Skličující, aneb postřehy z Egypta

Skličující

Silný žár kámen v písek taví,

u přístavu houf dětí žebrá.

Hlad je jim šatem přiléhavým,

skrz něj pak prosvítají žebra.

Korálky útlé ruce zdobí

dívkám, jež o kus žvance prosí.

Některé jsou již blízko mdloby,

jiné jsou dotěrné jak vosy.

V očích žhne beznaděj a bída:

Obojí každý den jim přidá,

sotva tep srdce nahmatá.

Toulavé kočky kolem slídí,

jestli jim něco kápne z lidí

v městě, jež zve se Hamata…

Tato stať si za cíl neklade – a ani tak činit nemůže – popsat život v současném Egyptě, zemi s více než 100 miliony obyvatel. Půjde toliko o postřehy turisty, jenž navštívil Hamatu a Luxor (kdysi Veset neboli Théby) a snažil se pozorovat a naslouchat.

Pokud se nacházíte v luxusním turistickém centru, jakým například Three Corners Happy Life Beach Resort dozajista je, máte pocit naprostého bezpečí a dostatku. Ovšem jen do chvíle, než si začnete všímat, jak žijí ti, kteří kolem vás neustále kmitají, aby vás obsloužili a vyhověli vám – a ještě se u toho usmívají. Při pohledu na opulentní haldy jídla a nabídky pití všeho druhu zdarma v rámci „all inclusive“ za cca 14 000 na osobu si říkáte, jestli se to místním vůbec vyplatí.

Pak se dáte do řeči s místním personálem a s průvodci, kteří zpravidla hovoří velmi dobře česky, neboť Češi představují v rámci turistického ruchu v Egyptě početně významnou klientelu (a někteří studovali češtinu v Káhiře) – a zjistíte, že číšníci berou měsíčně v průměru asi sto padesát dolarů – a průvodci dvojnásobek této sumy. Tedy žádná sláva. A nejhůře jsou na tom údajně učitelé s cca 80 dolary měsíčního průměrného platu. Nic povzbudivého.

Vydáte-li se na výlet po silnici, například do přístavu Hamata, přímo vás udeří do očí místní chudoba. Obklopí vás vychrtlé děti s korálky na rukou, které žebrají o cokoli k jídlu, a zakousnou se s nepředstíranou chutí do pomačkané housky, kterou jste od rána ještě nesnědli – a už se vám do ní nechce. Je to velmi skličující podívaná.

Na silnicích téměř nepotkáte osobní automobil – a když ano, bude patřit někomu bohatšímu. Jinak více méně míjíte velká nákladní auta naložená obřími kamennými bloky či cisterny s ropou nebo zemním plynem. Anebo jiné autobusy či mikrobusy vezoucí turisty.

To, že silnice, po nichž jsme jeli, nebyly frekventované, se odráželo v jejich stavu. Několik dní byl například zcela bez povšimnutí ponechán sesuv zeminy, který všechna auta opatrně objížděla. Co chvíli pak řidič zpomaloval kvůli nerovnosti terénu či aby objel předměty ležící na vozovce.     

Během čtrnácti dnů dovolené nemáte zdaleka šanci vidět jedno z největších archeologických bohatství světa. Egypt památkami přímo přetéká. Jenom na chrámový komplex Karnak by to chtělo několik dní.

Vy ale máte většinou k dispozici maximálně pár hodin – a do toho žhne slunce, že jste vystaveni žáru až padesáti či šedesáti stupňů Celsia. Co místní berou jako drobnou komplikaci, vám může připadat jako váš konec. To i sebekrásnější památky mohou být člověku ukradené. A je pravda, že se jich v Egyptě už rozkradlo mraky. Až jednoho udivuje, kolik jich i tak zůstalo – a je možné je obdivovat v Luxoru, Gíze, Alexandrii či Káhiře.

Jako průvodce jsme měli česky mluvícího archeologa a historika Saída, který kdysi vystupoval v pořadu Ženy na cestách (Prima), právě v díle věnovanému Egyptu.

Viděli jsme Memnonovy kolosy, ale zavítali též do výrobny papyru či alabastrové dílny.

Bezesporu nejsilnější dojem na mě zanechaly malby v hrobkách faraonů v Údolí králů. Viděli jsme celkem čtyři včetně Tutanchamonovy s kopií jeho mumie. Precizní barevné symboly vypadají, jako by je staří Egypťané vyobrazili včera.

Život pod vodní hladinou Rudého moře je bohatý. V podstatě kousek od hotelu můžete narazit na manty, ježdíky, čtverzubce (u většiny těchto tvorů najdete poznámku, že vás sice nezabijí, ale dotýkat se jich vskutku není radno) či, máte-li kliku, žraloka lagunového nebo na delfíny.

V Malikia Resort Abu Dabbab pak klidně můžete plavat na hladině s obrovskou karetou, která se vaší přítomností nenechá ani trochu znervóznět – a za chvíli se zase ponoří do hlubin moře.

Zpestřením a zajímavým rozmarem může být též projížďka pouští na čtyřkolce při západu slunce. Všude písek, ohnivý kotouč těsně nad zemí, případně šplouchání vln, dorazíte-li na pláž. Rovněž se lze projet na velbloudovi. Tento zážitek však člověku může kazit vědomí, že na africkém kontinentu divokého velblouda nenajdete. Jen takzvaně cestovního, který je ujařmen a ovládán na povel, takže se dozvíte, že je „naprosto hodný a bezpečný“.

Zážitkem svého druhu je návštěva místního bylinkáře a mastičkáře, jenž ve své chýši okamžitě začne otvírat různé nádobky a potírat vás mastmi či vám dávat přivonět k všemožným lektvarům s výkřiky: „Čucháj, čucháj.“ Dokonce i na COVID-19 má zaručenou medicínu. Něco, co cítíte už na míli daleko a co vás přiměje kýchnout jak princeznu Bosanu ve „Třech veteránech“, když se jí díky čarovné hruštičce ochucené černým pepřem začal zmenšovat veledlouhatánský nos. Nabydete dojmu, kam že se hrabou všechny vakcíny světa, když místní beduín disponuje tímto zničujícím dryákem. To už ale cítíte nesmírné teplo na ruce potřené roztokem ze santalového dřeva, což má zase pro změnu zmírnit fyzickou bolest. Inhalujete všechny ty vůně tak dlouho, až se vám točí hlava – a máte pocit, že bez skoupení celého kvelbu nemůžete zdrávi dorazit do hotelu.  

Láká-li vás podmořský život, milujete-li relikty hodně dávných dob, které na vás dýchají, jako byste se v těch časech zrovna ocitli a pokud dokážete přežít úmorná vedra, parazitické améby ve střevech a podobně dotěrné prodavače, kteří vám na každém kroku nutí své zboží, je pro vás egyptské pobřeží Rudého moře šité přímo na míru.

Sice je možné, že po návratu zpět budete zralí na dovolenou ke zrestaurování bolavého těla, ale vaše duše přijede dozajista v podobě znovuzrozené.