Fialová obloha pro mne


8. prosince 2010, autor Viviana Mori,



Přivezli mě na vozíčku celou od sádry.
Já nemluvila, a tak mi maminka položila do ruky fialovou růži.
Já neměla rty
 a tak jen očima jsem se ptala…
Kde k ní jenom mohla přijít?
A ona sklopila oči,
ukázala na obrázek babičky s křížkem na jejím čele.
Mystika a duchové nosí fialovou spolu,
 aby měli blíže k průniku stmívání a červánků…
I maminka se červenala, protože sama měla nakrajíčku z pohledu na mne.
Nebyla  zima a já byla jak sněhulák.
Pak maminka vytáhla z kapsy modrý provázek.
Že prý dává duchům volnost.

Vzala si můj prstýnek a políbila kamínek do něj posazený.
 Provázkem obkroužila můj hubený malíček.
Křupla sádra, alespoň myslím, že to byla ona.
Slyšela jsem maminku plakat, když hodila mi růži.

Fialovou květinu.
Křehkou.
Opravdu vzbuzovala víru v hořící nebe v budoucnu,
kde mohla bych být…

 

A pak už jsem mohla mluvit.







Zařazeno v kategorii Poezie



Počet komentářů na “Fialová obloha pro mne” - 1


    Eva   (9.12.2010 (11.57))

    to je moc dojemné a moc krásné...přiznám se, že jsem báseň četla již včera, ale nebyla jsem schopna nic napsat...na Sůvičku nyní chodí samé smutné texty, předvánoční čas nás nutí bilancovat a udělat si "úklid v duši"



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička