Umělkyně

    Znovu roztáhla velký deštník. V případě nutnosti, by se pod něj vešli dva lidé. U obřího marketu se mačkalo kvantum lidí, schovávali se před kapkami nečekaného deště. Dagmar couvla ke sklu s reklamou, ale nechtěla už jít dovnitř. Nemohla mezi davem dýchat a všechno potřebné už nakoupila. Šampaňské, uherák, nějaké pečivo, lupínky a neperlivou vodu. Stála v louži a čekala na černý mercedes. Taška se jí zařezávala do štíhlých prstů. Přesunula ji do druhé ruky, přehodila deštník, málem upadl na mokrý asfalt. Konečně uviděla jeho vůz.

Hledal ji očima přes mlžící se okna, prudce zabrzdil. Přiběhla k němu, nemotorně sklopila deštník, otevřela zadní dveře, hodila tašku na sedadla, měl tam nějaké složky a zdálo se, že i kytku.

Usmála se: „Ahoj. To je pro mě?“ A sedla vedle něj. Měl namoklá ramena perfektního obleku. I vlasy se mu kroutily jako po koupeli. Něžně mu je prohrábla.

„Ne, to je pro ženu, když zase přijdu pozdě, jako omluva,“ zmáčknul její stehno. Hlasitě se zasmál. Nikdy ji nepřinesl kytku.

Dagmar se připoutala bezpečnostním pásem a začala přemýšlet nad svojí výmluvou. Přestalo pršet. „Bude tam zima, dlouho jsem tam nebyl, než to roztopím, zima, ale je tam klid, samota, budeš moct křičet jak chceš,“ pohladil ji po tváři a strčil ukazováček do jejích sladkých úst,“ sluší ti to.“

Dagmar zatnula zuby, jemně, ale dost na to, aby ho to zabolelo. „

Bestie!“ vytrhnul ruku a otřel prst do hedvábného kapesníku. „Bolí to.“

Dagmar se pousmála. Rozepnula si plášť. Rozjeli se k jeho chatě na okraji města. Ve vinohradech, chata jako pěst na oko, mezi všemi sklípky, dostatečně vzdálena od potutelného smíchu a závisti starých vinařů, z nichž mnozí presovali hrozny ručně. „

Ukaž mi podprsenku,“ naléhal.

„Ještě tam nejsme,“ Dagmar prostupovalo pouhopouhé sexuální souznění s tímto mužem, nedělala z toho bůhvíco, žádnou nadějnou avantýru pro budoucnost, připadala si jako váha, celý den přetlačovaná nutkáním zavolat mu, pronásledovaná bušením srdce, zavřená ve vlastním světě lží, kde se rve sama se sebou, často zválená ve špíně. Nemilovalo ho, jen se jí to všechno kolem něj líbilo, vzrušovalo.

„Mám tmavá skla, nemusíš se bát, žádný úzkostný stav ti to nepřivodí, podívej se na holky v Amsterdamu, za výkladem. Jednou jsem tam byl, tam se nikdo s ničím….“ sundal ruku z řadící páky a pokoušel se Dagmar šmejdit po knoflících bílé blůzky,“ upřeně přitom sledoval silnici před sebou. Dotýkal se Dagmařiných podprsenkových košíčků, obkresloval, jak říkával galaktickou spirálu po jejích bradavkách, přejížděl po zlatém řetízku po štíhlém krku.

„Jsi bestie.“ Palcem pohladil její bradu. Dagmar přiváděl k šílenství, zajela mu rukou do rozkroku.

„Počkej, ještě se vybouráme,“ míjel rychle protijedoucí náklaďák. Odsunul sedadlo od volantu a rozepnul kalhoty. Vzal Dagmařinu hlavu a vtlačil mezi svá stehna.

Vzala do úst jeho povadlé mužství, voněl, rozesmála se, blonďaté vlasy se vlnily rytmem jejího zvonivého smíchu.

Nesnášel toto její počínání, dokázal být i hrubý. Často ji uklidňoval fackou. „Co je? Co zas děláš?“ zlobil se. „K tvému chování aby měl člověk mozek!“

„Zvoní ti mobil v kapse, nemá ti tak řvát rádio, slyším ho jen já, když mám ucho na tvém penisu a kapse,“ Dagmar se ocitla ve svízelné pozici, s despotou u volantu a zaklíněná, nemohla se vymanit, z žáru jeho kůže, od probouzejícího se mužství, na klíčku od auta houpal se před jejíma očima zelený čtyřlístek. Zkusila zvednout hlavu, on však dal najevo svoji autoritu, na hotelu je vždy omytá alkoholem, když zavře oči, nevnímá, nyní ji však pevně držel. Mučila se pocitem, že teď musí z jakési vděčnosti k něm, omluvit svoji touhu, vytáhla mu mobil z kapsy, vypnula naléhavé zvonění.

Zastavil na polní cestě. Seřídil topení.

Dagmar položila znovu tvář do jeho vzdouvajícího se klína, pravou rukou našmátrala knoflík hlasitosti rádia. Řvalo nějakou odrhovačku. Zmlkla, jen potichu vyplázla k jeho stehnům jazyk. Pomalu od sebe rozevřela jeho trénované nohy, pohladila kyčle, a dělala to přesně tak, jak on to má rád, pomalu, dráždivě, jemně. Poskytla mu sebe "až do konce" a on mohl vyvrcholit v jejích ústech. Jako vždy se jí zvedl žaludek a z chuti spermatu se jí udělalo nevolno.

Zaklonil se na opěradlo a zašeptal: „Ženská, která to dokonale ovládá by měla dostat titul národní umělec, něco jako Švorcová nebo tak, jsi báječná.“

Přestala provádět fantastický sex, překazila jeho sténání, vytáhla znovu mobil, zmáčkla na jeho drahém telefonu dvakrát zelené sluchátko, strčila mu ho do nechápající dlaně, vyhrnula límec pláště až na uši, rozchechtala se a vylezla z auta.

„Pitomým vtipům jsi mne naučila ty, tak se teď nenasírej!“ zakřičel za ní.

Poodešla k špendlíkovému keři, vyplivla šťávy do neposekané trávy, vzala si z kapsy větrový bonbón, rozpouštěla mentol mezi bílými zuby, znovu vyprskla obsah na vlahou mez, dávila se. Na jazyku zesměšnila jeho ublíženou ješitnost.

On, znovu hledal hedvábný kapesník, který použil jako obvaz na svůj kousnutý ukazovák. Popravdě řečeno, teď nevěděl, jak ji bude ve svém honosném sklípku šukat. Viděl ji, jak je nasraná, nechtěl pykat za svoji přenáramnou náladu a překotně uraženým chováním své milenky a za žádnou cenu, kurva, si nechtěl nechat ujít celý večer protínat její nádherné tělo na kožešinách před plápolajícím krbem. Rozčilovala ho, ale uměla šukat..no jak ji teď řekl, jako národní umělkyně.

Čekal na ni, upravovala si venku vlasy a potahovala dolů sukni, neviděla co dělá on uvnitř, měl přeci tónovaná tmavá skla. Zatroubil. Ani se nepohnula.

Nejsem blbec. Nezavolám jí už, nebudu si ho honit nad její fotkou, až zase odletí na dva týdny se někam smažit s tím svým joudou co jí hodinu žužlá bradavku, blekotá něco o sedmikrásce, mňouká jako vykastrovaný ušlechtilý kocour co nepozře levnou granuli, a pak u toho usne jako mimino, kurva to je kočka, ale jak ta mě sere, otočil se k zadním sedadlům.

Dobře ji zná, ví jaká je, od něj potupená nadávkami, zraňovaná, ale jen kvůli němu si kupuje drahé kalhotky, luxusní spodní prádlo, šeptá při milování přisprostlá slovíčka a občas si nechá ubalit nějakou tu facku.

Vzal kytku, strhnul papír, žluté růže kupované v obvyklém městském květinářství, jako odlesk slunce ve vinohradu, přistrčil si je k nosu, podíval se na ni.

„To je ale Leticie.“ Vyskočil z auta, její chování sice zlikvidovalo jeho dobrou náladu, tvářil se otráveně, přišel k ní, přičichl k jejích dlouhým vlasům, políbil je, potlačil svůj dojem jako z pojídání studeného salátu z tuňáka, potřebuje se uvolnit, vystříkat, odpočinout si, pokřikovat na ni, a trochu se najíst, přežvykovat ji celou noc, žmoulat v dlaních její prsa, drtit její klín a sát její smyslná ústa.

Něžně ji pohladil:“Hlupáčku, miluju tě, ta kytka byla pro tebe.“

Zajel ji rukou pod sukni, přitiskla se k němu. Prominula mu tu lež.

Zapomněla na své poničené žíly bez krve. Nebylo to skutečné trápení, chtěla teď být co nejdříve s ním v posteli. Chtěla si nechat vytáhnout kůži až k prasknutí.