nákupech. Jo, a víš, že tam mají i bezbariérové záchody? A ještě můžeš na pumpy, ty jsou taky bezbariérový.“

Záchody mě sice upoutaly a taky mě potěšilo, že už i rodina začíná vozíčkářsky přemýšlet, ale omezit se pouze na obchoďáky, pokud budu chtít jít nakoupit, nějak nemůžu skousnout.

Já, staromilec, kterému vlhnou oči při vzpomínce na vesnický krámek z dětských let, který v létě voněl malinami v dřevěných kádích, kde na pultě pod skleněným poklopem byli stočení barevní gumoví hadi, a pod dalším se roztékaly syrečky. Na hlouček žen v zástěrách, který postával venku, dokud nepřivezou čerstvý chleba a rohlíky, a my děti jsme poslouchaly, co je u koho nového, a jak je letos hodně rybízu, já mám milovat obchoďáky!

Oči mi při vzpomínkách vlhnou čím dál tím víc, protože v dnešní době vím naprosto přesně, kde, co a v kterém nákupním středisku leží. Ať se mi to líbí, nebo ne, ale díky Bohu za bezbariérové obchoďáky.

Přes veškeré strachy a obavy jsem se těšila na cestu, která bude mít už jen jeden směr. Po měsících nemocničního režimu, naprosté ztráty soukromí, bolesti, stýskání si, strachu to skončí. Budu si moct dělat, co budu chtít.

 

Nikdy na nic z toho, co jsem prožila, nemůžu zapomenout. Chci potlačit vzpomínky na tu strašnou bolest a beznaděj a doufám, že milosrdný čas nezklame a uchová mi v plném světle jen ty příhody, které mi pomáhaly a které mě posouvaly krůček po krůčku kupředu.

 

Kupříkladu, když jedna z ošetřovatelek, která patřila k těm zajímavým babám, jejíž podoba vám nevymizí z paměti, jen tak mimochodem při sbírání nádobí po večeři prohodila:

„Vy se z toho dostanete.“

Bylo to v době, kdy ani při myšlence na vozík nesvítilo pomyslné světýlko na konci tunelu.

„Jak to můžete vědět? Vždyť mi to neřekli ani doktoři ani žádná sestřička.“

„No prostě to vím…Viděla jsem tady už hodně pacientů, věřte mi, to se pozná, vy to zvládnete.“

Ještě pár dní jsem se nadnášela při myšlence na to, jak jsem dobrá.

A mnohem později, když jsem se jí ptala, jak to tak věděla, přiznala, že mě pozorovala přes obrazovku, jak jsem servala vidličku připevněnou suchými zipy k ruce a zápasila s tím trefit se kouskem jídla do pusy.

O pár měsíců později, když už jsem se proháněla na vozíku po budovách, jako bych na něm seděla odjakživa, mě zastavila jedna z novějších pacientek, která měla pokoj za mým.

„Vy jste z jedenáctky?“

„Ano.“

„A jmenujete se Radka?“

„Ano.“

„Nemám vás moc ráda.“

Bylo to jako blesk z čistého nebe. V duchu jsem se ujišťovala, že jsem se na nikoho ani křivě nepodívala, natož abych byla na někoho nepříjemná.

„Proč?“

Bylo to jediné slovo, které jsem ze sebe vysoukala.

„Pořád mi vás předhazují. Kdybyste se snažila, jako paní Radka, kdybyste pořád něco jako paní Radka. Mám vás neustále na talíři.“

„Tak to mě mrzí, ale já jsem jinak normální…“

JÁ a vzorem pro někoho! Nemyslím si, že patřím k těm lidem, kteří nosí Sidol po kapsách pro leštění vlastní svatozáře. Ale dělalo mi to sakra dobře.

 

Když nastane v životě období, které je na krev, a člověk se válí po dně, má to nesporné dvě výhody. Ze dna se dá stoupat jen vzhůru a také se dá po tom dně porozhlédnout. Posbírat poklady, ztracené a zapomenuté věci a začít se chovat jako při výstupu z mořského dna: Mít na paměti, že kyslíku je omezené množství, proto co nejrychleji posbírat do brašny vše cenné, co je kolem nás a na co dosáhneme, a opatrně se odrazit ode dna.

A aby nenastala dekomprese, je nutné dělat zastávky. Odpočinout si, vydýchat se, dostat víc kyslíku do plic, aby ta cesta vzhůru byla bez následků, člověk se mohl vynořit nad hladinu a putovat dál.

Coelho, jeden z mých nejmilejších spisovatelů, kdysi v radách pro všechny ty, kteří rádi píší, napsal, že od té doby, co lidstvo píše, píše v podstatě o třech věcech: o boji, o lásce a o cestě. Jsou to jen jiné příběhy, jiné věty, jiná slova.

Nás také čeká cesta. Je to sice jiná cesta, než kterou jsme znali, ale pořád je to cesta.

 

 

Ukázka z knihy Radky Zaciosové Vozík a vězení je pro každého

 

 

Více o knize zde: https://www.suvicka.cz/?page_id=29472

 

 

E-knihu můžete koupit zde:

 

https://www.kosmas.cz/knihy/179602/vozik-a-vezeni-je-pro-kazdeho/

 

https://www.palmknihy.cz/lekarske-prostredi/vozik-a-vezeni-je-pro-kazdeho-3563

 

https://www.ereading.cz/lekarske-prostredi/vozik-a-vezeni-je-pro-kazdeho-3563

 

https://www.levneucebnice.cz/p/vozik-a-vezeni-je-pro-kazdeho-4944/

 

 

 

 

 

 







Zařazeno v kategorii Knihy, recenze, Ostatní literatura, Postřehy





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička