ROZHOVOR: Jana Štrausová: Děti spojené s minulostí

Jana Štrausová je terapeutka a pedagožka jako první u nás v roce 2010 obhájila diplomovou práci o indigových dětech na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v oboru pedagogika předškolního věku a v posledních letech napsala dvě knihy věnující se problematice výrazně citlivých dětí a mimo jiné toho, co tyto děti rodičům sdělují.

Ano… tajemně se ponoříme do minulých životů. Protože kdo by neznal alespoň mýty a pověsti o dětech, které tak zázračně vědí fakta z historie nebo poznávají naprosto nová místa, protože „tady jsem dřív žil!“

Část o dětech: Děti jako bytosti ještě spojené s minulostí

Proč Vás vůbec napadlo tak zvláštní téma pro obhajobu? Pravda ale je, že tenkrát téma indigových dětí bylo jak se říká moderní, Vy jste ho pojala ale úplně vážně, kde byl ten první impuls?

První impuls pro toto téma vzešel od dětí v mateřské škole. Čím více dětí, které se mnou sdílely své minulé životy či své jiné vnímání světa, přibývalo, tím více mi docházelo, že tyto děti mají vyšší potřeby. Tyto definoval americký psycholog Abraham Harold Maslow v roce 1943 a že to může být právě ona potřeba, sdílení svého autentického prožitku z minulosti, která, pokud někdo dítě nevyslyší, nemůže být naplněna.

Proto jsem si vybrala téma diplomové práce: Respektování vývojových specifik v současné mateřské škole. Můj výzkum začal ale již dříve, kdy jsem si zapisovala výpovědi dětí, jejich komentáře ke kresbám, neboť to co děti vyprávěly, bylo velmi neobvyklé jejich věku a naprosto nevysvětlitelné rozumem. Tak to začalo….

Ne každé dítě je vyslyšeno. Kam se pak ztrácí ty nevyslyšené potřeby?

Ano, to je pravda. Nevyslyšené potřeby se mohou proměnit v různé problémy. Může to být pocit méněcennosti, zklamání ze života, nepochopení od druhých, zejména od těch nejbližších. Je to velice individuální. Přičemž všechno to, co člověk prožívá, ať je to cokoliv a v kterémkoliv věku. Jeho duše si to vybrala a přišla si právě pro tuto určitou zkušenost a prožitek. Tímto způsobem se duše učí, roste a vyvíjí se. Tedy nic se nikomu neděje náhodou ani žádným omylem. Vesmír chyby nedělá a v každém okamžiku je všechno tak, jak má být. To je jeden z nejzákladnějších vesmírných zákonů.

Ve kterém případě, který jste od dětí slyšela, Vám šel nejvíc mráz po zádech?

Mrazilo mne při všech výpovědích, které byly hluboké, nečekané a fascinující. Ze které nejvíc, to si netroufám říci. Pravda mne mrazí stále. Jen jsem si to před těmi 18 lety, kdy mi tyto věci začaly přicházet do života, začala uvědomovat. Že moje tělo reaguje na pravdu tímto způsobem. Myslím, že nás to má spousta a není to nic neobvyklého.

Spánková paralýza, nemůže s těmito prožitky souviset?

V mnoha případech, které se mnou maminky sdílely, kdy jejich dítě jim začalo vyprávět svou minulost, se odehrálo právě těsně před spaním. Tedy ve stavu mezi spánkem a bděním. Myslím, že to jsou pouze jiné stavy vědomí, nikoliv spánková paralýza. Nikdy se nejednalo o znehybnění celého těla, při kterém člověk zůstává v plném stavu vědomí. 

Může tedy něco být i na nočních můrách?

Noční můry u dětí mohou mít mnoho příčin. Děti jsou vnímavější k jemně hmotnému světu a také citlivější než dospělí. Proto se jim také ukazují jevy ze světa „neviditelného“ neboli spirituálního. Dítě může mít nějaký děsivý zážitek z tohoto či minulého života, který potřebuje zpracovat. Může být svědkem nějaké stresující situace či události.  Může to být i důsledek nemoci či velké únavy, kdy se dítě může cítit přetíženo.

 Obvykle pomáhá bezpečná náruč a uklidnění rodičů. Také to, že se z toho dítě může vypovídat a není na to samo. Děti, které ke mně chodily na meditaci a už „odrostly“ se mi kdysi svěřily s tím, že když mají noční můry, používají techniky, které se učíme na meditaci, že jim to pomáhá. To mne velmi potěšilo. Věkem obvykle noční můry vymizí.

Část nejen o rodičích: Pamatujeme si jen to, co máme

Teoretická otázka, snad věčná, jste pro odhalování minulých životů, nebo považujete ten důvod, proč o nich běžně nevíme za závažný a není vhodné se násilím prorypovat např. regresní terapií?

To, co žijeme dnes, jací jsme, jak vypadáme, jaké máme vlastnosti a schopnosti je výsledkem toho, jak a co jsme žili v minulých inkarnacích. Každý se nacházíme v jiné úrovni vědomí. I zde navazujeme na minulý život. Každý chápeme a vnímáme vše ze své úrovně. Mohu mluvit tedy pouze o svých zkušenostech, nikoliv bagatelizovat ani zobecňovat.

Já jsem šla poprvé na regresi před mnoha lety, když jsem hledala odpovědi na zdravotní problémy, na které nic zvenku nepomáhalo. Tam jsem poznávala lidi, kteří jsou v tomto životě opět se mnou, pouze hrají jinou roli. Například můj syn. V poradně se mi také někdy stává, že se mi otevře u nějakého člověka jeho minulý život. Často je to tak silné, že až uvědomění toho, co se stalo v minulosti, dává smysl tomu, co proč člověk odžívá dnes. Člověk přirozeně hledá odpovědi proč se mu co v životě děje, proč se mu dokola opakují nějaké situace, lekce a zkoušky. Regrese je jedna z mnoha terapeutických možností, jak se dopátrat kořenové příčiny problému, ale vzhledem k tomu, že životů máme velmi mnoho, nelze zaručit, že problém je jedním sezením vyřešen.

 Když už v tom jsme, proč nám některé ty vzpomínky zůstávají?

Na tuto otázku odpovím tak, jak mi to přichází. Naše duše sem na Zemi přichází s určitým plánem. Je již dávno před narozením určeno, čemu se v tomto životě bude duše učit. Obvykle to bývají zkoušky, které jsme v minulosti nezvládli nebo zanedbali. Většina učební látky je karmické povahy, proto se lekce opakuje tak dlouho, dokud nepochopíme. Dokud nereagujeme jinak než „minule“. To, že nám některé vzpomínky zůstávají může být z mnoha důvodů. Pod zdánlivým chaosem se skrývá dokonalý řád vesmíru, který nám po dobu, co jsme ve „hmotě“ zůstává skryt. Naše duše je ale moudrá a ví, co v těle máme zapomenout a co si máme ponechat. Například z ochranných důvodů. Každému co jeho jest.

Napadá mne, jestli někdy i ty děti neříkají v tomto směru rodičům něco, na co si rodiče mají rozpomenout, aby se jim lépe žilo či lépe zvládli svůj život. Však děti jsou naši největší učitelé, říká se…

To jste pojmenovala naprosto přesně. Děti rodiče vedou a ukazují jim na sobě, co si potřebují zpracovat sami u sebe. Proto je zrcadlení tak důležité pochopit. Uvidět, co mi dítě chováním či nemocí ukazuje, co mi chce předat za poselství, co mi tím chce říci. Děti nikdy schválně nezlobí a netrápí nás. Ony podvědomě naskenují a nacítí to, co si nosíme my uvnitř sebe. Duše dítěte nám přichází pomoci jak jen nejlépe umí. Když pochopíme, zpracujeme dané téma, dítě může přestat zrcadlit. Uzdravujeme-li sebe, uzdravujeme tím nejen generace před námi, ale i generace budoucí. Všechno ve vesmíru je vzájemně propojeno a všechno má své dokonalé načasování.  

A tak i to, když se vám narodí dítě spojené s minulostí, nebo jste sami zažili něco neobvyklého, není náhoda. Tak zkuste přijít na to, proč to tak je a co vám to má přinést.

Foto: Jana Štrausová, Emiment