Literární web Sůvička

15 – Moje hradecké Vánoce


Eva

Předvánoční atmosféra v šedesátých a sedmdesátých letech v Hradci Králové se od dnešní dost lišila. Třebaže Hradec je velké město, nepamatuji si, že by na nějakém náměstí stál vánoční strom. Nikde jste nemohli spatřit betlém, o živém betlému ani nemluvě. V obchodech nevisela vánoční výzdoba, nezněly v nich vánoční písně a televizní pan Vajíčko v tehdejších reklamních spotech, jestli se tomu tak dá říkat, se o Vánocích nijak extra nezmiňoval.

 

Ve škole nás neučili, že Vánoce jsou křesťanský svátek, Štědrý den pro nás nesymbolizoval narození Ježíše Krista, o hudební výchově jsme nezpívali vánoční koledy. Nevyráběly se ani nikde neprodávaly adventní věnce, nezapalovali jsme svíčky o adventních nedělích. Vánoce jsme měli spojeny pouze se zdobením stromečku a rozdáváním dárků.

 

Samozřejmě, že v rodinách věřících to bylo jiné. Naše rodina byla ateistická, o Štědrém dnu jsme nechodili na půlnoční mši a jako malé dítě jsem ani netušila, že nějaká půlnoční mše existuje. Přestože jsme byli ateisté a nevyznávali křesťanské tradice, trápilo nás, jak komunisti pronásledují věřící a jak pošlapávají veškeré duchovní a církevní hodnoty.

 

Na Vánoce ve vile Aničce, kdy jsem byla prcek, mám jen kusé vzpomínky. Před Štědrým dnem jsme nazdobili stromeček a navěšeli na něho vánoční kolekci, kterou pracujícím tenkrát rozdávalo ROH – pro mladší ročníky Revoluční odborové hnutí alias rudé odbory. Po nastrojení stromečku se u nás ozývalo maminčino varování: „Nejez to, na Štědrý den nebudeš mít nic.“ Tatínkovi byla určena ostřejší výstraha: „Nežer to, budeš tlustej.“ Pamlsky se u nás takřka nekupovaly, proto jsem se na cukrovinky z vánoční kolekce jen klepala a dalo mi hodně ovládání neozobat vánoční stromeček na posezení.

 

Co se týče dárků v tomto období, také si moc nepamatuji. Na fotografiích jsem s těmito panenkami a pejskem, takže to tipuji na Ježíška.   

 

 

 

 

Dobře si však pamatuji, že jsem strašně toužila po panence s vlásky, kterou mi Ježíšek ne a ne nadělit. V Aničce bydleli sourozenci Petříčkovi, jeden bydlel v přízemí a druhý v prvním patře. Ten dolní Petříček měl děti, ten v patře, kterému říkali plukovník – nejspíše proto, že plukovník opravdu byl -, byl bezdětný. Byt v patře byl rozdělen na dvě jednotky se společným vchodem, v jedné bydlel plukovník se ženou, v druhé bydlela paní Heindrichová, asi sedmdesátiletá paní. V Aničce to byla má jediná „kámoška“, výborně pekla, chodila jsem k ní na čaj a na cukroví. Na dvorku jsem s ní sedávala na lavičce a povídaly jsme si. A protože jsem pořád toužila po panence s vlásky, během hovoru jsem si ji vyráběla. Na hlavičku gumového miminka jsem páskou na koberce přilepovala nastříhané bavlnky. Byla to marná a zoufalá snaha, takto nalepené „vlasy“ nešly česat a neustále se odlepovaly a padaly. Paní Heindrichová vyprávěla o mé patálii s holohlavým miminkem a nezdařených pokusech o kadeřnické kreace paní plukovníkové a jednoho vánočního dne mi paní plukovníková přinesla panenku s vlásky. Lidi, já byla v té chvíli nejšťastnější dítě na světě!

 

 

 

Další panenku s vlásky mi koupila babička. Tu jsem nejen pořád česala, ale dokonce líčila voskovými pastelkami. Ty však bohužel nešly smýt, a tak jsem k odlíčení nebohé panenky použila benzinové čistidlo. Rodiče přede mnou neschovávali chemikálie ani sirky, takže jsem si s nimi mohla „hrát“ dle libosti. Odstranila jsem pastelkové líčidlo, s ním i panenčiny řasy a mrkací očička se rozpila v nevzhledný nemrkací škraloup. Průser. Panenku jsem položila na gauč, zalehla na deku zem před Clubky a jakmile zachrastily v zámku klíče, začala jsem zuřivě cvičit cviky, které mi doktor předepsal proti skolióze. Rodiče panenku brzy objevili a nastala velká scéna. Vyčetli mi, že už mi nikdy nic nekoupí, když jsem takový ničitel a nevážím si věcí. Ve spravedlivém rozhořčení jaksi pozapomněli, že mi nekoupili ani jednu z těch panenek. Celou eskapádu s mrkací panenkou nakonec vyřešila teta Hanka z Plačic.

 

 

Teta ze staré gumové žáby vyloupla skleněná očička a vsadila je do očních důlků poškozené panenky místo toho rozleptaného sajrajtu. Panenka byla zase jako nová. Kolem skleněných očiček jsem si mohla pastelkami malovat oční stíny a tužkou na obočí řasy, smývat je benzinem a znovu malovat do omrzení. Prostě paráda.

 

Rodiče plotišťské babičky, která mě v raném věku vychovávala, dědánek a babinka, bydleli v Sezemicích. Už jsem o nich psala, jak babinka za 1. světové války prchala s roční babičkou do Sarajeva.

 

 

 

Hodně jsme k nim jezdili a ani Vánoce nebyly výjimkou. Nejživější vzpomínky na sezemické Vánoce nemám na ohňostroj radosti u stromečku, nýbrž na ložnici, kam mě ukládali spát, zatímco dospělí si ještě povídali. Netopilo se zde a byla tu hrozná zima. Vedle postele ležela na zemi kůže medvěda i s hlavou – byla to nějaká napodobenina pravé krůže – a naproti posteli visely na zdi dva obrazy od Úprky, selky v krojích, kterých jsem se hrozně bála. Ležela jsem v posteli a jektala zuby zimou a hrůzou, že selky a medvěd oživnou a vrhnou se na mě. V domě nebyl záchod, jenom kadibudka přes celý dvůr. V létě se v ní obvykle zabydlel obrovský křižák. O Štědrém večeru by mě tam samotnou nikdo nedostal, neboť jsem měla na paměti, že ten křižák tam pořád někde je, navíc jsem se bála i jiných bubáků, co se poflakují po dvorcích venkovských chalup v čase vánočním. Když se mi chtělo hodně čurat, vyběhla jsem ven a ulevila si hned za barákem. Pokud přišlo něco komplikovanějšího, museli mě na kadibudku doprovodit táta nebo babička s baterkou.

 

Kapra si smažily babinka a babička jen pro sebe, nikdo jiný z rodiny ho nejedl. Kapra a ryby vůbec jsem se naučila jíst, až když jsem se přivdala do Sedlčan. Ostatní měli na Štědrý den řízek a bramborový salát sestávající se z brambor, cibule a kyselé okurky, toť vše. Babinka si ještě vařila polévku z jiker, na které si pochutnávala sama, tu odmítala dokonce i babička. Babinka pekla vánočku, z které jsem vybírala rozinky, sušila křížaly, které mi vůbec nechutnaly, a připravovala sušené švestky v jakési podivné omáčce, nad kterými jsem také ohrnovala nos. Tím netvrdím, že to nebylo dobré, to jen já jsem paškrta, co nemá ráda sušené ovoce a konzumuje ho jen v syrové nebo destilované formě. Babinka vyráběla také eierkoňak, který mi chutnal převelice, ale ten mi zase zakazovali pít.

 

Když babinka ovdověla, vozili jsme ji na Vánoce Plotišť. Zde už jely jen řízky, na kapra si nikdo ani nevzpomněl. Štědrovečerní večeři jsem víceméně jen ochutnala, protože jsem se celý den cpala obloženými chlebíčky s turisťákem, které jsem připravovala, neboť obložené chlebíčky byla moje práce.  A o zlatém prasátku mi nikdo neřekl.

 

U stromečku jsme si nejprve zazpívali koledy. Babička měla krásně ilustrované zpěvníky z první republiky a díky nim jsem znala slova všech známých koled. Tatínek si po zpěvu koled neodpustil dvojjazyčné lingvistické okénko a zazpíval nejprve „Tichá noc, svatá noc, zvonky zní, tvorstvo spí, mír všech vesniček, pokoj všech měst“ a hnedle nato „Stille Nacht, heilige Nacht, alles schläft, einsam wacht….“

 

Pak přišlo rozbalování dárků. Zvonění zvonečku, signalizující, že už tu byl Ježíšek a nastlal dárky, jsem viděla jen ve filmu. U nás se všechny balíčky ráno vynesly z auta a naskládaly pod stromeček. Byly pečlivě popsány pro koho to je a hlavně od koho to je. Z tohoto důvodu si nevzpomínám, že bych kdy věřila na Ježíška, a otázka Co ti přinesl Ježíšek? se v podstatě rovnala otázce Co ti koupili k Ježíšku? Rozdávačkou dárků byla babička, rozdávala je postupně, u každého dárku přečetla věnování a dárek předala. Obdarovaný poděkoval dárci uvedeném na balíčku a za zvědavé pozornosti ostatních dárek opatrně rozbalil, aby nepotrhal vánoční papír, neboť ten se pečlivě složil a použil další rok. Proto se věnování psala někam na kraj, aby se papír pro budoucí použití znehodnotil co nejméně.

 

Moje kamarádka Dana je Polka, která se provdala do Sedlčan. Vyrůstala v katolické rodině a vyprávěla mi, že jako děti nikdy nedostávaly o Vánocích žádné dárky. Její maminka tvrdila, že největším vánočním dárkem je, že se sejde celá rodina, jsou pospolu a mají se rádi.

 

Já dárky samozřejmě dostávala, ale mnohdy mě po rozbalení dárku čekalo takové zklamání, že by bylo lepší nedostat nic a ušetřit si tak celodenní těšení se a napjaté očekávání, co se asi tak skrývá v balíčku, na kterém je napsáno „Pro Evu od rodičů.“ Teď nemyslím měkkouše, byla jsem parádnice jako každá holka a nové oblečení mi udělalo vždycky radost, ať už se jednalo o svetr, noční košilku či obyčejné ponožky. Na tomto místě bych chtěla podotknout, že mikiny a potištěná bavlněná trička jsem nedostávala, neboť jsme je tenkrát ani neznali, a když se k nám dostaly, bylo to hodně úzkoprofilové zboží. Pod vánočním zklamáním se skrývaly dárky, které jsem dostávala do výbavy, jako byly kapesníky, cejchy, ručníky, prostěradla a utěrky. Kolikrát jsem se nad těmito dárky, připomínající feudální věno, rozbrečela. Táta mě utěšoval a prohlašoval, že jednou, až se vdám, to ocením. Potají mi pak šoupl peníze a řekl, ať si z toho nic nedělám a koupím si, co chci.

 

Neodvázaly mě ani dárky jako česko-německý a německo-český slovník, česko-ruský a rusko-český slovník a slovník cizích slov, ale budiž, aspoň jsem si tam mohla vyhledávat sprostá slova.

 

Nejvíce mě potěšily dárky od babičky a od tety Jany. Babička uměla perfektně vyvažovat praktické dárky nepraktickými a já jí za to byla vděčna. Teta Jana je tátova o 16 let mladší sestra, vždy jsme si byly blízké, a to nejen věkově. Jana má přehled, je sečtělá a díky jejímu doporučení jsem si přečetla plno skvělých knih. 

 

 

Jana pro mě měla vždy pochopení, zvlášť když jsem dospívala a vedla pubertální války s rodiči. Dávala mi kosmetiku, manikúru, šminky, přívěsky, ozdoby a další holčičí věci. Studovala ve Francii a přivezla mi odtamtud několik triček, které mi všichni záviděli, a plakáty s Rolling Stones. Z toho jsem byla v sedmém nebi.

 

 

Když jsme bydleli na Pláckách a já už chodila na vejšku, děda a babička z Plotišť trávili Štědrý den u nás. Na Boží hod a na Štěpána nás navštívili další příbuzní. Na tyto Vánoce vzpomínám nejradši. Už jsem byla dospělá, neměla žádná nereálná očekávání, co se týče dárků, a těšila se jen na to, že se všichni sejdeme a popovídáme si. Stejně jako v rodině polských katolíků.  

 

 

 

 

Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Postřehy, Střípky z dětství


Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a