Posvěcené zlo


25. dubna 2020, autor Eva,



Před několika lety jsem se v rámci konkursu na scénáristy, který pořádala produkční společnost PROTV, dostala do nejužšího výběru. Vybraná parta scénaristů, profiltrovaná několika dalšími zkušebními koly přímo v sídle firmy, pak byla rozdělena na skupinu, která měla pokračovat v psaní seriálu Rodinná pouta, a na skupinu, která měla psát nový seriál z lékařského prostředí pro TV Prima. Já jsem si přála být ve skupině píšící nový doktorský seriál, protože erpéčka mi nic neříkala, a to se mi naštěstí zdařilo. 

 

Možná se divíte, jak je to možné, že se tam dostal naprostý laik, ale já jsem tehdy shodou okolností spolupracovala na svých scénářích s dramaturgem České televize, který mě naučil všechny finesy při psaní scénářů a doporučil příslušnou literaturu, kde jsem si načetla vše potřebné. Než jsme stačili scénáře dotáhnout k realizaci, pan dramaturg odešel do důchodu a tím moje spolupráce s ČT skončila.

 

V PROTV nás za těch několik měsíců také mnohému naučili, neboť pravidelných týdenních schůzek se zúčastňovali lidé z filmové branže. Poté, co jsme jim cca během půl roku předali své náměty a nápady a společně napsali několik dílů seriálu, nás všechny vyhodili, že prý nás vlastně nepotřebují. Rodinná pouta prý budou dále psát sestry Bártů a seriál z lékařského prostředí údajně TV Prima točit nehodlá.  

 

Produkční společnost PROTV pár let poté zkrachovala a mně zůstaly jen vzpomínky na prima partu lidí, kteří se tam sešli – jasně, že jsme pak spolu chodili na pivo a "tvořili" a spřádali plány i v hospodě. Kdyby se natočil seriál z těch historek, co jsme si vyprávěli, tak by to bylo lepší než celá erpéčka.

 

A také jsem získala nedocenitelné know-how, co se týče psaní scénářů. Ze zkušeností, které jsem si odnesla a z knihy Memoáry o řemesle od Stephena Kinga, např. vím, jak by měla vypadat expozice, aby seznámila s postavami a přitom nebyla nudná, jak by měly vypadat dialogy, aby posunovaly děj dopředu a přitom byly přirozené, a také jak by měla vypadat detektivka, a to jak v psané, tak filmové formě. Od onoho známého "pokud se na začátku příběhu objeví zbraň, tak se z ní na konci nutně musí vystřelit" až po pravidlo, že s vrahem se musíme seznámit už na začátku vyprávění. Měl by to být někdo z blízkého okolí hlavních postav, do něhož byste to nikdy neřekli. Jinak nefunguje dramatická zápletka a nenastává moment překvapení. Většina autorů umí s tímto perfektně pracovat, děj dokonale zašmodrchá, vymyslí celou plejádu dalších podezřelých, odvádí děj jinam, a teprve poté odhalí pachatele, kterého vlastně známe již od začátku. A čtenář pak napíše do hodnocení v databázi knih, že pachatel na konci knihy byl překvapivý.

 

Autorka Nora Roberts v knize Posvěcené zlo také nakládá s detektivním žánrem dle pravidel. Pakliže znáte zásadu objevení se vraha již na začátku, tak zde jej vytušíte velice snadno. Navíc jsou tam tak silné náznaky, že se nemůžete splést. A jako podtržení toho všeho policie nedojde k žádným jiným podezřelým, protože vše se motá kolem milostného vzplanutí dvou hlavních postav.

 

Konstrukce detektivního příběhu je v podstatě velmi chabá. Vrah, silně věřící člověk, škrtí své oběti kněžským humerálem a vždy po sobě zanechá vzkaz, že se jedná o boží vůli. Pro zpracování profilu vraha je přizvána psychoterapeutka Tess a mezi ní a vyšetřovatelem Benem se rozehraje milostný románek. Oba hrdinové, jak velí klasika, se ze začátku nemusí, ale postupně se do sebe zamilují. Vyšetřování případu zde běží jenom na okraj, milenci o něm spíše teoreticky mudrují v rovině etické a morální. Jako poslední oběť si vrah vybere právě Tess. Kontaktuje ji a svěří se jí, že vše dělá pro posmrtné vykoupení své milované sestry – dvojčete – Laury, která zemřela v hříchu při zpackaném potratu. S tolika indiciemi už se dá pracovat, ale vyšetřovatelé se projeví jako neschopní žabaři a vůbec po této informaci nejdou. Nejmarkantnější je to ve scéně v kostele při mši, které se Tess také zúčastnila, neboť zde byl předpoklad, že se mše zúčastní i vrah, který bude psychicky natolik rozložený, že to na něm bude vidět. Vrah zde skutečně byl, dokonce s ním hovořili a pokud by policisté prověřili všechny účastníky mše a vylučovací metodou porovnali, kdo z nich se kdysi účastnil kněžského semináře a kdo z nich měl sestru Lauru, která zemřela mladá, tak by pachatele měli do hodiny.

 

Autorka se pustila na tenký led psychoterapie, o kterém moc neví, zaměňuje zde psychoterapeutku, psycholožku a psychiatričku, také jí není známa skutečnost, že psychoterapeuti musí chodit na analýzu ke svým kolegům povinně, a ne jen v případě, že jsou zamilovaní a účastní se vyšetřování vraždy.

 

Postava Tess je vylíčena jako dáma z high society, která žije v komfortu a neví, co jsou finanční problémy, a proto se mnohým může zdát povrchní, ale ve skutečnost taková není. Což fajn. Ale pokud jde psychoterapeutka za svou pacientkou – manažerkou, která se z přemíry úkolů psychicky zhroutila, do nemocnice v drahém kostýmku, v botách z hadí kůže a s luxusní kabelkou, tak jen dokazuje – a teď ze mě nemluví plebejská závist – že na té povrchnosti něco bude a že to od ní jako psychoterapeutky v dané situaci je krajně netaktní.

 

Takže, co doporučuji. Pokud si chcete přečíst romantickou love story, budete se celkem dobře bavit, pokud si chcete přečíst napínavou detektivku, tak radši sáhněte po jiné knize.

 







Zařazeno v kategorii Knihy, recenze, Postřehy





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička