12 – Škola v Novém Hradci Králové

Do školy jsem chodila v Novém Hradci Králové. Z vily Aničky to bylo kapánek z ruky, ale moje máma tam učila a zřejmě mě chtěla mít pod kontrolou. Tímto apeluji na všechny učitelky, které mají děti. Nedávejte své děti do školy, ve které učíte. Nepřináší to pro ně žádné výhody, spíše naopak, a ještě na ně budou hledět jako na protekční spratky. Po celou dobu školní docházky jsem doma pořád slyšela, že se musím chovat lépe než ostatní děti, protože jsem dcera učitelky a nesmím mámě dělat ostudu. Což se u mě pak na vyšším stupni zvrhlo v rebelii.

Do první třídy jsem nastoupila ve žlutém svetříku, který doprovázel mé dětství. Ne proto, že bych si ho tak oblíbila, nýbrž proto, že jsem jiný vhodný kousek oblečení „mezi lidi“ v té době neměla. Chodila jsem v něm jako prcek do Jiráskových sadů a krmila zde veverky, pak mi na něj postupně připlétaly (myslím ženy z naší rodiny, proto tvrdé y) rukávy a dolní okraj, a protože jsem rostla zejména do výšky, a ne do šířky, svetřík mi vydržel po mnoho let. Najdi na svetříku 5 rozdílů.

Toto není pohřební průvod, to je první den ve škole. Prehistorické šatečky, které by dnes módní guru označil jako vintage a které mi byly stejně tak malé jako ten svetr, jsem zdědila už nevím po kom.

Usadili nás do lavic, kde jsme měli připravené pastelky, vodovky, slabikář, štětec, sešity, gumu a namáčecí pero. V lavici byl žlábek pro odkládání pera a zapuštěný kalamář pro jeho namáčení. Zde na fotkách to není vidět, ale je tam.

Byla jsem nadšená prvňačka, moc jsem se do školy těšila, avšak brzy mě to přešlo. Už jsem uměla číst a psát – to mě naučila babička, to nebyla mámina učitelská ambice -, a tak jsem se při vyučování věnovala jiným činnostem. Chtěla jsem si pořád povídat se spolužáky, jelikož jsem jako jedináček trpěla nedostatkem sociálních kontaktů. Paní učitelka (tenkrát se říkalo soudružka, ale já to strašné slovo nechci používat, proto budu říkat paní učitelka) si na mě pořád stěžovala, že při hodině vyrušuji. Tyto stížnosti mě provázely celou devítiletku. Vyrušuje a nehlásí se, i když to ví. Moje máma dostávala hlášení ještě za tepla ve sborovně a doma pak následovalo kárání: „Proč se nehlásíš, musíš se hlásit. Hlas se, když to víš.“ Marně. Nehlásila jsem se, protože jsem se styděla. Ostatně stud hraničící se sociální fobií vystupovat na veřejnosti mě pronásleduje dodnes. Nemohla bych hrát divadlo či někde pronášet řeč před lidmi. Když jsem měla na gymplu přednést před celou třídou referát, byla to pro mě muka. Jakmile se na mě upřely zraky celé třídy, rozklepala jsem se a nejradši bych utekla.

Moje nadšení ze školy také zchladily hodiny psaní, kdy jsme museli do písanek krasopisně vpisovat právě naučená písmenka. Já a Pavel Jareš jsme nikdy nedostali ze psaní hvězdičku natož pochvalu, protože jsme psali levou rukou a při psaní namáčecím perem jsme si právě napsaný text rozmazávali. Považovali jsme to za nespravedlivé, ale to bylo vše, co jsme s tím mohli dělat.

Paní učitelka v první třídě se jmenovala Faltová, pak náš učila paní učitelka Danielová. Tu vystřídala paní učitelka, co nás neustále varovala před bídou a falešným pozlátkem Západu, ale v podstatě byla hodná a její bolševické agitky dnes přikládám myšlenkovým pozůstatkům budovatelského nadšení u starší generace.

První a druhá třída byly umístěny mimo hlavní areál školy a byla zde i družina.

K budově přiléhaly školní pozemky. V rámci pracovní výuky jsme tu pěstovali ředkvičky a chodili je krást. Přelezli jsme plot, ředkvičky vyškubali ze země, odrolili z nich hlínu, otřeli kapesníkem a snědli. Žádné mytí pod vodou.

Na vyšším stupni byla naší třídní paní učitelka Eva Vrabcová. Byla přísná, ale spravedlivá (promiňte mi to klišé, ale ono to opravdu tak bylo). Učila nás český jazyk a nic nám neodpustila. Vyjmenovaná slova jsme museli umět jako když bičem mrská, naučila nás dobře pravopis a vštípila nám (tedy některým) lásku k literatuře. Při překladu do němčiny je nutno jednoznačně odlišit větu hlavní a větu vedlejší, neboť každá má jinou stavbu, a díky paní učitelce Vrabcové mi větný rozbor nedělá problémy. Na srazu ZDŠ, který se konal teď v září, jsme všichni konstatovali, že jsme jí za to vděčni. Vždycky si na ni vzpomenu, když překládám do němčiny obchodní korespondenci. Je to neuvěřitelné, co dokáží vysokoškoláci a absolventi MBA studií, kteří perfektně zvládají angličtinu, nasekat hrubek v českém textu. Ani znalostí světové literatury se mnozí manažeři nemohou chlubit. Jednou jsem překládala jídelníček a v textu stálo toto: „Název sálu Boccaccio, který pochází z Decameronovy knihy Boccaccio o opulentní historii a o užívání krásy a života, plně vystihuje atmosféru tehdejšího života v tomto sále.“  Text jsem trochu upravila a poslala dvě verze překladu s dodatkem, že první je otrocký překlad a druhá verze je opravená tak, aby autorem byl správně Boccaccio a jeho románem Dekameron. Z agentury mi odpověděli, že překlad již obdrželi v několika jazycích, ale doposud si toho nikdo nevšiml.

Paní učitelka Vrabcová nebyla vdaná, chodila staromódně oblékaná, prostě typická stará panna. Dělali jsme si z ní kvůli tomu legraci, za což se dnes stydím, ale co naplat, děti jsou kruté posměvačné bestie. Zvlášť kluci ji dost potrápili. V té době se nosily boty na velmi širokém podpatku nebo na platformě. Naše třídní, jak jsem zmínila, chodila v outfitech deset let nazad a nosila nemoderní lodičky na jehlách. Kluci někde vyštrachali staré boty na jehlách, položili je v předsálí školní jídelny a na ně lísteček: „Lodičky pro Evku.“ Marně paní učitelka vyšetřovala, kdo to udělal.

Ve škole jsme si mohli předplatit tzv. „svačinky“, které se sestávaly z pečiva a čtvrtlitrové lahve kakaa nebo mléka. Dávalo se k nim na pití brčko. Kluci brčka milovali. Plnili je plastelínou nebo rozžvýkanou žvýkačkou a tu vystřelovali po celé třídě. Náplň z brček pak ulpívala na zdech, na tabuli, na oknech, na předmětech, prostě všude, kam se kluci trefili. Nejčastější poznámky v žákovských knížkách proto zněly: „Střílí brkem!“ anebo „Žvýká!“ Pěkná poznámka také byla „Opichuje květiny.“ To když kluci napíchali do tchýnina jazyku špendlíky, aby z něj udělali kaktus.

Nesměli jsme psát propiskou, nýbrž plnicím perem. Na umyvadle vedle tabule stála lahvička s inkoustem. Pera se neplnila o přestávkách, ale zásadně během hodin s naší třídní učitelkou. Kluci se předháněli, kdo častěji se během hodiny přihlásí, vstane a dvojsmyslně a s poťouchlým úsměvem se zeptá: „Soudružko, můžu si jít naplnit péro?“ Hrozně jsme se tomu smáli, až paní učitelka rudla rozpaky. Prostě puberťáci jak vyšitý.

Na matematiku jsme měli pana učitele Drahotu. Byl hrozně fajn, věnoval se nám ve svém volném čase, chodili jsme s ním na výlety, opékali buřty, hráli hry v lese, naučil nás při tom hodně o přírodě. 

Na výlety nás brala i paní učitelka chemie Linková. Pro děti ze školy pořádala se svým manželem putovní tábory. Zúčastnila jsem se putovního tábora po Českém ráji. Jelikož každodenní pěší túry byly na čistě dobrovolné bázi, chodili jsme s nadšením.  Každý den jsme spali jinde, bylo to velmi rozmanité. Poznala jsem tam kluky a holky z jiných tříd, hlavně Alenu, z které se pak stala moje dobrá kamarádka.

Kluci se mezi sebou rvali jako koně, ale ani my holky jsme nezůstávaly pozadu. Jednou spolužačka Dáša prohlásila, že moje máma má chlupaté nohy. To se mě velice dotklo, moji mámu nikdo pomlouvat nebude. Rozhodla jsem se mámu bránit a vypálila Dáše takovou mezi oči, až jí tekla z nosu krev.  Máma byla pomstěna, ale tím neskončilo. Dáša měla starší ségru a ta si na mě cestou ze školy počkala a seřezala mě. A jak to celé dopadlo? Brzy jsme se s Dášou staly nejlepší kámošky, chodila jsem k nim domů poslouchat desky Simona a Garfunkela a s její ségrou si náramně rozuměla.  

Byla jsem hrozný kopyto na tělocvik, nedokázala jsem šplhat po tyči, neudělala výmyk na hrazdě a na kruhách jsem visela jako mokrý hadr, natož ještě na nich dělat nějakou akrobacii. Měla jsem hrůzu ze skákání přes kozu, zejména ze skrčky. Při volejbalu jsem nedala ani podání a kdykoliv jsme se sešli v partě na nějaké venkovní akci a jeden z nás prohlásil „Pojďme si zapinkat“, zabila bych ho. O něco lepší to bylo při skoku do výšky flopem, kde jsem patřila k nejlepším. Atletické disciplíny jsme pilovali novohradeckém hřišti.

Když kousek popojdeš, jsou odtud krásné výhledy na Hradec:

Na hřišti se ukázalo, že hod koulí a granátem jsou pro mě naprosto nezvladatelné disciplíny. Ale zase jsem zářila při skoku do dálky. Že mi tak šlo skákání, bylo zřejmě výškou, měřím 170 cm. Na hřišti bylo kluziště, kam jsme chodili o tělocviku bruslit. Ani bruslení mi nijak zvlášť nešlo. Ale snažila jsem se, protože jsem chodila bruslit s holkami na zimní stadión, což byla tehdy společenská záležitost, při níž se holky seznamovaly s kluky.

Ve zpěvu jsem také nevynikala. Paní učitelka Kulhánková nás zkoušela ze zpěvu ve dvojicích. Mně říkala: „Evo, ty hulákáš, jako když jdeš se sekerou do lesa. Teď přestaň, abych si mohla taky poslechnout Dášu.“

Co se týče výtvarné výchovy, nemlich to samý. Paní učitelka Zábranská nad mými výtvory jen udiveně vrtěla hlavou, i když měla velké pochopení pro abstraktní umění.

Měla jsem samé jedničky, ale ze zpěvu, tělocviku a výtvarné výchovy vždy dvojku. Kdybych nebyla tak strašně hubená, mohla jsem být ukázkou tlustého neohrabaného šprta, který je obvykle parodován ve filmech.

Z vily Aničky jsem do školy jezdila zpočátku s mámou trolejbusem číslo 2. Nastupovaly jsme na zastávce na Dukelské třídě (dnes Karla IV) naproti kinu Jas (dnes Bio Centrál). Níže na fotce vyjíždí trolejbus z nádraží:

Jezdily jsme o něco dříve, aby se máma stihla připravit na vyučování. Obvykle psala něco na tabuli. Čekání na začátek vyučování jsem si krátila četbou čítanky pro vyšší ročníky. Dodnes si pamatuji na povídku, jak byl Vladimir Iljič Lenin na lovu a měl na mušce lišku. Sklonil však hlaveň a nevystřelil. Ptali se ho: „Vladimíre Iljiči, proč jste nevystřelil?“ A ten starý syfilitik odvětil: „Nemohl jsem, byla tak krásná.“ Už se mi vykouřilo z hlavy, kdo nás učil na ruštinu, ale „Adin, dva, tri, četyre, pjať, išel zajčik paguljať“ mi v hlavě zůstane asi napořád.

Od druhé třídy, možná od třetí, jsem už jezdila do školy sama. Po vyučování jsem chodila do družiny, z které jsem utíkala za babičkou a dědou do Plotišť, anebo jsem seděla v mámině třídě s poškoláky a linkovala sešity. Řádky v sešitech se tenkrát tiskly po celé šířce stránky, ale při psaní jsme museli dodržovat okraje. Na první stránce jsem si naměřila od vnějšího a vnitřního okraje na horní a dolní lince 1 cm, udělala si tužkou tečky a v místě označení propíchla špendlíkem. Pomocí pravítka a tužky jsem pak narýsovala okraje v celém sešitě. Poškoláci byli starší než já a měli jiné úkoly, avšak jako dceři učitelky mi věnovali pozornost a povídali si se mnou, což mi dělalo dobře.

Když jsme bydleli na Moravském předměstí, také jsem jezdila do školy dvojkou. Pamatuji si, že kluci na kole se vzadu na trolejbusu chytali lan (stahováků) připevněných ke sběracím tyčím a nechali se vozit. Bylo to hodně nebezpečné a vždycky jsem se o ně hrozně bála.

Do školy jsme chodili v nižších třídách ob týden i v sobotu, jelikož každá druhá sobota byla pracovní. Pak imperialisté ze Západu zavedli pětidenní pracovní týden a soudruzi z Východu se tomuto buržoaznímu úpadku museli přizpůsobit.

Každoročně na jaře se vedle kostela usídlili houpačkáři.

Postavili tu houpačky, přehupovačky, střelnici a řetízkový kolotoč. Strávili zde poměrně dlouhou dobu, a tak nám vždy přibyli noví spolužáci. Strašně jsme jim záviděli, mohli se zadarmo donekonečna houpat či vozit na řetízáku, ve škole nemuseli nic dělat, nemuseli psát písemky ani úkoly, nikdo je nezkoušel, nikdo po nich nic nechtěl, jen seděli v lavicích a koukali. O naše kamarádství a zvědavé dotazy zjevně nestáli a hned po vyučování vypálili do svých maringotek. Houpačky na plácku za točnou trolejbusu naproti škole byly terno. Stavovali jsme se tu po škole prakticky každý den a utráceli všechny své peníze. Nejradši jsme měli přehupovačky. Pomocí kožených řemínků nám přikurtovali chodidla k podlaze lodičky a zajistili řemenem v pase. Aby se houpačka překlopila na druhou stranu, musela se pořádně rozhoupat. To už jsme měli vyhráno, neboť jakmile se houpačka poprvé přehoupla, od toho okamžiku lítala kolem horizontální osy vlastní setrvačností. Nebylo to jednoduché, museli jsme vyvinout hodně energie, než jsme houpačku dostali do svislé polohy v nejvyšším bodě. Ale ten úžasný pocit, kdy visíš hlavou dolů, ti žádná dnešní atrakce na pouti nenabídne. Na řetízkovém kolotoči jsme se ještě před startem zapletli dvěma sedačkami do sebe a když se kolotoč roztočil, tak jsme při rozplétání lítali mnohem víc než při normální jízdě.

Během jedněch letních prázdnin rekonstruovali školu. Nestihli to však dodělat, v práci se tehdy moc nekvaltovalo, socialismus se budoval plánovaně, s rozvahou a hlavně pomalu. V září jsme se neměli kde učit, a tak školáky i s učitelkami rozstrkali na různá místa po Novém Hradci. Naše třída se učila na hvězdárně. Bylo to nejkrásnější školní období, všichni na to rádi vzpomínáme. Učili jsme v místnosti, kde byly umístěny stoly a židle jako v hospodě – možná místnost sloužila jako jídelna, ale to už si nepamatuji -, takže někteří z nás seděli zády k učitelce. Tabule zde byla velmi provizorní, kázeň velmi uvolněná. Zaměstnanci hvězdárny nám v promítacím sále promítali pohádky, a to poměrně často, protože jsme pořád žadonili o další. Také nám poměrně často rozsvítili planetárium a někdo se vždy ujal výkladu přizpůsobeného našemu věku. Mě to hrozně bavilo a brzy jsem popisovaná souhvězdí dokázala najít na obloze. Možná tady vzklíčil zárodek pro knihu Hvězdná obloha. Kniha vypráví řecké mýty, které se vážou k souhvězdím na severní hvězdné obloze, a každé vyprávění je doplněno astronomickým popisem. Kniha vyšla také v německém astronomickém nakladatelství pod názvem Sternmythen.

Každé čtyři roky přišla záplava chroustů. Lezli po zemi, seděli na stromech, lítali ve vzduchu, byli prostě všude. Kluci je sbírali do krabiček od sirek a pouštěli během vyučování po třídě. Samozřejmě, že nejradši při hodinách naší třídní, a tak k obvyklým poznámkám v žákovské se přidala ještě: „Pouští chrousty.“

Od té doby jsem takové množství chroustů nezažila, vlastně si ani nepamatuji, kdy jsem naposled viděla chrousta. Nevím, jaký převratný chemický vynález pro lepší zítřky lidstva způsobil katastrofické zítřky chroustů. Před jejich rapidním úbytkem koloval mezi lidmi Jiránkův vtip, který jsem milovala:

Já jsem Jíra z Maršova.

Prej si vo nás řek, že žerem chrousty.

Ale dyť je to pravda.

Bum.

Já ti dám pravdu.

Lháři ulhaná.

To je dost, že deš táto. Chrousti už budou pomalu studený.

Naproti škole byl bufet, kam jsme chodili na housku s vlašákem za korunu. Zejména, když ve školní jídelně byly „dobroty“ jako zemlbába, rajská, rýžový nákyp či omáčka z fazolových lusků. Nevím, jestli dneska dozor ve školní jídelně nutí děti dojídat, asi ne, když si děti mohou vybrat z více jídel a co jim chutná. Když byl blbý den a službu v jídelně měla blbá učitelka, tak tato postávala u okénka, kde se vracely tácky s použitým nádobím, a nutila děti dojídat, hlavně maso. Bylo to hrozné. Mě donutila jedna učitelka sníst polévku s drožďovými knedlíčky, kterou jsem nenáviděla. Polévka už byla studená a plavala na ní sražená mastná oka. Jakmile jsem ji s maximálním odporem do sebe dostala, hned jsem ji vyzvracela. Od té doby jsem měla od té učitelky a od nuceného dojídání obědů pokoj.

V sámošce vedle školy jsme si kupovali burisony, limo, lipo, nanuky a šumák, který jsme si sypali rovnou do pusy, kde nám to udělalo velkou pěnu, a mohli jsme ze sebe dělat retardy a „slintat“ jako debilové.

Na školní výlety jsme jezdili do ZOO ve Dvoře Králové (už jsem se zmínila, že mě tam počůral lev), do Českého ráje, do Adršpachu a ponejvíce do Babiččina údolí. Pomník s babičkou, dětmi, Sultánem a Tyrlem jsem viděla nesčetněkrát.

Jak jsem výše napsala, měli jsme nedávno sraz od ZDŠ, prohlédli jsme si školu, skoro bych ji nepoznala, hodně se tam změnilo.

Jsem ta v zelených kalhotech…

V jedenáct hodin dopoledne jsme už seděli v motelu na Biřičce. Odjížděla jsem odtamtud se spolužačkami Janou a Naďou po jedenácté hodině večer. Dvanáctihodinová šichta v hospodě byla super, moc jsme si to užili.

Z naší třídy nevzešla žádná celebrita či známý politik, ale ani nikdo, kdo by spáchal něco špatného a skončil v kriminálu. Jsou to normální běžní lidé, mám je ráda a pokaždé je moc ráda vidím. Mějte to na paměti rodiče dětí, kteří z jakéhokoliv důvodu nechcete dát dítě do školy a preferujete domácí výuku. Tak pestré a rozličné sociální vazby, jako jsou spolužáci ze školy, dítě později už nikde nenajde. Spolužáci ze základní školy jsou totiž kamarádi na celý život.