10 – Koupání na Hradecku a nejen tam

Kam jsme se chodili na Hradecku koupat, když ještě nebyly žádné aquaparky a bazény? O tom bude pojednávat tato kapitola. A nejen o koupání v Hradci.

Slezská plovárna

Plovárna na Slezském předměstí byla vybudována na řece Orlici už za první republiky a ještě v šedesátých letech byla hojně navštěvovaná. Jako malá holka jsem sem chodila s rodiči, neboť od vily Aničky, kde jsme bydleli, to bylo nejbližší koupání. Plovárna byla celé léto plná lidí. Pro převlékání sloužily klasické dřevěné řadové kabinky, do kterých kluci navrtávali šmírovací dírky. Travnatý břeh umožňoval příjemné povalování na dece, do vody byl pozvolný vstup, na dně nebyly žádné kameny. Pro malé děti ideální. Pokud jste plavali dále od břehu, narazili jste na četné ostrůvky, kde voda sahala sotva do pasu.

Postupem času a díky rozvoji automobilismu začali lidé z města jezdit na koupání jinam a plovárna upadla v zapomnění. Nedávno byl její provoz obnoven, přistavěna sauna s možností koupání v Orlici, na řece je vodní hrad, je možno si tu půjčit paddleboard. Ale zlaté časy Slezské plovárny, kdy tu byl každé léto nával, jsou už dávno pryč.

Zdroj https://eastbohemiafilmoffice.cz/cs/aktuality/zapomenuta-prvorepublikova-slezska-plovarna-v-hradci-kralove

V Orlici naproti bývalé plovárně

V sedmdesátých letech jsme bydleli na Moravském předměstí v modrých třináctipatrákách u fotbalového stadiónu s lízátky, který se teď rekonstruuje. Chodili jsme podél Orlice na procházky až k jezu pod elektrárnou Na Mlejnku. Malá vodní elektrárna Na Mlejnku byla vybudovaná, stejně jako elektrárna na Labi Hučák, ve 20. letech minulého století, obě podle návrhu architekta Oldřicha Lisky. 

Historické foto elektrárny ze sbírky L. Douděry.

V létě jsme se v těchto místech koupali. Nebyli jsme sami, chodili sem lidé jak z Moravského, tak z Malšovic. Strmý břeh naproti bývalé plovárně byl obložen dekami. Hned zkraje byla hloubka, ale stačilo pár temp od břehu a doplavala jsem na nějaký z ostrůvků, které jsem si pamatovala z koupání na protější plovárně. Táta mě tu učil plavat pod vodou. Nejprve jsem zkoušela podplavat matraci napříč a pak po délce. Docela mně to šlo a brzy jsem se dokázala ponořit až ke dnu. A taky jsem si o to dno dokázala rozedřít nos, neboť jsem neuměla koukat pod vodou. Je tu most, z kterého kluci skákali. Dočetla jsem se, že se mu říká Klapák. Zde foto jeho současné rekonstruované podoby. 

Pod mostem jsou krásné grafiti.

Kluci také běhali po hraně nedalekého Malšovického jezu a skákali z něho. Jez vypadal trochu jinak než nyní:

Nechápala jsem, jak se někdo může zabít skokem z mostu. Anebo, jak může někdo utonout pod jezem? Tady kluci skákali z mostu a z jezu do vody běžně a nikomu se nic nestalo. Také mně nešlo na rozum, že se utopili lidé z Titaniku. Copak neuměli plavat nebo co? Teprve časem jsem pochopila, že plavecké schopnosti jsou vám v případě vysokého mostu, vodního válce či ledové vody prd platné. 

Bejčák

Bejčák je jezírko u Malšovic tvořeno ze slepého ramena Orlice a z bývalého mlýnského náhonu. Od sauny, která stála poblíž fotbalového stadiónu, k němu vedla krásná stezka. V létě jsme se tu koupali, v zimě jsme tu bruslili.  Sauna už dávno neexistuje a stezku pohltily pozdější úpravy. Nyní je Bejčák využíván hlavně k rybolovu. V okolí jezírka se vyskytují vzácné rostliny, proto byla oblast v roce 1991 prohlášena přírodním parkem Orlice a později chráněným územím.

Jez v Opatovicích

Patrně jsme byli jediní lidé z Hradce, kteří se koupali pod jezem na Labi v Opatovicích. Byli jsme tam vždy úplně sami a ani během procházek podél Labe jsme nikdy nikoho nepotkali.

Koupání tu bylo celkem v pohodě. Musím však podotknout, že jsem byla hotová vodní myš a líbilo se mi koupat úplně všude. Tedy kromě rybníků s bahnitým dnem a to platí dodnes. Asi nebudu jediná, komu je nepříjemné bořit se do bahna, které při každém pohybu víří ode dna. Nemluvě o tom, že v bahňáku můžeš chytit pijavici. Už si nepamatuji, z kterého "úžasného" rybníku u Hradce jsem jako malá holka vylezla a na nohou měla přisáté pijavice. Táta mi je hned odtrhl, nebolelo to, ale byl to děsivý zážitek. Do bahňáku bych už nevlezla.

Keprťák

Písák Keprťák mám spojený s dětstvím. Vyrůstala jsem u babičky a dědy v Plotištích a odtud je to nedaleko. Jezdila jsem sem jako prcek s dědou a babičkou starou Olympií, s rodiči Škodou 1000 MB, jako starší dítě s dětmi z ulice na kole. Na Keprťák jsme se chodili koupat, když jsme později bydleli na Pláckách. Z Plácek jsme chodili pěšky, je to kousíček. Dnes je z rybníčku špinavá odpudivá vodní nádrž, v které už se nikdo nekoupe.

Biřička

Na Biřičku mám nejvíce vzpomínek. Chodila jsem na Nový Hradec do školy a v rámci školní výuky jsme se v Biřičce koupali a v zimě na ní bruslili.

Kolem Biřičky jsme se učili běhat indiánským během, pořádaly se tu závody v orientačním běhu. Nezapomenutelná pro mě byla branná výchova. Dospělí se tomu vysmívali, ale my školáci jsme to milovali, neboť branná výchova znamenala, že nebude vyučování. Skotačili jsme kolem Biřičky v plynových maskách a s igelitovými pytlíky na rukou a na nohách. V tomto mundúru by nás dozajista žádný imperialista nedostal. Pokud jsme netrénovali civilní obranu v outdooru, zkoušeli jsme si masky s choboty ve třídě a učitelka si zapisovala velikost. Také jsme přelepovali okna lepicí páskou proti chemickému ohrožení a jadernému záření.

K Biřičce jsme chodili s Jiskrami – to byl takový předskokan Pionýra – a já tam v zimě spadla do potoka, který do Biřičky přitéká. Naštěstí poblíž bydlela spolužačka a její rodiče mě vysušili, zateplili a zapečovali tak, že jsem to doma ani nemusela hlásit.

Níže u Biřičky s kamarádkami (70. léta)

K Biřičce jsem chodila na procházky s maminkou i poté, co jsem se přestěhovala do Sedlčan. Sešly jsme od hvězdárny k rybníku Cikánovi.

Od Cikána vede krásná pěšinka až k Biřičce.

Stříbrný rybník

Stříbrňák je hradecký evergreen. Jezdila jsem tam na kole, či autobusem, coby gymplačka. Nebyly mobily, pevných linek bylo poskrovnu a Stříbrňák byl místem přirozeného setkávání mládeže. Na Stříbrňáku jsme se nejenom koupali, ale také domlouvali, kam půjdeme večer a plánovali další akce.

Historické foto ze sbírky L. Douděry. Takto "našlapáno" na Stříbrňáku si dobře pamatuji.

O jedněch prázdninách byl Stříbrňák zavřený, neboť jej celý rekonstruovali. V rámci brigády jsem tu s mojí kamarádkou natírala převlékací kabinky, toalety, kolotoče, houpačky apod. Nejprve jsme pečlivě odrhly ocelovým kartáčem starý nátěr, očistily a pak natřely nanovo. Dostaly jsme klíče od areálu, nikdo nás nekontroloval ani nehonil, práci jsme měly dokončit k určitému termínu a jak jsme si to udělaly, bylo jen a jen na nás. Moc ráda na to vzpomínám, měly jsme celý Stříbrňák jen pro sebe, mohly jsme se neomezeně koupat, kdykoliv si vzít lodičku nebo šlapací kolo a projíždět se po jezeru.

Takto jsem zachytila Stříbrnák před pár lety o chladném srpnu. 

Písáky Předměřice, Plačice, Opatovice

V Plačicích bydlel mámin bratr, dvojče Bohumil, se svou ženou Hankou a dcerami Hankou a Radkou. Často jsme je navštěvovali a společně se chodili koupat do nedalekého písáku.

Z Plácek se dá dojet na kole podél Labe do Předměřic. Předměřický písák se mi líbil nejvíce, konkrétně jeho okolí. Je to tu hodně přírodní a hodně zelené. Myslím jako porost, ne voda. Voda je krásně čistá. Nebo aspoň tehdy byla. Táta sem chodil rybařit a vyprávěl mi, že na dně jsou tak obrovští sumci, že se jich potápěči, kteří tu trénují, bojí.

V písáku v Opatovicích byla voda tak průzračná, že bylo vidět až na dno. Samozřejmě v menší hloubce. Ale zase nemá tak hezké okolí jako v Předměřicích.

Splav na Loučné v Sezemicích

Moje prabačička, o níž už jsem se zmiňovala v souvislosti s odchodem do Sarajeva za 1. světové války, bydlela v Sezemicích. Od domu, kde bydlela, je krásná procházka podél Loučné ke splavu. Bylo to oblíbené koupací místo Sezemických. I my jsme se tam rádi koupali. Nejraději jsem se schovávala za záclonu splavu, postavila jsem se ke zdi splavu a přede mnou padala voda. Úžasný pocit, jako v nějakém dobrodružném filmu.  

Dnes to tam vypadá úplně jinak, břeh u jezu je regulovaný a vybetonovaný a pochybuji, že by toto nepřívětivé a odtažité místo přilákalo někoho ke koupání.

Baume-les-Dames ve Francii

Sedlčany mají družbu s francouzským městem Taverny, které leží u Paříže. Díky této družbě máme ve Francii pár přátel. Jedni z nich jsou manželé Josette a Philippe. Josettini rodiče bydlí v městečku Baume-les-Dames nedaleko Besancon, hlavního města departmentu Doubs. V Besancon je úžasná zoologická zahrada vybudovaná na hradě, kde hradby tvoří přirozené ohrazení. Jednou nás tam pozvali a my jsme mohli strávit týden v tomto nádherném regionu. Bylo parné léto, a tak jsme se šli osvěžit na zdejší koupaliště. Tolik lidí na tak malé ploše jsem ještě nezažila, doslova hlava na hlavě, pomalu nebylo ani kam položit deku. Městečkem Baume-les-Dames protéká řeka. Projevili jsme přání, že bychom se radši koupali v řece než na přecpaném koupališti. Josette vyvalila oči, v té řece se nikdo nikdy nekoupal, proč to chceme zrovna my?! Vysvětlili jsme jí, že Sedlčany leží nedaleko Slapské přehrady a že jsme zvyklí koupat se v řece. Josette začala žhavit telefon, co jim visel na zdi. Mobily tenkrát ještě nebyly rozšířeny ani ve Francii, bylo to počátkem devadesátých let. Netuším, kterým institucím naše francouzská kamarádka volala, nicméně když položila telefon, vítězoslavně prohlásila: „Zjistila jsem, že v řece je voda, v které se můžete koupat.“  Hurá, voda v řece je ke koupání. Pozoruhodné zjištění. Hned na druhý den jsme vyrazili k řece. Vody zde bylo po kolena, ale byly tu i hlubší úseky, kde se dalo plavat. Brzy se osmělily tři dcery našich přátel, hupsly do vody a řádily s našimi dětmi v řece.

Rodiče se k holkám nepřidali, seděli na břehu a užasle nás pozorovali. Zpráva o magorech z Česka, co se tu ráchají v řece, se rychle rozkřikla. U řeky se pomalu začali scházet místní. Seděli s našimi přáteli na břehu na stráni jako v letním kině a koukali se, jak se koupeme. Stejně jako se koukala Libuška Šafránková na Petra Čepka ve filmu Vesničko má středisková.

Vltava, Častoboř 

Příští rok naši francouzští přátelé přijeli s holkami do Česka a přáli si bydlet v nějakém rekreačním středisku v přírodě. Zařídili jsme jim pobyt na Častoboři. Jezdili jsme tam za nimi, seděli v hospodě U bobříka a Francouzi nám vyprávěli, kde všude byli na výletě. Říkali, že navštívili Šolín a Šlumec a my vůbec nevěděli, kde to vlastně byli. Pak nám ukázali na mapě Cholín a Vysoký Chlumec. Nadšeni byli zejména z koupání ve Vltavě. Přiznali se, že se poprvé v životě koupali v řece a v přírodní vodě vůbec. Doteď se koupali jen v bazénech, aquaparcích apod.

Častoboř a Slapská přehrada

Když tak nad tím uvažuji, podobná situace pomalu nastává i u nás. Koupání v řece, jezeře či rybníku budou příští generace znát jen z filmů. Netroufnu si říct, jestli je to dobře, nebo špatně, ale faktem je, že generace dnešních dětí neumí moc plavat. Nemají moc příležitostí se to naučit, zvláště v době covidové.