Chtěl jsem vzít srdce do svých dlaní,
tobě ho opět nabídnout,
však prázdný jsem a nemám zdání,
kde ztratil jsem ho, ó, já bloud!
Sny marné moje duše snívá,
hlava již stříbrem prokvétá,
mysl má zádumčivá bývá
a tak to jde již po léta…
Vzpomínám na své dávné lásky,
prchavý úsměv ve tváři,
v zrcadle prohlížím si vrásky,
občas se lépe zadaří…
Svět proměnil se k nepoznání,
intriky, zloba rozkvetlá,
jak vyšší hru hrát, nemám zdání,
nemám sil ani na betla…
To mi tak trochu mluvíš z duše.... znám ty pocity... nezbývá, než se smířit a hrát s tím, co máme...ono to není tak špatné, když zvolíš správný úhel pohledu
Byla to taková pocitovka už z dřívějška! I muži mají své dny, Evi...