Anna Cima

Bylo nám tehdy pět. Long měl místo očí úplně tenký čárečky a tvář měl kulaťoučkou jako balon. Bylo na něm vidět, že je jinej než my.

Namalovala jsem na papír všechny spolužáky a obličeje jim vybarvila tělovou pastelkou. Ta pastelka měla dokonce takovej název. Tělová. Jenomže na Longa se nehodila, protože Long byl tmavší než my. Tak jsem ho vybarvila oranžově. Paní učitelka mi potom vyčinila. Řekla, že Long je stejný jako my a že ho nesmím vybarvovat jinak než ostatní. Jenomže Long byl jinej a s tim se nedalo nic dělat. Když si pro mě odpoledne přišla maminka, paní učitelka jí obrázek ukázala.

„Podívejte se, co Janička nakreslila!“

Hrozně jsem se bála, že mi mamka taky vynadá. Cítila jsem se provinile, přestože jsem si nebyla úplně jistá, co jsem provedla.

„Namalovala spolužáky. Je na tom snad něco špatně?“

„No, ale podívejte,“ ukázala paní učitelka na Longův oranžovej obličej, „vidíte, jak namalovala Longa?“

„Vidím,“ přimhouřila máma oči, „a co má být?“

„Vybarvila ho jinou pastelkou!“

Máma na učitelku nechápavě zírala.

„Namalovala prostě spolužáky tak, jak je vidí, na tom přeci není nic špatnýho.“

„No, ale tyhle věci se musí podchytit včas.“

„A to jako kdybyste měli ve třídě černocha, tak ho taky bude muset vybarvit růžově jako ostatní?“

Na to paní učitelka neměla co říct. Máma pak celou cestu domů vrtěla hlavou.

„Ježiši, to, že máme stejný práva a že se respektujeme, přece neznamená, že jsme všichni stejný!“ řekla potom doma tátovi, „když vidí Vietnamce, tak ho prostě namaluje, jak ho vidí! I se šikmejma očima! A bere to jako něco úplně normálního!“

„No tak to ta učitelka trochu přehání, no. Má strach, aby se mu děcka nesmála. Víš, jak uměj bejt děti zlý.“

„Naopak tím, jak to hrotí, na tu jeho odlišnost upozorňuje!“

A tak jsem pochopila, že Long je Vietnamec.

z knihy Probudím se na Šibuji