Nejen o hudbě a rebelii

Nejsem cílová skupina knihy Cobainovi žáci, autor Miroslav Pech je z generace mých dětí, nicméně je mi hodně blízká hudba, o které kniha kromě jiného pojednává. Nakonec kvůli tomu jsem po knize sáhla, mám ráda Kurta Cobaina a všechny kapely, co v devadesátkách jely ve stylu grunge.

https://www.youtube.com/watch?v=MS91knuzoOA

https://www.youtube.com/watch?v=3mbBbFH9fAg

https://www.youtube.com/watch?v=NRtvqT_wMeY

https://www.youtube.com/watch?v=U8nibIN7i6M

https://www.youtube.com/watch?v=B32yjbCSVpU

https://www.youtube.com/watch?v=83gddxVpitc

https://www.youtube.com/watch?v=4xmckWVPRaI

https://www.youtube.com/watch?v=mGgMZpGYiy8

Pamatuji si, jak Eddie Vedder později odmítal svou hudbu vydávat na cédéčkách, takže alba Pearl Jam jsou k mání jen na vinylových deskách, a jak klip Runaway Train pomohl k nalezení ztracených dětí, které se v něm objevovaly.

Pamatuji si, jak jsem ještě předtím na studentských kolejích na kotoučovém magnetofonu nejradši poslouchala Doors, které autor dost může, a taky Jehtro Tull (moje absolutní Number One), Yes, Genesis, Pink Floyd a Petera Hammilla. A jak byli Sabbathi, Zeppelini, Sladi, Sweeti a Sex Pistols hned na druhém místě.

Pamatuji si, jaký jsme byli frackové oprsklí a nevycválaní, když jsme byli někde na brigádě, jak jsme lezli těm všem vedoucím a šéfům na nervy, jaký pro ně bylo utrpení, když s námi museli komunikovat a poslouchat naše blbý rádobyvtipný poznámky, jak pro nás byla úděsná představa, že bychom se živili manuální prací, jak jsme se vysmívali lidem, co lezli po poli a sklízeli úrodu či "hákovali v Kolbence". A jak jsme všichni doufali, že pronikneme do umělecké branže a budeme slavní zpěváci, herci či výtvarníci (a samozřejmě zpěvačky, herečky či  výtvarnice). Já chtěla být filmovou režisérkou a točit hudební filmy, něco jako Easy Rider či Wall.

Pamatuji si, jak jsem si říkala, že rozhodně nebudu žít jako moji rodiče, jak jsem nechápala, že si někdo může jít po obědě lehnout a dokonce usnout, že někdo v sobotu večer může dřepět doma a čumět na televizi, místo aby se vydal do víru velkoměsta.

Pamatuji si, jak pitomý holky z gymplu různě kombinovaly prášky, aby zhubly, až si některé z nich přivodily smrt, a to jsme ještě netušili nic o nemoci zvaná anorexie. 

Pamatuji si, jak mnozí magoři experimentovali s toluenem (pytlík na hlavu a vdechovat) a jak v té době přinášeli první feťácké oběti, jelikož to ještě nebylo tak vychytaný jako v době, co popisuje autor, kdy se vzájemně hlídali.

Pamatuji si, jak jsme na gymplu uspořádali koncert Hutky a jak jsme potom zpívali protikomoušskou "Proč maj včely královnu, táto řekni proč, ještě nepoznali reformáciju, tak proto proto proč". A jak všichni, co se koncertu zúčastnili, naklusali na fízlárnu, kde se museli z té protistátní akce vyzpovídat.

Pamatuji si, jak kdosi našel v odpadu v Kovošrotu vyhozené kovové odznáčky trojky, takže jsme nosili na klopě saka (džínová saka se tehdy nosila, víš) 333, a jak jakýsi debil prohlásil, že to bylo číslo americké jednotky, která vyvraždila vietnamskou vesnici My Lai. A my zase museli napochodovat k policajtům a vysvětlovat, že se jednalo o čirou náhodu – taky že, jo, pokud by to byla s masakrem v My Lai a číslem US jednotky pravda, nenosili bychom to.

Pamatuji si, jak jsme s kámoškou Helenou pořádaly v hospodě U Valtrů zábavu a jak tam kdosi rozvinul norskou vlajku a jak s ní lidi tancovali a jak jsme zase napochodovali (my dvě a dýdžej Jirka) na policejní stanici kvůli nezákonnému obohacování (vybírali jsme vstupné a nechali si ho) a taky kvůli vlajce  (všichni, co se jen té hnusné kapitalistické vlajky dotkli, a všichni, co to mohli vidět) a skončilo to jenom dvojkami z chování, a ne vyhazovem, protože Heleny máma byla komouška až na půdu a ještě k tomu krajská školní inspektorka, což jsem předtím nevěděla, ale náramně se to pak hodilo.

Pamatuji si, jak mně maminka s tatínkem nadávali, co jsem to za individuum, když mě pořád vyslýchají policajti (samozřejmě, že se při každé té akci výslechy donekonečna opakovaly, estébáci se z nás snažili vytáhnout i to, co nevíme) a že skončím špatně.

Tohle všechno mi Miroslav Pech během čtení jeho knihy připomněl, vrátila jsem se do svého mládí a jsem mu za to vděčna. Sice jsme nežrali lysohlávky ani nehulili trávu, na druhé straně alkohol byl v té době pro náctileté dostupnější, jelikož na diskotékách a na zábavách nikdo nekontroloval občanky ohledně alkoholu a my jsme toho hojně zneužívali.

Takže teď k té knize. Předpokládám, že vše, co Miroslav Pech v knize popisuje, je odžité, a pakliže hlavní postava knihy není přímo on, tak je zde hodně autobiografických prvků. Evidentně měl autor bouřlivé mládí, popis všech zážitků je syrový a drsný, ale také nesmírně vtipný. Některé příhody jsou více než černohumorné, a i když to s ohledem na zničující okolnosti bylo nemístné, musela jsem se smát nahlas.

Hádaly se ve mně totiž dva pohledy, ten karatelský pohled starší dámy a babičky, že to někdy ti kluci opravdu přehání a že bych nechtěla, aby mí vnoučkové jednou takto vyváděli, a ten druhý chápající pohled, a to z výše uvedených důvodů, kdy jsem se vrátila o pár desítek let zpět (dneska se tomu říká flashback víš) a vzpomněla si, jaké kraviny a průsery dělali kluci na gymplu a na základce, my holky jsme až tak daleko nešly, a připomněla si, co dělají moji spolužáci dnes. Jsou vzorní otcové a dědečkové a mají úspěšné firmy či jsou z nich lékaři, šikovní řemeslníci apod. Usadili se stejně jako se usadil hlavní hrdina na konci knihy, žije spořádaný život s Nevěstou, chodí do fabriky, podobně jako jeho tatínek, což si před pár lety nedovedl vůbec představit.

Prostě svět se točí pořád tak nějak stejně. A když se podíváte na Pechovu knihu trochu s nadhledem, tak se budete královsky bavit.

A ještě ukázka z knihy (taky mám v sobě toho malýho "otravnýho sráče", kterej mi našeptává. Samozřejmě, že něco úplně jiného než našemu hrdinovi, ale jak říkal Churchill: Když se tak ohlížím zpět na všechny ty obavy, vybaví se mi příběh o starci, který na smrtelném loži prohlásil: „Míval jsem v životě hodně trablů, ale většina z nich se nikdy nestala“ ):

Ukázka:

Lámu do sebe panáky. Někdo mi podává kus bábovky. Odmítám s tím, že nemám hlad. Je v ní tráva. Tak to potom jo. Lámu do sebe panáky. Kouřim kolující brka. Snažím se nemyslet na Nevěstu, ale nejde to. Nemůžu se zbavit přesvědčení, že je mi nevěrná. Mám v sobě toho otravnýho sráče, kterej mi našeptává, že všechny ženský jsou děvky, že každá má aspoň dva klacky, který pravidelně střídá. Ve skutečnosti jí vůbec nezajímáš, šeptá ten sráč, jsi jen bokovka. Zrovna teď leží s tím druhým a vypráví mu, jakej seš píčus. Že si srab, že máš mindráky a plochý nohy a malýho čuráka.