8 – Bývalé služby v Hradci Králové


16. července 2021, autor Eva,



V této kapitole bych vám ráda přiblížila služby v Hradci Králové z minulého století, které už neexistují, neboť nejsou potřeba, a také služby, které sic ještě existují, ale v trochu jiné formě. Podotýkám, že uvádím pouze to, co si pamatuji, a samozřejmě si nemohu pamatovat všechno.   

 

Začnu na náměstí Svobody. Už jsem o něm psala, tak jen rychlý přehled. Postupně se jmenovalo náměstí císaře Františka Josefa I. (1914–1918), náměstí Svobody (1918–1937), náměstí dr. E. Beneše (1937–1939), náměstí Svobody (1939–1940), Labské náměstí (1940–1942), Mozartovo náměstí (1942–1945), Leninovo náměstí (1945–1961), náměstí Petra Jilemnického (1961–1970), náměstí V. I. Lenina (1970–1981), Leninovo náměstí (1981–1990). Stála na něm Leninova socha a Lenin ukazoval prstem na veřejné záchodky, proto je zrušili, vysochaného Lenina zrušili v roce 1990. Níže na fotografii je náměstí z roku 1939.

 

 

Foto zapůjčil Lubomír Douděra. Fotografie, resp. pohlednice k tomuto vyprávění, které Lubor poskytl ze své sbírky, jsou opravdu lahůdka. Historické skvosty. Možná vás bude zajímat, jak Lubor k historickým pohlednicím přišel a jak jsem já přišla k Luborovi. Lubor je můj spolužák z gymplu, pohlednice sbírá už od základní školy, nakupoval je na burzách na Střeláku a také po antikvariátech v Praze. Ve sbírce má pohledy nejen z 20. století, ale i z 19. století. 

 

Náměstí Svobody pokračuje na Tylovo nábřeží. Historická pohlednice zachycuje Tylovo nábřeží z počátku 20. století. 

 

 

 Pohled z Tylova nábřeží na Eliščino náběřeží a Tyršův most. Tato je roku 1899:

 

 

Tato je z roku 1915:

 

 

Když jsem studovala na gymplu a bydleli jsme na Pláckách, byla zde zastávka autobusu č. 10, který jezdil přes Plácky až do Plotišť. Často jsem zde čekala na poslední autobus ve 23.00 hodin, často jsem ho nestíhala, ujel mi a musela jsem jít pěšky. Pokud jsem šla sama, tak po silnici, jestliže jsem měla doprovod, tak podél Labe. Autobus jsem nestíhala i po ránu, přestože zastávka od domu byla cca 200 m. Dodnes si pamatuji, jak vycházím z domu, autobus v 7.35 se odpoutává od zastávky a já za ním marně hledím. Seběhla jsem k Labi a makala na gympl, dávala jsem to do 20 minut a začátek vyučování v pohodě stihla.   

 

Cesta podél Labe začíná na Pláckách u Kameňáku, jak se tomuto nejstaršímu mostu v Hradci přezdívá. Byl vybudován v secesním stylu v roce 1912 podle projektu Františka Sandera, který se specializoval na stavby na Labi a Vltavě.

 

 

 

Cesta, a dnes i cyklostezka, vede kolem železňáku. Tam to miluji. Zažili jste někdy ten příjemně mrazivý pocit, když stojíte na mostě, zrovna projíždí vlak, celý most se chvěje a dělá to ohlušující rámus? Pokud ne, tak to zkuste, je to super. Fotek železňáku mám hodně, dám aspoň tyto:

 

 

 

 

 

Cesta pokračuje kolem Labského mostu.

 

 

Pohlednice nábřeží z roku 1919. Naproti, za mostkem, jsou dnes městské lázně, ke kterým se ještě dostanu.

 

 

A dojdeme k Tyršovu mostu. Níže uvedená fotka je z doby, kdy opravovali muzeum, takže se nelekejte. Dnes už je muzeum bez lešení.

 

 

Pohled na nám. Svobody z konce 19. století.

 

 

Na Tylově nábřeží kdysi byla opravna deštníků. Ještě se nevyráběla lehoučká skládací paraplátka do kabelky, nýbrž robustní deštníky s propracovanou zdobnou rukojetí. U těch opravdu starých deštníků byly rukojeti ručně vyřezávané ze dřeva a vlastně to byla umělecká díla. Takový deštník byl poměrně drahá záležitost a lidé s nimi zacházeli šetrně. Proto se vyplatilo nechat protržený deštník znovu potáhnout či opravit zlomený drát. Tenkrát se vůbec vyplatilo věci opravovat, ale nechci rozebírat důvody, proč tomu tak dnes není. Můj názor je, že ekologické aspekty časem převládnou nad ekonomickými aspekty a lidé se k opravování poničených věcí, které lze opravit, zase vrátí. Moje maminka nosila rozbité deštníky do opravny neustále, byla totiž mistryně v lámání deštníkových drátů. S tátou jsme vždycky kroutili hlavou, jak dokáže otevřít deštník obráceně, tedy tím vypouklým dolů. Chvíli s deštníkem bojovala a snažila se ho otočit na správnou stranu, polámala přitom dráty a nakonec deštník rezignovaně podala tatínkovi, ať to spraví. Tatínek prohlásil, že polámané dráty spravit neumí, že to musí do opravny.  

 

U Tyršova mostu zahneme na třídu Karla IV, bývalou Dukelskou. Historické pohlednice této ulice:

 

 

 

Kousek za rohem byla Mikulovská vinárna tzv. Mikulka. Dnes je z ní Smíchovská restaurace. V Mikulce jsme měli svatební hostinu. Brali jsme se na Silvestra. Proč na Silvestra? Jelikož jsem čekala mimčo a jiný volný termín nebyl.   

 

Kousek od Mikulky se nacházela opravna punčoch. Maminka sem nosila potrhané punčochy. Mraky punčoch. Trhala je ještě více, než lámala deštníkové dráty. A myslím opravdu punčochy, ne punčocháče. Punčochy se zapínaly do podvazkových pásů. Prostě taková ta klasika, co dnes vidíte ve filmech odehrávajících se v bordelech nebo při striptýzu. Akorát že „bordelky“ jsou většinou černé nebo červené, kdežto tehdejší podvazkové pásy měly tělovou barvu. V šedesátkách ženský nic jiného nenosily, punčocháče přišly později a samonosné punčochy až po nich. Punčochy si mohly nechat opravit také expres, tzn. na počkání a za příplatek. Nevím, jak nazvat tu paní, co expres opravy dělala. Opravářka punčoch? To je blbý, radši švadlena, ono to je svým způsobem šití. Švadlena navlékla punčochu na prosvětlenou trubku a jemným háčkem vytahala oka. Strašně mě bavilo se na ni při tom koukat. Pozorovat šikovné ruce při práci je vůbec atraktivní, jsou na tom založena veškerá videa na téma „Jak se, co dělá.“

Sledovat pracovní postup „live“ jsme také mohli v opravně obuvi ve Švehlově ulici. Za expresní příplatek vám opravili boty přímo před vašima očima.

 

 

Současný pohled na Tyršův most a třídu Karla IV z balónu a z muzea. Autor obou fotografií je hradecký fotograf Jaroslav Klinský.

 

 

 

A teď zpět na náměstí Svobody, kde jsem začala své vyprávění. Projdeme se odsud po Gočárově třídě, bývalé Obránců míru, kde jsme bydleli ve vile Aničce. Byla tu dětská zubní ordinace a nemohu říct, že bych na ni vzpomínala s hrůzou, zubaři tam byli moc šikovní a bezbolestní. Naproti Kaře Trutnov byla čistírna oděvů a mandl.

Pod heslem mandl nabízejí na internetu žehlící stroje ve formě lisu, ale tehdejší mandl bylo něco jiného. Na mandl se dávalo hlavně bílé prádlo, jako např. povlečení, ubrusy, utěrky, ručníky apod. Na mandlu prádlo vyprali, vymáchali, vyždímali, vyžehlili a navoněné a v úhledném balíčku předali zákaznici. Dnešní mladá dívka by mohla namítnout, že mandl byl přežitek z buržoazní republiky, že ona si prádlo vypere a vyžehlí sama a že mandl nepotřebuje. Navíc dnešní povlečení není ani třeba žehlit, když se šikovně pověsí a složí. Má pravdu. Ale vžij se do doby, kdy se prádlo pralo v bubnové pračce, máchalo a ždímalo v ruce a zkus si takto vyprat bílé cíchy (barevné s potiskem se nevyráběly). A když nemáš doma vanu, jak je pak vymácháš? Moje maminka mandl využívala, v Aničce nebyl prostor ani prostředky pro praní velkých kusů prádla. Čistírna oděvů byla něco podobného. Tehdejší oblečení bylo z materiálů, které se nedaly prát v pračce, resp. daly, ale jen jednou. Chemické čištění bylo nezbytné, pokud si chtěl člověk užít oblečení ještě další sezóny.

 

Naproti Aničce zbourali krásnou secesní vilu a postavili zde obchodní dům Don. Ne podle Dona Pedro, ale podle ruské řeky Don. Byl to první obchoďák v Hradci, kde vám zakoupené oblečení ihned upravili, zúžili či zkrátili rukávy nebo nohavice apod.    

 

Pokračuji-li po Gočárově/Obránců míru směrem ke Koruně, dojdu do kadeřnictví, v přízemí pro muže, v suterénu pro ženy. Kadeřnictví na Ulricháku/Gotwalďáku také bylo rozděleno na část dámskou a pánskou. Když jsem se přistěhovala za manželem do Sedlčan, byla jsem překvapena, že tady toto rozdělení v kadeřnictvích neexistuje. Žena potřebuje při mytí a stříhání a dalších úpravách vlasů určitou intimitu, protože co si budeme dámy povídat, vypadáme při tom hrozně. Budu-li parafrázovat slova klasika, tak holek, co strčíš pod sprchu a ony jsou pořád krásné, je šlakovitě málo, ale jsou. Naštěstí si sedlčanské kadeřnice toto uvědomují a objednávají muže a ženy tak, aby se v kadeřnictví míjeli. Moje máma navštěvovala kadeřnictví zhruba každý měsíc, nechala se ostříhat a jednou za čas obnovit trvalou, mně stačilo, když mi kadeřnice zhruba každý půlrok upravila to, co jsem si přistřihovala sama. My holky jsme měly asi takové účesy:

 

 

Naše maminky a babičky nosily drdoly a la Bardotka, nejrozšířenější však v této věkové kategorii byl univerzální účes karfiól. Vepsal se do genomu našich žen natolik, že přetrval dodnes. Ne v takové míře, ale pořád tu s námi je. Karfiól je věčný. Tento účes vyžadoval trvalou a používaly se k tomu speciální tenké natáčky s gumičkou v první fázi a velké natáčky s pinetkou v druhé fázi. Bylo zvykem, ne-li povinností, podávat kadeřnici natáčky, gumičky a pinetky. V Hradci kolovala historka o návštěvě kadeřnictví u Koruny dámou z Kanady. Kadeřnice jí vrazila do ruky krabici s natáčkami a čekala, že je Kanaďanka začne podávat, ale dáma ze Západu seděla jak zařezaná, nebyla zvyklá na socialistickou spolupráci. Aby si ženský udržely karfiól načechraný, používaly natáčky na suché vlasy, nejlépe na noc. Moje máma si každý večer namotala vlasy na velké železné natáčky a přichytila pinetkou. Aby se jí natáčky nerozkutálely po polštáři, uvázala přes ně síťku na vlasy. Táta jí nadával, že to vypadá strašně. Ostatně, který chlap by nenadával, ono to strašně fakt vypadalo. Máma však nebyla sama. Tuto mučírnu na hlavě dobrovolně podstupovaly mraky žen. Nakonec v komediích ze šedesátek ženu charakterizují natáčky ve vlasech a příšerná propínací šatová zástěra. Železné natáčky časem vystřídaly molitanové, byly pohodlnější, ale slušivější určitě ne.

 

Svěřím vám jednu perličku, která mi utkvěla v paměti. Naproti kadeřnictví byla masna, kam vozili každý čtvrtek maso a kde každý čtvrtek byla velká fronta. Táta a já jsme postávali venku a skrz skleněnou výlohu hleděli dovnitř na pomalu postupující frontu, v níž stála máma. Většinou nakupovala krkovici na řízky, do Wiener Schnitzel to mělo daleko, ale telecí se prakticky nedalo sehnat a kýta byla také jen pro vyvolené. Máma vyšla ven z řeznictví ven a táta jí povídá: „Jaruško, díval jsem se na ty ženský ve frontě a ty jsi z nich měla nejkrásnější nohy.“ Coby teenagerka ve vrcholu jsem veškeré milostné projevy rodičů a vůbec „gerontů“ nad třicet považovala za neskutečně směšné, tak jsem jen protočila panenky a řekla si, jak je ten fotěrka trapnej. Dneska to samozřejmě vidím úplně jinak. 

 

Od Koruny dojdeme na nádraží. Ve vestibulu vlakového nádraží byla umístěna váha. Myslím, že na pětadvacetníky. Byly o něco větší než ostatní drobné, proto dobře sloužily jako mince do telefonních automatů. Veřejná váha na nádraží a lékařská prohlídka byly jedny z mála možností, jak zjistit svou hmotnost. Domácí osobní váhy se ještě neprodávaly.

 

V rámci tělesné výchovy na základní škole jsme se učili plavat a navštěvovali jsme městské lázně. Tenkrát tam ještě nebyl tobogán, plavecký bazén a různé wellness vymoženosti, jen bazén 30 x 12 m s umělým vlnobitím, na jedné straně s pozvolným vstupem do vody, aby se mohly koupat i děti, na druhé straně čtyřmetrová hloubka.  Tak, jak to naprojektovali za první republiky. Lázně byly postaveny dle návrhu architekta Oldřicha Lisky a slavnostně otevřeny v roce 1933. Na konci hodiny plavání nám vlnobití vždycky pustili. Na to jsme se těšili ze všeho nejvíc. I dneska, když jdu v Hradci do bazénu, mám vlnobití nejradši po tobogánu. Ve vestibulu lázní prodávali občerstvení, kupovali jsme si tam housku s hořčicí, tuším, že za čtyřicet haléřů. Nebo možná levněji. Za kačku už byla houska s vlašákem, na kterou jsme chodili do bufetu naproti škole v Novém Hradci Králové. Lázně jsou ta budova za mostkem.

 

 

Nedaleko lázní byla půjčovna lodiček a byla moc oblíbená. Lodičky byly většinou rozpůjčované a museli jsme čekat, až je někdo vrátí. Na fotce moje maminka.

 

 

Dnes Labe v Hradci brázdí rafty a paddlebordy.

 

Foto Lubomír Douděra

 

Zdroj Hradecký deník, foto Pavla Horynová

 

Příště bude povídání o Jiráskových sadech, jak si je pamatuji z dětství. 

 







Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Postřehy, Střípky z dětství





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička