14 – Co se nosilo v šedesátkách

V šedesátých letech jsme bydleli ve vile Aničce v Hradci Králové.

Moje maminka byla učitelka a tatínek pracoval jako normovač v továrně ZVÚ (Závody Vítězného února), které Hradečáci neřekli jinak než Škodovka. I když v práci nemuseli nosit montérky či jiné pracovní oblečení a těšit se, až je shodí, v neděli vytáhli ze šatníku to nejlepší, co měli, a vyrazili korzovat po městě, táta v obleku, máma v šatech nebo v kostýmku.

Já vedle nich cupitala v bílých nepohodlných vytahaných punčocháčích a k tomu žlutý svetřík, který mě doprovázel od školky až do školy a o kterém jsem se obšírněji zmiňovala již v předchozích kapitolách.

V chladnějších dnech se promenovali ve slušivých kabátech evokujících noblesu první republiky, neb to v nejednom případě byly kabáty zděděné po rodičích. Můj plotišťský děda byl podnikatel, kterému komunisti vzali firmu, takže v šatníku mých prarodičů se daly najít pěkné kousky oblečení.

Já vyrostla v jednom kabátku, který mi byl brzo malý a z rukávů mi čouhaly ruce, než jsem po příbuzenstvu zdědila „nový“.

O něco starší jsem chodila v příšerných utíkáčkách, neboť za komunismu se, nevím proč, pro děti šili kabáty, které byly šik a cool jak pro čínské rudé gardy či severokorejské mládežníky.

Také jsem nosila kabáty přešívané ze starých. Kabát se rozpáral, látka se otočila rubem navrch a teta z Pardubic, šikovná švadlena, mi spíchla nový.

Tehdy se nosily pravé kožešiny a kožichy se považovaly za známku honorace. Babička někde vyštrachala kožešinu ze skunka či lasice a našila mi to místo límce. Jak já ty staromódní kreace nenáviděla! Zejména když už jsem chodila do školy a toužila po moderní nadýchané prošívané zimní bundě a místo toho mi vnutili další přešívanou hrůzu se zbytkem mrtvého zvířátka kolem krku. 

I na výlety do přírody chodili rodiče vyfešákovaní jak do divadla.

Když jsme se scházeli u prababičky v Sezemicích, děda neopomněl si vzít oblek a kravatu.

Hodně jsme jezdili na výlety na Kunětickou horu, maminka s babičkou vždy v krásných šatech, táta v obleku.

Zde dlužno podotknout, že tenkrát lidé toho oblečení moc neměli, chodili víceméně pořád v jednom a outdoorové či volnočasové oblečení vůbec neznali. Rozlišovalo se jen oblečení na ven, na doma a na práci. Na práci to byly staré roztrhané hadry, oblečení na doma se obvykle sestávalo z obnošeného svetru či košile a z vytahaných tepláků. Ženy ještě nosily nevkusné propínací zástěry z umělého neprodyšného a nepraktického materiálu. Moje maminka dokonce když přišla ze školy, se převlékala do podprsenky a kalhotek na doma. Nebyla jediná, s holkami ve škole jsme si vyprávěly, že jejich mámy to dělají taky.

Maminka nikdy nenosila sportovní boty. Když škobrtala po městě či v Jiráskových sadech v lodičkách na vysokém podpatku, dalo se to pochopit,

ale že nosila lodičky na procházky do přírody, jsem nikdy nepochopila.

Na houby si místo pláštěnky vzala deštník, místo botasek boty na nízkém podpatku a nikdy by do lesa nevyrazila bez kabelky.   

V podobné obuvi absolvovala krkonošské horské túry. Pohorky se v té době už vyráběly, ale maminka by si něco tak humpoláckého a neelegantního na nohu nikdy nevzala.

V pozadí je vidět Sněžka.

Svatý kopeček u Mikulova jsem vyšlapala v keckách, neb v té době jsem nic jiného nenosila, maminka jej vyšlapala v sandálech na podpatku, neb v té době nic jiného nenosila.

Maminka by si rovněž nikdy nevzala džíny, říkala jim opovržlivě štruksáky, a přestože se prodávaly v Tuzexu za hříšné peníze, považovala je za podřadné oblečení. Já se naopak v té době domnívala, že všechny ženský po čtyřicítce musí chodit podobně oblékané, a obávala se, jak to bude hrozné, až nebudu moci nosit džíny, a jak budu v těch tesilkách s puky proboha vypadat.  

Jako puberťačka jsem nechtěla nosit kulicha ani žádnou čepici, protože jsem si myslela, že mi nesluší, že v ní mám hlavičku jak makovičku, jinými slovy vypadám v ní jako debil. Naši mi vyhrožovali, že když nebudu nosit čepici, dostanu revma do hlavy. Netušila jsem, co to je a jak se to projevuje, ale riskla jsem to.  Jakmile jsem byla z dosahu rodičů, čepice okamžitě putovala z hlavy do tašky.

Tatínek se slušnému oblečení, jak to máma nazývala, dost vzpěčoval, nosil ho nerad. S klidem by ty procházky po městě odchodil v teplákách a montérkové bundě. Ale to mu maminka nedovolila. Vzpomínám si, jak si jednou odmítl vzít tmavě červenou šálu, že v ní vypadá jako rudý komisař. Máma si začala prosazovat svou, táta jí vyčetl, že pořád musí někoho kontrolovat a buzerovat a že je jak očko Moskvy. Pohádali se a dopadlo to jako vždycky, tatínek poslušně naklusal na procházku v rudé šále.

Já jsem tak poslušná nebyla. V Pionýrských (dnes Šimkových) sadech se tehdy konaly Mírové slavnosti, což v jiných městech, která nebyla tak komunisticky agilní, oslavovali jako dožínky. Byla jsem domluvená s holkami, že tam půjdeme špacírovat a pokukovat, jestli po nás kluci pokukují. Máma mě nutila, abych si na sebe vzala naprosto příšerné bleděmodré krimplenové šaty se zlatě vyšitou kotvičkou na kapse a pokud si je nevezmu, zůstanu doma. Radši jsem zůstala doma.

Na závěr ještě letní a zimní fotky Šimkových sadů a příště bude povídání o tom, co jsme nosily jako holky na gymplu.