7 – Bývalé obchody a prodejny v Hradci Králové


7. července 2021, autor Eva,



V tomto povídání o Hradci Králové vám představím některé obchody a prodejny z minulého století, které už dávno odnesl čas. Začnu na Masarykově náměstí. Jenom kratičce k historii, slibuji, že pak už s tím nebudu otravovat. Náměstí se původně jmenovalo Husovo.

 

 

V roce 1926 na náměstí instalovali sochu T. G. Masaryka od Otty Gutfreunda a v roce 1931 jej přejmenovali na Masarykovo. Během německé okupace byla Masarykova socha v roce 1940 odstraněna a náměstí dostalo název náměstí Boženy Němcové, avšak už v roce 1941 bylo opět přejmenováno, a to na Nové náměstí/Viktoria Platz. Po osvobození v roce 1945 se mu vrátil název Masarykovo náměstí a v roce 1947 se sem vrátila i Masarykova socha. V roce 1953 jej bolševici slavnostně pojmenovali náměstí Velké říjnové revoluce a Masaryka po vzorů fašistů zase sundali.

 

Tipuji, že níže uvedená fotografie je dle aut a rudé hvězdy z počátku padesátých let, těsně předtím, než odstranili sochu.

 

 

Od roku 1961 se náměstí jmenovalo Leninovo, od roku 1970 Mírové náměstí. V roce 1989 jej napotřetí přejmenovali na Masarykovo náměstí a v roce 1990 sem slavnostně za přítomnosti Václava Havla napotřetí putovala Masarykova socha a já doufám, že v naší novodobé historii se už nenajde důvod k jejímu odstranění.

 

Za mého mládí se na rohu Masarykova/Mírového náměstí nacházela prodejna fotografických potřeb, kde nakupoval můj tatínek. Jak jsme spolu vyvolávali fotky z filmových negativů a poté je žehlili, jsem již popsala v kapitole o bydlení ve vile Aničce. Fotopotřeby tu zřejmě byly už za první republiky, neboť z té doby pochází níže uvedená fotografie.

 

 

Takto vypadá Masarykovo náměstí dnes.

 

 

 

 

Když jsem zahnula do ulice kolem hospody Na Růžku, došla jsem k prodejně Řempo. V této prodejně pro kutily a zahrádkáře jsme jako dospívající holky nakupovaly celtovinu a šily si z ní „somrácké“ bundy. Mládež se tehdy dělila na somráky a veksláky. Somráci nosili dlouhé vlasy, odrbané džíny trubky, zelené bundy a kecky. Poslouchali rockovou muziku a zakázanou muziku jako Plastiky a DG307, ti intelektuálněji založení četli trezorovou literaturu a šířili ji mezi sebou. Měli dost často konflikty s policajty neboli fízly, jak se tehdy příslušníkům Veřejné bezpečnosti říkalo, a dostávali od nich dost často na hubu.  

 

Veksláci se zpočátku rekrutovali z komunistické zlaté mládeže, protože měli přístup ke „zdrojům“, k oblečení ze Západu a elektronice, která nebyla běžně k dostání, a hlavně k tuzexovým poukázkám, s nimiž obchodovali. Postupně začala kšeftovat s bony i jiná pofidérní mládež, nejen papalášská, a označení veksláci se rozšířilo i na lidi, kteří chodili stejně oblékaní. Nosili kožené bundy, džíny mrkváče a špičaté boty. Poslouchali Boney M, Village People a podobné diskotékové „skvosty“.

 

My holky jsme si mohly vybrat, ke komu se přikloníme. Drtivá většina mládeže byla něco mezi. Já jsem inklinovala spíše k somrákům a nosila zelené bundy a kecky. A poněvadž se takové bundy nedaly koupit, kradly se buď na vojně, nebo se šily podomácku. A látky na ně se kupovaly v Řempu. Byla to vlastně celtovina určená na zahradní lehátka apod. V té době jsem u babičky a dědy v Plotištích objevila ve skříni dlouhý zelený montgomerák po dědovi. Vyndala jsem z něho ramenní vycpávky, zkrátila rukávy a v takto upraveném kabátě, který mně sahal až na paty, jsem chodila na gympl a máma se chytala za hlavu.

 

Když jsem z Masarykova náměstí hned u fotopotřeb zahnula do Šafaříkovy ulice, došla jsem k prodejně Tuzex, kde jsme nakupovali především džíny.

 

Svoje první džíny jsem si pořídila jako osmačka v Tuzexu v Praze v Krymské ulici. S kamarádkou Dášou jsme jely vlakem do Prahy, vystály si v Krymské frontu a zakoupily ten úžasný kousek západního oblečení. Pak jsme vyrazily na oběd na Václavák do Jalty, Prahu jsme neznaly a nic lepšího nás nenapadlo. Kolem jedenácté dopoledne zde nebyli skoro žádní hosté, jen my dvě a ještě nějaký pár, nebylo zvykem chodit do drahých restaurací. Číšníci a ostatní personál se proto asi nudili a dvě venkovská telata pro ně byla vítaným zpestřením. Seběhli se kolem nás a co jako děláme v Praze a jestli bychom nešly s nimi večer na mejdan, a my, že ne, že musíme ještě dnes domů. Nicméně nám udělali úžasné představení, flambovali před námi maso na pánvi, „žonglovali“ s nádobím a příbory, prostě si z těch vyjukaných holek dělali srandu. Škoda, že tenkrát nebyly mobily, které by tu estrádu pro dvě nezkušené puberťačky mohly zaznamenat. Z Prahy jsme zase jely vlakem, obtěžkány fungl novými wranglerkami a zážitky z pětihvězdičkového hotelu. Seděly jsme v kupé pro kuřáky, kouřily Nefertiti s bílým filtrem a připadaly si jako světačky. Ve škole jsme se chlubily a natřásaly v tuzexových džínách, dokud nám nesrazil hřebínek spolužák Milan. Po návštěvě ZOO ve Dvoře Králové, kterou hradečtí školáci hojně navštěvovali, se nás soudružka učitelka na zeměpis zeptala: „Děti, tak jak jste se měly v ZOO?“ A Milan vykřikl: „Dášu a Evu pochcal lev.“ Milan nekecal, opravdu jsme se znelíbily jednomu ze lvů v ZOO, vystrčil na nás zadek a mohutným střikem nám pokropil břicho. Naštěstí bylo teplo a svítilo sluníčko, trička jsme si přemáchly na WC a brzy na nás uschla. Byly jsme ve škole „populární“, kam se hrabou nové džíny, ukazovali si na nás a špitali si: „To jsou ty, co je počural lev.“

 

Odhaduji, že hradecký Tuzex na rohu Šafaříkovy a Gočárovy ulice (bývalá Obránců míru) byl zřízen někdy v druhé půlce sedmdesátých let. Holky si tu kupovaly nejen džíny, ale také spodní prádlo, neboť to, co se prodávalo v běžných obchodech, bylo jak z programu antikoncepce či proti zvýšení porodnosti, pro dámy v důchodovém věku sic praktické, ale sexy ani omylem a my jsme sexy prádelko fakt nutně potřebovaly.

 

Džíny v té době stály 110 bonů a bon se prodával za 5 korun. Táta mi sehnal bony, ale musela jsem si na ně vydělat. Nezapomenutelná pro mě byla prázdninová brigáda v hradeckém pivovaru, když jsem byla ve třeťáku na gymplu. Pro ty, co nejsou z Hradce, tak z pivovaru je teď krajský úřad.

 

 

 

 

Tuším, že se tu vyráběl Hradecký ležák, pivo Votrok přišlo až po revoluci, ale to by věděli líp pivaři. Pracovala jsem ve spilce, pivo zde kvasilo v obrovských betonových kádích zapuštěných do země. Jakmile se pivo z kádě stočilo, nastoupila jsem já, vlezla po žebříku dovnitř se smetákem, kartáčem a kýblem s vodou, v němž byla rozpuštěna kyselina sírová.  Pomocí kartáče a kyseliny jsem odrbala ze stěn zbytky po kvasu a pak celou káď vystříkala hadicí s vodu. Měla jsem na sobě montérkový plášť, ochranné rukavice a brýle, to bylo z ochranných pomůcek asi tak všechno. Plášť byl za tři neděle prožraný a proděravělý od kyseliny a byl na vyhození. Nebyla to až tak náročná práce, mezi vyprazdňováním kádí bylo dost času, kdy jsem nemusela dělat nic, lepší než sedět u pásu v lahvovně. Ve spilce bylo lehce nad nulou, chlapi běhali se železnou válcovitou nádobou do stáčírny pro pivo a tu pak ponořili do kýble s teplou vodou. Postávali jsme kolem kýble a nechali mezi sebou kolovat teplé pivo. Ve chladném sklepě čerstvě stočené teplé pivo bylo moc dobré. Akorát byla hrozná darda vylézt z temné a studené spilky ven na sluníčko, kde bylo třicet stupňů. Kór pro někoho, kdo pivo normálně vůbec nepije.

 

Druhý Tuzex se nacházel na Velkém náměstí, tehdejším Žižkově, kousek od hospody u Černého koně. Nabízeli zde lahůdky a různé pochutiny. Za bony, co mi zbyly po nákupu džín, jsem si tu kupovala Dunhillky a v hospodě Pod věží, kam chodili gympláci, jsem pak machrovala s „amerikama“. Dnes už nekouřím, ale v té době lidé kouřili hodně. A nejen u nás, po celém světě, dokumentují to i seriály natočené nyní, ale odehrávající se v minulém století, jako jsou Koruna, Inspektor Gently či Stranger Things, kde hlavní hrdinové cigáro z huby takřka nevyndají.

 

Vedle tohoto Tuzexu bylo dámské krejčovství, nepamatuji si, že bych ho někdy využila, své „modely“ jsem si spíchla doma svépomocí. Nebylo to dokonalé, ale na tu jednu dvě sezóny to úplně stačilo.

 

Velké náměstí kdysi, když se jmenovalo Žižkovo náměstí (1955 – 1990):

 

 

Velké náměstí dnes:

 

 

 

 

Z Velkého náměstí podél katedrály, vzadu je vidět krajský úřad.

 

 

Blízko katedrály sv. Ducha se na Velkém náměstí nacházela prodejna církevní charity. Když v Hradci frčely růžence a holky je nosily místo korálků, objevily tuto prodejnu a doslova ji růžencově vyplenily. Já jsem růženec nemusela pracně shánět, neboť jsme měli v garáži kopii sošky Pražského Jezulátka ověšeného růženci. Abych nepokulhávala za hradeckými módními trendy, chuděrku Jezulátko jsem o všechny ty růžence obrala. Jezulátko nezůstalo ožebračené nadlouho, růžencové šílenství brzy vystřídala mánie dudlíková. Holky si navlékaly na šňůrku dudlíky všech barev a velikostí a věšely na krk. Ani já nezůstala pozadu, růžence jsem vrátila Jezulátku a vyrazila za módními doplňky do drogerie. Dudlíků zde bylo dost pro všechny.

 

Mezi autosalonem a Tuzexem na Gočárově třídě byla prodejna Kara Trutnov. Nosit kožichy z pravé kožešiny byla známka noblesy a okázalosti a ženský chtěly vypadat noblesně a okázale. Kožichy si pořizovaly hlavně z důvodu, aby se v nich mohly předvádět. Mám po mámě ve skříni ještě nějaké kousky, ale nikdo to nechce. Kdo by taky dnes nosil kožich z korejského psa. Já jen to slyším, že se kvůli kožichům zabíjeli i psi, jsem vytočená.    

 

Když jsem zamířila z Masarykova náměstí do Čelakovského ulice, na rohu byla pošta. Tehdy se meziměsto volalo tím způsobem, že jste nahlásili operátorce – tedy té paní, co seděla na poště za okýnkem v „telefonickém“ oddělení – číslo volaného, ona vás poslala do kabinky, vytočila číslo a vy jste v kabince čekali na spojení. Jakmile to dotyčný zvedl, přepojila operátorka hovor do kabinky. Pro komouše to byla úžasná výhoda, mohli takto odposlouchávat všechny hovory.  

 

Vedle pošty prodávali v přízemí metráž a v suterénu koberce. Prostor, kde nabízeli a řezali koberce, byl neskutečně rozlehlý. To už si dnes žádná prodejna s úzkým sortimentem nemůže dovolit.   

 

Kousek za koberci byly myslivecké potřeby, kde si dívky kupovaly myslivecké brašny místo kabelek. Kabelky ve stylu lovecké brašny byly velmi populární, ale nebyly k dostání, takže proč je marně shánět u kovaříčka, když se daly koupit rovnou u kováře.

 

Pak zde byla prodejna klobouků a čepic. A čepicemi nemyslím vlněné kulichy naražené až do čela, ale podobné kreace, co nosí dámy do Ascotu či na Wimbledon. Prostě všelijaké zdobné hučky bez většího praktického použití, neb před deštěm a mrznoucíma ušima stejně neochrání. Klobouky a čepice se tehdy nosily hodně. Když se podíváte na nějaké fotky z minulosti, tak drtivá většina mužů má na hlavě klobouk a ženské všelijaké kloboučky a čapky. Máma a táta na všech fotkách, kde mají na sobě kabát, mají i pokrývku hlavy:

 

 

Čelakovského ulice kdysi, odhaduji 50. léta:

 

 

Čelakovského ulice dnes:

 

 

 

Z Masarykova na náměstí Svobody vede Švehlova ulice. Zde se k mému potěšení nacházela prodejna střihů, kde jsem hodně nakupovala. Když jsem se v osmdesátých vdala a přestěhovala za manželem do Sedlčan, i zde byla specializovaná prodejna střihů. Šila jsem na sebe, na děti i na manžela. Sukně, kalhoty, zimní bundy a troufla jsem si i na jednoduchá saka. Střihy jsme si tenkrát také kopírovaly (jako my ženské) z německé Burdy. Podle Burdy jsem si ušila všechny plesové šaty. Jediným problémem pro nás domácí švadleny bylo, že v galanterii se špatně sháněly kostěné zipy, velké knoflíky, druky do bund apod.

 

Švehlova ulice (jede motorka) a Gočárova ulice (jede trolejbus) kdysi. Od roku 1949 do roku 1990 se jmenovala Švermova ulice.

 

 

Švehlova ulice dnes:

 

 

Ve Střelecké ulici se nacházela prodejna Barvy laky. Tam jsem chodila ráda a čuchala ty nezdravé chemické smrady. Byl zde „výčep“ na stáčení kapalných chemikálií. Řekli jste si, kolik toho chcete, a natočili vam do lahve požadované množství. Lahev jste si přinesli buď svoji, nebo zakoupili za pár halířů. 

 

Křižovatka Střelecké ulice a Dukelské ulice (dnes třída Karla IV), cca šedesátá léta. Na rohu budovy s reliéfem hlavy na zdi se nacházela drogerie, které se po původních majitelích říkalo "u Viktorinů". Jako dítě jsem si tu kupovala kotoučky do Meoskopu, měli tam celé meoskopové oddělení a kotoučků celou partu. Prodejna Barvy laky byla hned vedle, za stromy tady není vidět.

 

 

Součané fotografie drogerie a reliéfu

 

 


 

Historické pohlednice poskytl hradecký fotograf Lubomír Douděra a já mu za ně moc děkuji.

 

Příští povídání bude o zaniklých službách v Hradci.

 

 

 

 

 

 







Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Postřehy, Střípky z dětství



Počet komentářů na “7 – Bývalé obchody a prodejny v Hradci Králové” - 1



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička