Fredrik Backman Muž jménem Ove


7. listopadu 2018, autor Eva,



Ove je padesátidevítiletý vdovec, žije v řadovém domku na předměstí švédského města a je to podobně "nerudný dědek" jako Melvin Udall ve filmu Lepší už to nebude, kterého tak bravurně ztvárnil Jack Nicholson. Je pořád naštvaný, zahořklý, nemá žádné přátelé, vlastně nemá rád lidi, zejména úředníky a mladé muže v oblecích a kravatách – nevědí, co je to pořádná práce.

 

Uznává "staré pořádky", nade vše ctí společenský řád, nesnáší veškeré novoty a vymoženosti, pohrdá moderními technologiemi, neboť dřív dokázali postavit nádherné stavby, sestrojit úžasné stroje a vyrobit skvělá auta, aniž by u toho museli čumět do mobilů a počítačů. Jediné auto, kterým je ochoten jezdit je saab, nechápe, že si někdo může koupit americký či německý vůz a největší dementi dle něho jsou majitelé BMW.

 

Na sousedy kouká svrchu a pro každého z nich má nelichotivou přezdívku. Jednoho dne se však přistěhují noví sousedé – mameluk, co se mu nabourá do poštovní schránky, a jeho íránská žena Parvaneh. Tehdy Ove ještě netuší, že z konfliktu kolem poničené schránky jednou vzklíčí velké přátelství.

 

S Ovem se setkáváme v okamžiku, kdy jej vyhodili ze zaměstnání, ve kterém strávil celý život. Protože dopoledne nemá co na práci, sám sebe pasuje na jakéhosi strážce veřejného pořádku a dělá každodenní obhlídky okolí, zdali jsou zamčené garáže a zapisuje si značky aut, která nedovoleně vjela do čtvrti. A hádá se přitom s tím budižkničemu odvedle a jeho ženou, odbarvenou nánou, která neuklízí hovínka po svém psovi. Její pes ustavičně pronásleduje a napadá toulavého kocoura, kterého Ove posléze adoptuje.

 

Ove těžce nese ztrátu zaměstnání a jiné mnohem horší ztráty, o nichž se dočteme později. Nenachází žádný smysl života a rozhodne se dobrovolně opustit tento svět. Důkladně se připraví, do stropu zabuduje hák, přehodí lano, navlékne oprátku na krk, kopne do židle a …. lano se přetrhne a v tom okamžiku zazvoní Parvaneh, aby ji odvezl s dětmi do nemocnice, protože její muž je po úrazu.

 

Smála jsem se nahlas, jak Ove v nemocnici zmlátil dotěrného nemocničního klauna, a měla jsem slzy v očích v další kapitole, která popisuje, jak Ovemu zemřela žena. A tak se to stále opakuje, kniha je velice vtipná a humorná a zároveň dojemná a citlivá.

 

V retrospektivě se dozvídáme, jak se seznámil se svou ženou Sonjou, kterou hluboce miloval a ona jeho. Nejlépe to charakterizuje tato věta: "Kdyby se ho někdo zeptal, řekl by, že dokud nepotkal Sonju, nežil. A poté, co odešla, taky ne". Byla jeho pravým opakem, milá, společenská, nadevše milovala umění a literaturu, kdežto Ove nejraději trávil dny v garáži, kde pulíroval svůj saab. A zde zjišťujeme, že ten nemluvný a věčně nabručený protiva je ve skutečnosti hodný člověk, že je schopen velkých citů, jen je nedokáže dát najevo. Je poctivý, čestný a velkorysý. Má velký smysl pro spravedlnost, pokud někdo udělá na něho či na někoho jiného podraz, nežaluje a neudává a s dotyčným si to vyřídí ručně jako chlap s chlapem.

 

Sonja byla učitelka na "zvláštní škole", děti ji měly moc rády a chodily za ní až domů. Dokázala svou lásku k literatuře dětem předat natolik, že i problémové děti si přečetly Shakespeara. Když si manželé po letech dopřáli dovolenou k moři, utrpěla Sonja v zahraničí autonehodu, přišla o dítě, které v sobě nosila, a skončila na vozíku. Ove přizpůsobil celý dům tělesně postižené Sonje, aby zde mohla pohodlně žít. Když Sonja zemřela na rakovinu, Ove ponechal dům ve stavu uzpůsobeném pro vozíčkáře a Sonjiny věci netknuté, tak jak opustila tento svět.

 

Ove neúspěšně opakuje své pokusy o sebevraždu a vždy se do toho nějakým způsobem připlete Parvaneh. Ove ji z nějakého pro něj nepochopitelného důvodu, na rozdíl od toho jejího mameluka, uznává. Možná je to tím, že Parvaneh je z Iráku a nechápe zcela místní společenské konvence, takže s Ovem jedná vždy na rovinu. Možná až příliš. A tak se postupně vykrystalizuje přátelství s rodinou Parvaneh, s dalšími lidmi v sousedství, udobří se se svým bývalým přítelem, kterému nemohl odpustit, že se místo něho stal předsedou bytového družstva. Dalo by se říct, že kniha míří mílovými kroky k happyandu… no není to tak. Ale jak to vše dopadne, si přečtěte sami.

 

 

 

 

 

 







Zařazeno v kategorii Knihy, recenze, Postřehy





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička